Na jedné straně cosi bytostně známého (v tomto případě Češi a – byť jen v reminiscencích - Čechy) a exotické prostředí na straně druhé, s kterým se náš krajan musí vyrovnávat: to je elementární východisko oblíbeného topoi v literatuře, příběhu o dobývání vzdálených končin člověkem „od nás“. Na této dráždivé juxtapozici je vystavena již např. staročeská Kronika o Bruncvíkovi. Oblíbenost tématu časem nepolevila, z „kánonu“ české literatury připomínáme např. díla Durychova či Zeyerova, z poslední doby pak spíše dětskému čtenáři určený román Mirko Paška Muž pro Oklahomu; a obliba tohoto topoi je snad prvotním, i když příběhem samotným téměř popřeným popudem k celému vyprávění o osidlování Gran Chaca Michala Šandy (nar. 1965), autora knih Ošklivé příběhy z krásných slov (1996), Obecní radní Stoklasné Lhoty vydraživší za 37 Kč vycpaného jezevce pro potřeby školního kabinetu (2001) aj. V typografické úpravě odkazující jednak na poetistické snahy, jednak na ilustrované dobrodružné romány z první republiky knihu letos vydalo brněnské vydavatelství Petrov.

Sudamerická romance. Kronika osidlování Gran Chaca je příběh českého přistěhovalce Bartoloměje Doubravy z Řakomi u Chudenic v Argentině. Vyprávění počíná a končí v dubnu 1913: na jeho počátku se Bartoloměj setkává s místní kráskou Sarou; spolu zakládají rancho (odtud „romance“ v titulu knihy); a dítě, které spolu čekají, se na konci téhož dubna narodí. Do příběhu vstupuje množství rozmanitých postav, z nichž skoro každá přináší důvod k narativní odbočce – vyprávění se tak stává pokusem o celistvý popis – tak alespoň chápeme další paratextové žánrové označení, „kronika“ z podtitulu. Žánrová rozmanitost tak ovšem není vyčerpána: na nejednom místě se příběh pozastavuje a digrese či exkurs přinášejí čistě popisnou pasáž, encyklopedické heslo. Je-li encyklopedické heslo skutečně encyklopedickým heslem, statí přejatou z Ottova slovníku naučného (Bartoloměj si jej s sebou přivezl do Argentiny), je představa „romance“ i „kroniky“ problematizována. Příběh je částečně vystavěn na vzájemném míšení obou žánrů, jejich neustálým vzájemným přehodnocováním; zároveň je však překračován žánrový půdorys i jich samotných. Spolu z jasným pojmem času (místo jakéhokoli jeho bytí – ať lineárního, ať cyklického – funguje v příběhu jako neurčitý odkaz „mañana“ – „zítra“; čas zde není, čas se odkládá) se z textu vytrácí i skutečná představa kroniky.

Rozbití celistvé kompozice do ostře oddělených obrazů bojuje s tímto bezčasím, vlastně zde čas jaksi nahrazuje. (Pokud bychom chtěli sebevymezení příběhu jako „kroniky“ uhájit, museli bychom tento termín chápat právě tak, jako jej prezentuje výše zmíněná Kronika o Bruncvíkovi. Staročeši totiž „kroniku“ chápali jako poutavé vyprávění, které však není nutně spojeno s přísně chronologickým principem, tím méně pak s historiografickou přesností či objektivní popisností.) A jako romanci lze vyprávění o vztahu Bartoloměje a Sary chápat jen do té doby, dokud se neobjeví třetí člen jejich domácnosti: lenochod, který však sám sebe identifikuje jako mravenečníka. Mravenečník se objeví náhle a v příběhu vytrvá; spolu s jaguárem, který oživí mrtvého novorozence hlavní dvojice, je nejčitelnější aluzí na Brautiganovo V melounovém cukru.

Právě fantasknímu světu Brautiganových antropoidních tygrů se Sudamerická romance blíží mnohem více než klasické kronice nebo cestopisu. Šandův příběh skutečně vykročil směrem, kde se ocitáme mnohem spíše s imaginativní, fantaskní poetikou či komikou absurdnosti, založenou imperativem lust zu fabulieren, než s pevnými hranicemi klasických žánrů. Krajina příběhu je krajina bezčasí, krajina, v níž není boha; a je-li zde, pak je to bůh bláznivý, jak jsme varováni hned zpočátku. Pouze bláznivý Bůh také dovoluje, aby se v textu objevovaly postavy, jejichž bytí osciluje mezi metaforou, rozvinutým přirovnáním, ryze textovým konstruktem či reálnou osobou (např. právě mravenečník/lenochod). Odkaz na Brautigana ostatně není náhodný: právě Melounovému cukru se Sudamerická romance až frapantně blíží svou kompozicí. Namísto celistvého toku textu, který bychom u kroniky/romance snad očekávali, je čtenář je uchvácen sledem drobných epizod, krátkých, mnohdy pointovaností anekdotám podobných scén vždy s vlastním nadpisem. Teprve na základě takovéto mozaiky vzniká celistvý obraz; rozfázování textu na malá, často do jisté míry uzavřená vyprávění nahrazuje ve fiktivním světě čas nebo alespoň jeho představu.

O Brautiganově knize jako o zřídlu „laškovných aluzí“ se ostatně hovoří i v doslovu ke knize připojenému (Vladimír Novotný). Vedle autora Melounového cukru však Novotný uvádí i Borgese. Taková paralela ale, zdá se, není případná: Šandův příběh totiž zcela postrádá borgesovské filosofické těžiště. Vhodnější by snad bylo připomenout koncepci magického realismu s prolínáním reálného a fantastického, ale i tak bychom Šandově poetice cosi zůstali dlužni.

Imaginativní, fantaskní svět, jehož hnací silou je rozkoš z vyprávění, je koncem textu zůstaven ve chvíli, kdy – po té, co náhle se objevivší jaguár odnese v tlamě mrtvé čerstvě narozené miminko a ve svém doupěti „pod fošnou vyhřátou horkými porcemi pizzy“ jej tajuplně oživí – je jeho hravost (možná překvapivě) přehodnocena směrem k závažnější výpovědi. Nad náhlým prostřídáním motivů narození, smrti a oživení, korunovaným závěrečnou apostrofou – „Ochraňuj nás, potrhlý Bože“ – pokládá si čtenář otázku, nebyla-li hra textu také jen hrou. A připojený španělsko-český slovníček a historiografický apendix, připomínající reálnou existenci Gran Chaca a dalších českých kolonistů, tuto otázku – byť v jiném směru – dále prohlubuje.