Nad každým dílem Arnona Grunberga (1971) se sluší psát o tom, jak na sebe nizozemský spisovatel strhává pozornost, jak manipuluje s médii, jak si nenechá ujít jedinou příležitost k provokaci. A nikdy to není od věci, protože od Grunbergových textů lze jen těžko odečíst spisovatelovu extravaganci a zálibu v mystifikacích. Snad je to dokonce tak, že si každý další román říká o slovo prostřednictvím různých kauz, do kterých je autor namočený. Zkrátka je to sám Grunberg, kdo vystavuje svým kontroverzním textům to nejlepší doporučení.

Grunbergova Tirza (2006) se takovému čtení nevzpírá, ba naopak si o něj na leckterých místech říká. Avšak na rozdíl od dosavadních Grunbergových děl přeložených do češtiny nejsou autorovy provokace v Tirze tolik slyšet. Od prvních odstavců jako by se román sám nabízel k rozečtení a Grunberga nechal někde na záložce. Možno dokonce říci, že pro toho, kdo zná předchozí spisovatelova díla, bude vypravěčská poloha Grunbergova osmého románu vypadat bezmála cudně. Jenže ve skutečnosti má tenhle román k nevinnosti opravdu hodně daleko. Čtenář je prostě usazen do pohodlného ušáku, o který bude nakonec dočista připraven. Takřka v poslední chvíli se totiž román nečekaně natočí ke čtenáři, doslova se na něj obrátí, vyvede ho z anonymity a ukáže na něj. Přestože by tedy bylo možné přijít do Grunbergovy Tirzy jinými a neméně okázalými cestami, nabízí toto prudké gesto, jímž si román vyvolá svého čtenáře, snad nejzákladnější zkušenost čtení, za níž se teď pokusíme vydat.

Zalistujme téměř až na samý konec, kde Jörgen Hofmeester, hlavní postava Grunbergova románu, potkává v Namibii devítiletou černošskou holčičku Kaisu, která se nabízí turistům. Hofmeester odjel z Amsterodamu do Afriky, aby tu hledal svou dceru, která se po maturitním večírku vydala s přítelem na cestu a od té doby o sobě nedala vědět. Pátrání po ztracené dceři v Africe jako zoufalost muže, který bez dcery není už ani otcem. Taková výprava může skončit i tak, že jeden nadobro zmizí v poušti. Otcovství, které až doposud bylo pro Hofmeestera nade vše, se ale znovu probudí ve vztahu k malé Kaise. Aniž by mu mohla rozumět, svěří jí Hofmeester dokonce něco, co do této chvíle nemohl nikdo ponořený do Grunbergovy Tirzy ani tušit: jeho dcera se do Namibie nikdy nedostala. Den před odletem ji Hofmeester zavraždil i s jejím přítelem. Vypravěč, který na sebe nikdy neukázal jako na strůjce příběhu, který jako by po celou dobu jen komentoval dialogy postav, ukazuje se najednou jako podivně nespolehlivý. Poslední dny před odletem už byly jednou odvyprávěny bez jakékoliv zmínky o brutálních vraždách. Čtenář se jen těžko vzdává toho, co pro sebe vydobyl na předchozích stránkách. Třebaže by Hofmeesterovo běsnění ledasco vysvětlovalo a příběhu přestarostlivého otce by se takto dostalo vskutku ostré pointy – čímž nemyslím jen to, že Hofmeester možná řádil s motorovou pilou – , skrze zkušenost z předchozího vyprávění nabývají všechny stopy vedoucí k vraždě na dvojznačnosti.

V prvních dvou částech románu se všechno točí kolem večírku, který připravuje Hofmeester pro svou dceru Tirzu. Tatínkova „sluneční královnička“ má právě po maturitě na prestižním gymnáziu a chystá se procestovat Afriku s přítelem, kterého má Hofmeester dnes poznat. Pro celý román představuje večírek jakousi osu vyprávění, narativní přítomnost, z níž jsou podnikány vypravěčské cesty za minulostí příběhu a kde se zhodnotí všechny Hofmeesterovy životní epizody. A nebyl to zrovna šťastný život. Před třemi lety ho opustila manželka, která se teď několik dní před večírkem vrací nečekaně domů a očekává vřelé přijetí a srdečnost. Třebaže se s jejím odchodem vyrovnával velmi těžko, jeho žena přichází už pozdě a nezapadá do příběhu, který si pro sebe Hofmeester vybájil.

A nebyla to jen ztráta manželky, kterou musel v tomto svém příběhu ospravedlnit. Starší dceru Ibi přistihnul v patnácti letech s nájemníkem. „Takovou scénu by člověk očekával na statku ve stáji. Ne v nejlepší části Van Eeghenstraat.“ (s. 83) Navíc ani jako redaktor překladové literatury nebyl Hofmeester úspěšný. Nikdy neobjevil žádné významné autory a stal se pro nakladatelství nepotřebný. Vzhledem k vysokému věku nemohl být propuštěn, a tak byl odsunut na vedlejší kolej. Nadbytečný člověk, o kterého nikdo nestojí a který tráví své dny bloumáním po letištní hale: „Je to hanba. Nadbytečnost je hanba,“ říká si Hofmeester (s. 118). Aby toho nebylo málo, neuváženým vkladem přijde o veškeré životní úspory. Žil pro manželku, děti a práci. „Když se ukázalo, že není, v čem by vynikal, rozhodl se pro otcovství.“ (s. 164)

Pro Hofmeestera má v sobě maturitní večírek nést příběh úspěšného otce inteligentní dcery. Dobře ví, že už nebude třeba „chodit na rodičovské schůzky, potřásat rukama kantorům,“ (s. 12), ale naposledy musí všem ukázat, jaká byla jeho role. Když už nic jiného nezbývá, pořád je tu ještě roznášení drinků a opékání sardinek. Hofmeester, který tak úzkostlivě dbal o své otcovství, že se neostýchal Tirziným nápadníkům přinášet čistý ručník do koupelny, nechce nic menšího, než aby teď všichni uznali, že jako Tirzin starostlivý otec svůj život vyhrál. S čím ovšem Hofmeester nepočítal, je nový přítel dcerušky: Maročan, který jako by z oka vypadl Mohammedu Attovi, jednomu ze sebevražedných útočníků z 11. září. Nakonec Hofmeester v nenadálém pomatení smyslů podlehne svodům jedné z Tirziných spolužaček. V kůlně je nahé přistihne Tirza a její učitelka.

Třetí část začíná přípravou na odlet do Afriky. Hofmeester se rozhodne zůstat do poslední chvíle s Tirzou a jejím přítelem a pokusit se alespoň prodloužit zbývající dny neblaze poznamenaného otcovství. Jako by si tím přímo řekl o to, aby svou holčičku přistihl s „Mohammedem Attou“ na jídelním stole. Grunbergovy postavy se zkrátka nemohou svléknout, aniž by je u toho někdo nenachytal. Podle všeho se ale zdá, že Hofmeester i tohle ustojí a milenci odlétají do Namibie. Dokud se Hofmeester nepustí do Afriky za Tirzou a neřekne Kaise, že pohled na Maročana uchvacujícího jeho milovanou dceru ani trochu nevydržel.

Mohlo chorobné otcovství dohnat Hofmeestera až k dvojnásobné vraždě? Neodehrálo se to všechno jenom v jeho pomatené hlavě? Román takovou možnost jemně naznačuje a čtenář, v prvních dvou částech uchvácený důvěrně známou rodičovskou trapností a dialogy jako by odposlouchanými od sousedů, udělá cokoli, aby se mohl odvrátit od upřeného pohledu, který na něj román vrhne. Všechno samozřejmě stojí a padá na tom, koho si Grunbergova Tirza bude moci vyvolat. Někdo se ani nezachvěje a Hofmeester pro něj bude jednoznačně zločincem. Jinému přeběhne mráz po zádech, když zjistí, že bude muset cosi rozhodovat, a hned tak na to nezapomene. A další zůstane klidně sedět a přečte román třeba jako obzvláště cynický pohled na současnou rodinu nebo jako grotesku na fobii z náboženského fundamentalismu. Tak už to chodí.