Rozhovor s nizozemským překladatelem Keesem Mercksem, který v lednu 2015 v Divadle Archa mluvil o svých dlouholetých zkušenostech s překládáním české literatury do nizozemštiny.

iLiteratura.cz: V rámci lednového programu v pražském divadle Archa, který bude věnován nizozemské literatuře, chystáte přednášku o překládání české literatury do nizozemštiny – na co se v ní chcete konkrétně zaměřit?
Kees Mercks: Účelem této akce je propagovat nizozemskou literaturu v českých překladech, ale aby to nebylo příliš jednostranné, požádala mě organizující nadace Letterenfonds, abych na základě vlastních zkušeností s překládáním z češtiny do nizozemštiny připravil přednášku o překládání. Od roku 1975 jsem přeložil mnoho českých autorů, od těch téměř současných (Ludvík Vaculík, Ivan Klíma, Josef Škvorecký, Václav Havel, Bohumil Hrabal, Jiří Weil) po ty starší nebo klasické, jako jsou Božena Němcová, Karel Hynek Mácha, Karel Čapek, Ladislav Klíma aj. – samozřejmě ne všechna jejich díla. Teď překládám Labyrint světa a ráj srdce J. A. Komenského. Přednášku jsem nazval „Překladatelské štěstí“, ale vycházím ze zkušenosti, že překladatelské štěstí jde často ruku v ruce s překladatelským neštěstím. Název by také mohl znít „Slasti a strasti překladatelské“. Představuji si to tak, že budu mluvit ve dvou blocích, v prvním o zkušenostech s Komenským a Němcovou, kteří už jsou kanonizovanými autory, a v druhém o Hrabalovi a Weilovi jakožto významných autorech 20. století.

iLiteratura.cz: Která kniha z těch, jež jste do nizozemštiny převedl, se vám překládala nejlépe, a která vám naopak dala nejvíc práce?
Kees Mercks: To je mnohostranná otázka, ale je pravda, že text, který se mi líbí, či mě dokonce nadchne, se mi i lépe překládá, nebo mi aspoň poskytuje větší uspokojení. Tak jednoduché to ale zase není, protože každý text, který má být převeden do jiného jazyka, má svoje specifika a je něčím náročný. Už akt překládání je problematický rozdílností obou jazyků, jazykových systémů a kulturních kontextů, a k tomu se přidává ještě stylistická specifičnost jednotlivých autorů. Můj oblíbený český autor je Hrabal a právě jeho texty jsou považovány za obtížné, ba někdy i nepřeložitelné. Mně ale činilo velké potěšení hrát si se stylistickými zvláštnostmi jeho jazyka a zkoumat, do jaké míry je lze převést, vyhledávat krajní možnosti ve vlastním jazyce nebo hledat určité podobnosti, jak významové, tak idiomatické a zvukové. Ale ve srovnání s Weilem, zvlášť s jeho románem Moskva – hranice, jehož překlad právě vyšel, byly Hrabalovy texty méně obtížné. V tom hrál úlohu nejen vzdálený společenský a politický kontext Moskvy z roku 1934, ale i Weilův volný, dovnitř obrácený literární styl, vyznačující se změnami ve slovesných časech a významových perspektivách.

iLiteratura.cz: Jsou vaše překlady klasické české literatury (Komenský, Němcová) do nizozemštiny vůbec první, nebo existují nějaké starší překlady těchto autorů do nizozemštiny?
Kees Mercks: První překlad Komenského Labyrintu pochází z roku 1925. Je to sice vynikající výkon, ale jazyk tohoto překladu je dnes už dost zastaralý, po 90 letech se není čemu divit. Přesto pro mne představoval určitou oporu, protože jsem nemusel začínat úplně od nuly. Můj hlavní úkol při překládání Komenského je převést tento starý text do moderní, literárně působivé podoby, a tím ho učinit aktuálním. Komenský u nás dlouho žil, je u nás pohřben, a je proto také tak trochu náš. Pro Babičku Boženy Němcové platí, že můj překlad je vůbec první. Je to sice až 34. překlad této knihy do cizího jazyka, ale jsem rád a jsem vděčný (překladatelské štěstí neboli slast), že jsem se ho mohl zhostit já.

iLiteratura.cz: Jaká je první kniha od českého autora, kterou jste četl nebo díky níž jste si českou literaturu oblíbil? Nebo vaše rozhodnutí věnovat se bohemistice nebylo ovlivněno setkáním s českou literaturou, ale s něčím jiným z české kultury, z českého prostředí?
Kees Mercks: Začal jsem s češtinou jako vedlejším oborem v rámci slavistiky. To tenkrát jinak nešlo. Jako hlavní obor byla povinná ruština. Pamatuji si, že jsem si k zápočtu z češtiny vybral texty z Babičky, Nerudových Povídek malostranských a z Otčenáškova románu Romeo, Julie a tma. Dohromady jsme měli přečíst asi 500 stran. Při četbě mě oslovila především skromnost malého národa kontrastující se zjevným velikášstvím ruské literatury. Já také pocházím z malého národa a myslím si, že Nizozemci a Češi mají některé věci společné: cit pro podrobnosti a odstíny, cit pro humor a absurditu, které zlehčují, podrývají, nebo dokonce převracejí vzhůru nohama zmíněné velikášství.

iLiteratura.cz: Jakožto překladatel z češtiny zprostředkováváte českou kulturu v Nizozemsku. Jakou nacházíte odezvu? Čtou nizozemští čtenáři českou literaturu? Je jim blízká?
Kees Mercks: Z toho, co jsem řekl výše, by mohlo vyplývat, že česká literatura v překladu u nás kvete. Bohužel tomu tak není. Nemůžeme se měřit se světovou bestsellerovou kulturou, možná kdysi s výjimkou Milana Kundery (který ostatně má také jakýsi ráz velikášství). Ale je třeba toho litovat? Z komerčního hlediska určitě, ale mně je ten menší okruh čtenářů sympatičtější. Jsou to fanoušci, pro které je literatura jako bonbonek (abych citoval Hrabala), který ocucají, místo aby si dali šestichodovou slavnostní večeři, po které je člověku někdy zle. Kolem některých autorů se utvořil okruh věrných čtenářů, třeba v případě Hrabala a Weila, jejichž knihy vyšly i vícekrát. Se současnější generací spisovatelů je to horší. Můj kolega Edgar de Bruin se snaží prosazovat právě tyto autory, ale kromě Jáchyma Topola se málokdo stal tak známým a oblíbeným, aby se jeho knihy dočkaly více vydání, a to je škoda a těžko vysvětlitelné, protože mnozí z nich mají podobný cit pro bizarnost jako Hrabal a Weil, například Miloš Urban, Emil Hakl, Patrik Ouředník aj. Hrabalova díla vyšla separátně i ve třech souborných vydáních a Weilovy romány Život s hvězdou a Na střeše je Mendelssohn se dočkaly tří, respektive čtyř vydání. Nejprodávanějšími českými autory však zůstávají Jaroslav Hašek a Milan Kundera.