Emil Hakl, vl. jménem Jan Beneš (1958) – autor mj. povídkových knih Konec světa, O létajících objektech, novely O rodičích a dětech (Magnesia Litera 2003 za prózu), románů Intimní schránka Sabriny Black a Let čarodějnice. Publikoval ve výborech v řadě evropských zemí, novela O rodičích a dětech byla přeložena do polštiny, angličtiny a v těchto dnech vychází španělsky. Emil Hakl pracuje jako editor, žije v Praze.

O filmu

PV: Nedávno byl uveden do kin film O rodičích a dětech, který režisér Vladimír Michálek natočil podle vaší knihy. Vy jste se podílel na scénáři. Probíhala pak z vaší strany spolupráce i na natáčení? Účastnil jste se ho?
EH: Probíhala, protože se ještě během natáčení doplňovaly a měnily dialogy. Kromě toho jsem se sporadicky zúčastňoval v roli zevlouna, co občas stojí na kabelu, plete se, kde nemá apod. Fascinovala mě atmosféra natáčení – nikdo nikomu nic neříkal, nikdo se na ničem nedomlouval, a všichni přesně věděli, co mají dělat. Zvenku to vypadalo tak, že se dvacet lidí potilo od rána do večera několik dní po sobě v dvoupokojáku nacpaném technikou a lampami, vedro, prach, kouř se dal krájet, ale uvnitř bylo naprosté soustředění. Takové zvláštní peklíčko plné endorfinů.

- Čím myslíte, že ta atmosféra byla daná? To je Vladimír Michálek tak charismatický člověk?
- Nejspíš tím, že Vladimír Michálek staví na důkladné přípravě a v průběhu natáčení si pak může dovolit být v charismatickém klidu. A taky tím, že spolupracuje se stálým okruhem samostatně uvažujících profesionálů, kteří to mají v malíčku a nepotřebují znát víc než vstupní informace.

- Kniha, podle níž vznikl scénář, je vystavěna jako rozhovor otce se synem. Jaké pak bylo vidět syna (Davida Novotného) a otce (Josefa Somra) na plátně? Nestalo se vám, že byste při tom nějakou tou průrvou zahlédl sám sebe?
- Bylo to zvláštní, protože ten film chvílemi až neuvěřitelně odpovídal základní poloze těch našich vycházek s tatíkem. Protože jsem se ale předtím právě podílel na psaní scénáře, daleko častěji jsem si říkal: Tadys to nedotáh, tohle je křečovitý, tadys to posral... atd. Jinak myslím, že pan Somr podal výtečný výkon a že David Novotný možná mohl fungovat v trochu ostřejší poloze, že dialog těch dvou měl být konkrétnější a syrovější, empatičtější, živější. Chyba je na mé straně, měl jsem to nahlédnout už při psaní.

- Byl to ale váš první scénář a převést tu látku do podoby, aby byla zfilmovatelná, mně osobně nepřišlo vůbec lehké... Mimochodem, dokážete si představit ještě nějakou jinou adaptaci vaší knihy?
- Spíš si umím představit kompilaci několika povídek. Něco takového i v plánu je, ale v tuhle chvíli jde o hudbu mlhavé budoucnosti.

- Hrál jste jako ochotník divadlo. Nedostal jste nabídku na nějakou roličku ve filmu O rodičích a dětech? Ptám se i z toho důvodu, že tam hraje epizodní postavu Ivan Landsmann, autor románu Pestré vrstvy.
- Právě ta role muže na stromě mi byla nabídnuta, ale mně bylo nějak žinantní zjevovat se v bijáku natočeném podle své knihy, tak na ten strom nakonec vysadili Ivana Landsmanna a já zůstal v záloze jako alternativní figurant.

- Mně by to přišlo vtipné, ostatně pro český film je to myslím už typické. Svěrákovci toho budiž příkladem...
- Právě proto jsem se tomu raději vyhnul. Svěrákovci jsou, jak říkáte, dobrým příkladem. Nic proti sebezesměšnění, pokud je vědomou součástí plánu. Naopak. Ale když je ta směšnost nechtěná, je to zlé.

- Ve svých knihách pracujete s životními podněty dost otevřeně, a nechce se vám přitom do hraní?
- A tak já si u filmu už kdysi zaskotačil, třeba když Martin Hollý natáčel pro Německo seriál Zuřivý reportér (u nás to pak běželo sestříhané jako celovečerní film a nebyla to, pokud si vzpomínám, žádná sláva), dostal jsem roli mladého Franze Kafky. Zvětšili mi uši takovými plastovými nástavci, vymustrovali mě, učesali, a když mě pak Hana Hegerová v rámci pauzy při natáčení štípla do tváře a řekla (někomu jinému, ne mně): „Hezkej kluk, pravda?“, zrudl jsem jako rak a jenom ty uši zůstaly bílé. Poté bylo ještě pár štěků, ale nestojí to za vyjmenovávání.

O psaní a literatuře

- Povahou svého autobiografického psaní dáváte všanc nejen sebe, ale i druhé. Třeba v Intimní schránce Sabriny Black vypravěč Jan Beneš prožívá vztah s jistou Petruší. Kdo ale zná trochu dění kolem českého undergroundu, brzo rozpozná, o koho se vlastně jedná...
- To jo. To je ale riziko, které jde čistě na moje triko. Petruši jsem o svolení žádal, jenže která ženská by nesouhlasila, když za ní přijdete s prosbou, jestli o ní smíte napsat knihu... Následné reakce na zmíněný román – mimochodem dost nedotažený – mě nicméně poučily, že není od věci se zeptat každého, o kom se chcete rozepsat. Jsou lidé, kteří vám svolení nedají, a tam pak holt nastupuje to riziko. Literatura je však ve svém celku cosi tak velkého a posvátného – jakkoliv jednotliví spisovatelé jsou spíš jako kastroly s deset let ohřívaným gulášem –, že jí stojí za to sloužit i s vědomím, že občas může přiletět pár facek.

- To se stalo?
- Mně se stalo maximálně to, že se mnou několik lidí přestalo komunikovat, u jiných jsem si to musel na etapy žehlit, další se naopak se mnou začali zničehonic kamarádit, nebo aspoň bavit.

- Vy sám vystupujete jako postava v prózách Václava Kahudy. Technologie dubnového večera je celá postavena na rozhovoru vás dvou. Jaké to je vidět se očima někoho druhého? Platila po dobu vašeho čtení ta věta o posvátnosti literatury, jak jste ji formuloval o pár řádek výše? Bavili jste se o tom spolu?
- Vidět se očima někoho druhého, to myslím není možné. To byste se do toho druhého musel přestěhovat, což nelze. Jsem nicméně velmi rád, že jsme se s Václavem potkali a mohli si několik let intenzivně povídat jako lidi, ne jako postavy. A protože jsme měli oba literární sklony, logicky se to nějak prolnulo. O posvátnosti literatury jsme se spolu nebavili, to bychom museli být padlí na hlavu.

- Zeptám se jinak. Zakusil jste ten pocit, kdy o vás někdo píše, jako to zakusili ti, o kterých jste psal vy. Zajímá mě, jaké hranice může autor překračovat, když píše o svém okolí. Hovořím tedy o spisovatelské etice a o tom, co je víc, jestli etika nebo spisovatelské nutkání, kde je ta hranice, za kterou spisovatel jít nemůže... A jak se to konkrétně daří ukočírovat vám...
- V rámci beletrie mi nevadí nic, v rámci kritiky je to složitější – když se do vás někdo trefí s evidentně osobním podtextem, se zřetelnou předpojatostí, příjemné to není. Ta hranice definována není a není ani definovatelná, a přitom platí pro všechny zúčastněné strany. Snažím se do nikoho vědomě nestrefovat, to jest, když píšu o někom ze svého okolí, mám snahu to nějak zakonspirovat. Ne vždy se mi to daří. Máte na mysli nějaký konkrétní případ, nebo se ptáte obecně?

- Ptám se obecně. Souvisí s tím i otázka, co pro vás znamená fabulace.
- Fabulace je všechno. Když chcete vyprávět večer v kafírně, co se vám přes den přihodilo, bez fabulace se nedostanete ke slovu. Musíte exponovat téma, zaujmout posluchače, udržovat je v napětí, pohlídat si, aby už pět minut předem nezívali, protože vědí, kam míříte. Fabulace nestojí proti autentickým zážitkům. Je to recept, jak je předat dál. A nejen dál, ale především sám sobě, protože si zažité napřed musíte přetavit do slov, abyste porozuměl tomu, co se vám to vlastně stalo. Jsou autoři, kteří fabulací nahrazují prožité, ale rozdíl asi nebude zásadní, zásadní je sám proces.

- A když píšete, míváte už hotovou představu o tom, co chcete napsat nebo se v průběhu psaní dozvídáte něco o sobě nebo o světě a pak psaní podle toho korigujete?
- Dozvídám se až v průběhu psaní, hotový koncept nemívám, jen hrubou představu, odkud bych chtěl začít a kde skončit. Proces psaní je vždycky zajímavější než výsledek, respektive jsou to dvě odlišné kategorie. Dva jiné státy, které spojuje kousek pohraniční říčky.

- Od Václava Kahudy už dlouho nic nevyšlo, nevíte, jestli ještě píše? Vídáte se?
- Nevím, musel byste se zeptat jeho. Václav Kahuda je každopádně v naprosté pohodě a je s ním legrace. Co mi ale připadá nepochopitelné – Houština je jedna z nejlepších knih, co u nás byly napsány. A přitom se o ní skoro nemluví, málokdo se k ní vztahuje. Když ji zadají na fakultě jako téma, studenti ji údajně buď odmítají číst, nebo je jejich postoj jednoznačně negativní. Proč? Nastal nějaký posun ve vnímání psaného textu? Změnila se čtenářská obec? Přesunula se její pozornost jinam? Je děj opravdu tak důležitý? Jak souvisí eventuální změny v přijatelnosti literárního děje s nadvládou filmu, komiksu?

- Zodpovědět vaše otázky není jednoduché ani pro akademické pracovníky, můžeme se pouze dohadovat... Paleta médií, pomocí kterých můžete komunikovat s druhými, se rozšířila, výsledek je okamžitý. Na druhou stranu jsou v literární historii knihy, do kterých se čtenářům obecně nechce, a přitom jsou na piedestalu, demonstrativním příkladem budiž Joycův Odysseus. Nehledě na to, že Houština předpokládá empatického čtenáře, který se s hlavním hrdnou ztotožní. Ale to se netýká jen Kahudy, třeba když se bavím o vašich knihách, osvědčilo se mi, že je čtou spíš muži, protože ženy nesdílejí váš smysl pro humor.
- Aha, vidíte. Ke mně se chlapi jakožto čtenáři vůbec nehlásí, ale vůbec. Ani ťuk. Kdežto čtenářka se občas nějaká přihlásí, vlastně všechny moje současné kamarádky se ke mně dostaly takhle. Přitom nesdílejí můj smysl pro humor, z toho je mi až mdlo. Ženské jsou obecně zvědavější a zvídavější, takže mají míň zábran v komunikaci, možná to bude tím. Chlap hodí na stůl vtípek, zařadí si vás podle reakce a dle toho se k vám pak dvacet let chová. Každopádně jste mě tou informací potěšil. Sice se snažím neviset na tom, jestli moje spisky někdo čte a co na ně říká, ale někde v dáli, v mlhách a v kopcích je ukryt pozorovatel, který nedokáže odtrhnout oči od dalekohledu.

- Zpátky k Sabrině Black. Řekl jste, že vám připadá nedotažená. V čem myslíte? Kde je její slabina?
- Je tam moc materiálu. Kdybych tenkrát věděl, že se to má dělat a jak se to dělá, silně bych ji seškrtal a pokusil bych se akcentovat i jiné polohy než jen ten věčný dušezpyt hlavního hrdiny. Taky by neškodila trocha děje a nějaký méně umrněný závěr.

- Podle mě je ten román sice rozvolněný, ale to také znamená, že jde o přirozené vyprávění, které nenudí jako jiné pokusy, řekněme, o autentickou literaturu a které, a to hlavně, bezpečně drží nad vodou jeho podloží – ať už ho chcete nazvat generačním pocitem nebo tzv. krizí středního věku... Nadto román vypovídá nejen o vašem alter egu, ale i o době 90. let, jejichž chuť je v něm zakonzervovaná. Takže ta „nedokonalost“, o které hovoříte, s sebou nese jistý půvab...
- Na druhou stranu se mnoho prvních románů jednoznačně povedlo, od Škvoreckého k Hůlové, a tenhle můj holt ne. Nežehrám, jen jsem to konstatoval. Občas se potýkám s naléhavou potřebou ho překopat, přepsat, ale byl by to diametrálně jiný text. A protože interní literátská legenda káže, že se staré věci přepisovat nemají: „nech to bejt a piš dál“, nechávám to být.

- Už jsem se dotkl toho, že vašimi texty prochází velké množství postav. V Sabrině Black se krom jiných zmiňujete o Šebkovi. Jedná se o básníka Karla Šebka, bratrance Zbyňka Havlíčka, který znenadání jednoho dne zmizel ze světa?
- Ano. Karel Šebek sporadicky přebýval ve Vršovicích v bytě na Třídě SNB, dnes Vršovické, kam mě osud zavál někdy začátkem 80. let. Bylo to dost rozevláté období, ani už nevím, komu ten byt patřil. Šebek byl divous, chlastal doslova o život a byla s ním zvláštní, pro mě tehdy nepochopitelná sranda. Byl mnohem starší než my ostatní, takže nám občas dělal malá etická kázání, jinými slovy nás snažně prosil, abychom nebyli blbci. Jenže my blbci byli, a tak se s námi jindy celé dny nebavil, ležel na matracích a psal básně na papírové pytlíky od rohlíků. Byl to jeden z nejnešťastnějších lidí, které jsem kdy potkal, a přitom s tím svým neštěstím nikoho neobtěžoval. Leda snad jistou Danu, což nebyla ženská, ale lokální světice.

- Jak a kdy se vám pak Karel Šebek ztratil z dohledu?
- Jednoduše – zamiloval jsem se, odstěhoval, oženil a parta ze zmíněného vršovického bytu mi zmizela z očí. Pak jsem Šebka ještě občas potkával a příjemně mě vždy překvapilo, že mě, matného dvacátníka bez názoru, evidoval a hlásil se ke mně.

- Vaše první básnická sbírka mi přišla ovlivněná Bondyho trapnou poezií. Jedná se o vědomou inspiraci? Jak jste se dostával za minulého režim k jeho textům?
- Ovlivněna byla dost, a nejen trapnou poezií, Bondy mě fascinoval kompletně, stejně jako později Andrej Stankovič. Jejich poetika mi otevřela bránu do světa předdigitálních zázraků. K jejich věcem jsem se dostal tak, že tu fungovalo několik samizdatových, doma vydávaných a ve značně romantickém a naivním utajení kolujících edic – rozmazané strojopisové kopie na tenoučkém cigaretovém papíře, byl hotový očistec ty texty luštit. Podobně mi učaroval taky Christian Morgenstern a obecně němečtí expresionisté. Ti předtím zase fascinovali Bondyho, a tak bychom se dostali až k počátkům písma.

- Co vám tenkrát říkaly pojmy jako underground nebo alternativa? Vy o tom docela cudně mlčíte, ale třeba Konec světa, který taky tu dobu reflektuje, nese nádech podzemí, dezertérství...
- Mně ty máničky, co pořád lineárně nadávaly na fízly, připadaly nezajímavé, pojem underground mi nic neříkal. A když jsem posléze lidi z toho androše poznal, viděl jsem, že jsem dobře udělal, když jsem se zavčasu stylizoval do takzvaného „novovlňáka“, což byli hoši a dívky chodící v černých hadrech, kteří, pravda, o moc chytřejší řeči než máničky nevedli. Ale přece jen to bylo veselejší, než se přidat k doživotnímu klubu hulmanů, posedávajícím u piva na stále stejných místech a vykládajícím stejným tónem stále stejné věci.

- Jak se s odstupem díváte na své básně?
- Je mi to samotnému hloupé, ale ty verše mi dodnes přijdou věcně i tematicky celkem v pořádku. Není tam žádný velký přínos, ale ten oblouk, o který se snažím tu líp, tu hůř v prózách, tam je všude skoro bez řečí. Jsou to takové zábavně-pyrotechnické raketky, pšouk a jsou fuč.

- Od poslední knihy O létajících objektech uplynuly čtyři roky. Jak se za tu dobu změnil váš literární život?
- Nijak, zkrátka jsem nepsal, protože jsem čekal, jestli nastane nějaký posun. Přišlo mi nanicovaté opakovat pár stejných grifů, a tak jsem raději četl, jedl, hovořil, hledal si nové známé, zkoušel spravovat mosty ke starým, zkrátka pokoušel se žít.

- Jakým směrem jste se jako čtenář vydal? Je nějaká oblast literatury, která vás soustavně zajímá?
- Taková oblast bohužel není, jsem nesoustavný čtenář. Velmi mě zaujal Rudolf II. a jeho doba od Josefa Janáčka, zpočátku tím, že je to živě a čtivě sepsaný fascikl, což u historiků nebývá vždy tak. Třeba slavný vjezd do Prahy roku 1562, kdy se po dlouhém pošťuchování s českými stavy rozhodl Rudolfův tatínek Maxmilián II. pojistit si klíčové postavení Čech v lůnu monarchie korunovací, je podán tak stručně, a přitom sugestivně, že z líčení přímo odkapává vedro, které v Praze ten rok navzdory blížícímu se podzimu panovalo. Kronikáři dokonce zaznamenali několik případů úmrtí z přílišného horka. Vyšňoření hodnostáři museli ve špalíru vítajícím císaře (který šel od Vyšehradu až na Hrad tradičně pěšky) dost trpět – čím vyšší hodnostář, tím větší límec. Není tedy divu, že Pražané proti habsburskému domu dál reptali, když měli na panovníkův příjezd takovouhle vzpomínku. A hlavně – jaképak dneska oteplování, když se chcípalo vedrem už v 16. století... Rovněž jsem se mnohokrát vracel k epizodě, jak Habsburkové pravidelně jezdívali po Labi za saskými kurfiřty s úmyslem oženit a provdat svoje děti. Bály, lovy a hostiny uspokojivě proběhly, Maxmilián dostal svoji koliku, ruka byla v rukávě, a až na poslední chvíli si všichni vzpomněli, že kurfiřti jsou vlastně evangelíci, kdežto Habsburkové bašta katolicizmu, a tak byl s vdáváním šmytec a alou zpátky do Vídně. Chvílemi jsem úplně zapomínal, že nečtu Sto roků samoty...
Dále jsem přečetl Staroměstskou exekuci, Albrechta z Valdštejna, Bratry Karamazovy (na čtvrtý pokus) a jiné. Potom se vynořil Michel Houellebecq, který mě ohromil.

- Čím?
- Svou důsledností, přesností a nevídanou autorskou kázní. Vykašle se vám na popisy, protože ho zajímá sám důvod věcí, ne jejich projevy. Jeden z mála autorů, kteří nestavějí na emocích. I když je fakt, že když jde o oblast sexu, autorská kázeň u něj ráda polevuje. Tam se umí nimrat v neurózách, nutkavých touhách a obsesích s mistrovskou elegancí. Elementární částice jsou mimochodem zajímavé i jako film, natočil je Oskar Roehler.

- Víte, že když jsem četl Rozšíření bitevního pole, napadla mě podobnost se Sabrinou Black? Když jsem pak hledal informace o autorovi, našel jsem jednu recenzi, která se o té samé asociaci také zmiňuje...
- Aha, ale vždyť Sabrina je víceméně komedie o čtyřech pitomcích, kdežto Rozšíření bitevního pole je mezní text o nesnesitelnosti existence.

- To ano, ale přišlo mi to jako variace na dané téma a podstata vyprávění je rovněž podobná. V současné době se věnujete jenom próze?
- Kromě prózy spíš mastím cosi jako psychoanalytické úvahy, přečetl jsem totiž eseje Jana Sterna (např. Média, psychoanalýza a jiné perverze), autora, který píše, jako když Pieter Brueghel maluje. A protože se mi pak po jeho způsobu analyticko-mystického uvažování začalo stýskat, vygeneroval jsem si čistě jen pro sebe takovou domácí verzi, demíčko. Nechci to nikomu dávat číst, je to jen soukromá zábava.

- Pomineme-li Sternovy eseje, co vás ze současné české beletrie oslovuje?
- Vybavuje se mi Prázdná země Jiřího Sádla, Pestré vrstvy Ivana Landsmanna, cokoliv od Patrika Linharta, cestopis Najdža – hvězdy v srdci od Ivy Pekárkové, Ladislav Šerý (Laserová romance), Jan Balabán, Michal Šanda (Sudamerická romance) a dlouhá řada jmen, na která si vzpomenu, jak to bývá, hned po ukončení našeho rozhovoru. Oslovuje mě víceméně všechno, v čem ještě zbyla jiskra radosti, náznak jasného postoje či tichého podivínství oproti ambiciózní, ale prázdné tvorbě většiny „velkých“ autorů.

- To je zajímavé: čím je podivínství, které je tu postaveno na roveň jasného postoje, tak vzácné?
- Není tak snadno komerčně zneužitelné, zkorumpovatelné. Nestavím je na roveň s jasným postojem, ten je vzácnější. Pro mě osobně je nejvzácnější zmíněná radost, těžko definovatelná kategorie - ajfr, posedlost, zběsilost, chcete-li, dostatečná zásoba tahu v poměru ke hmotnosti. Pohybová energie zkrátka.

O Letu čarodějnice

- Jaký byl podnět pro napsání Letu čarodějnice?
- Dostal jsem chuť něco napsat.

- A proč ten název – který mně osobně přišel, stejně jako Intimní schránka Sabriny Black, trochu zavádějící... Nebo mi něco uniklo?
- To jsou ti němečtí expresionisté, víte, oni nikdy nic neřekli na rovinu, všechno zkoušeli sdělit tak, že tomu nikdo pořádně nerozuměl. Já se od nich naučil psát, a tak ty jejich otřepané fígle dál používám. Ostatně kdybych nazval román Reklamní agentura, Podzim s Petruší, Nepodařená vražda nebo například Vědomí, cítil bych sám, že tam něco hapruje.

- V nové knize došlo k posunu, Honza Beneš je vyměněný za chlápka, který pracuje jako editor, říkají mu Pyšan. Proč ten posun?
- To není zase tak velký posun, Honza Beneš jsem já, chlápek, který to píše, pracuju jako editor a říkám si Emil Hakl. O zásadní změně image se tedy mluvit nedá, v titulu je pořád Emil Hakl. Jenom už neupozorňuju na sebe, na Honzu Beneše, proč taky pořád. Byl to vtip, který už vcelku vyčpěl.
Jen pro pořádek, chlápkovi neříkají Pyšan, tak ho v tom románu nazývá jen jedna osoba – pyšan, pyšánek, Blboš, krtek, škundíra a podobně.

- To je pravda, zobecnil jsem to, protože on vlastně žádné jméno nemá – ani jeho šéfová neví, jak se jmenuje... Přemýšlím, na co se vás zeptat v souvislosti s novou knihou, protože mně přišla taková „jasná“, trochu jako když profík luskne prstem, čehož se nejspíš zhrozíte, protože za ní je nepochybně spousta odseděných hodin...
- Odseděných spousta, to ano. Ona ta kniha byla původně zhruba dvakrát delší, než je, byla tam spousta vedlejších témat, spousta dílčích příběhů. Z těch tam po závěrečném čackém proškrtávání zůstaly jenom trosky, které doufám fungují jako doplnění či oživení atmosféry základního příběhu. Ten je o tom, jak si devětatřicetiletý editor koupí v supermarketu na Smíchově kudlu, ten samý den ji v tom samém marketu zabodne do člověka, který neudělal víc, než ho jen trochu zprudil. Nikdo ho poté nezadrží, a tak zmaten odchází a žije dál svůj normální život. Důsledky svého činu sice nepouští z hlavy, ale navenek to na něm není moc znát. Zajímaly mě následné drobné, pro normálně nastaveného čtenáře nejspíš málo zřetelné posuny v jeho psychice. Šlo mi o to, aby se v něm ty následky nepřetržitě vyvíjely, ale aby z nich nebylo hlavní téma knihy, aby to z textu netrčelo. V románu jsou totiž pro mě ještě dvě stejně důležitá témata – laterna magika modifikovaného vědomí a přítomnost médií a smrti všude mezi námi.
Vida, konečně jsem se rozkecal. Existuje past, která se nazývá „vaše nová kniha“. Do té lze autora chytit skoro s jistotou a bez rizika a on pak už sám od sebe pěkně ukáže střeva, srdce, podá zprávu o stavu míchy, odhalí ledví. Zatančí, zabečí, poděkuje.

- Co vás přimělo román zkrátit? Jsou ty vyhozené části případně použitelné jako další látka?
- Nebylo by to k učtení. Nejsou, já všechno hned vyhazuju v dobré víře, že jestli něco z toho za to stálo, vynoří se to v nějaké obsedantní fázi znova.

- Jak vnímáte česká média, o nichž je v knize taky řeč?
- Jako stoku vytékající z kafilérie. Zajímavý pohled, ale při každodenní konfrontaci značně tíživý.

- A ta laterna magika modifikovaného vědomí?
- To jsem asi nazval zbytečně vznešeně. Mluvím o stavu, kdy sám sebe začnete vnímat v kvalitativně nových rovinách, souvislostech. V naší kultuře bývá spojován s drogami, ale nemusí s nimi nutně souviset.

- Zhruba třetina knihy se odehrává v Portugalsku, tam jste opravdu byl?
- Tam jsem byl několikrát. Hlavní popsané události se víceméně odehrály, včetně popocházení po jižním cípu země a náhodného setkání s maďarskou minikomunitou v odlehlé čtvrti hlavního města.

- Takže ono řečené – že vše podstatné se děje na místě, kde žijete, tedy v Praze, a tudíž není nutné vycestovat za dobrodružstvím (viz O rodičích a dětech), už není pravda...
- V Lisabonu by asi průměrný Středoevropan moc dlouho nevydržel, tamní obyvatelé mají dost odlišně nastaven základní model. Nesplynete, ani kdybyste chtěl. Na typického, průměrného Středoevropana tam čeká ze všeho nejspíš nepochopitelná samota.

- Zkusil byste to rozvinout?
- Portugalci mají přímočarou mentalitu námořního národa, který v minulosti žil z kolonií a něco znamenal. Je v nich jakási silná nostalgie, ale na tu se při konverzaci nemůžete spoléhat, protože má diametrálně jiné kořeny než ta naše. Nejsou zvyklí hledat jemnější varianty, variace, nuance. Ne že by je najít nedokázali, ale nemají k tomu sklon. Uvažují obrazně, jasně, poeticky, ale v očích kovaného chechtálka ze zakouřených Čech až moc věcně. S českým humorem se v Lisabonu nechytíte. Bodejť by taky jo, když český humor vychází ze zkušenosti národa poddaného, kdežto jejich náhled v sobě nese stopy relativně nedávno ztraceného království.

- Jak se změnil způsob práce na této knize oproti předchozím?
- Byl jsem do toho zavrtaný víc než kdy předtím.