Umberto Eco patří nesporně k nejzářivějším a nejstálejším hvězdám na evropském intelektuálním nebi. Patří tam právem, neboť jeho nekonečná erudice, neotřelá témata a metody, schopnost virtuózní analýzy a precizní bibliografická rešerše z něj činí mimořádnou vědeckou osobnost. Kdo četl Ecovy práce, ví, že Eco umí také své závěry elegantně a vtipně podat.

Italský spisovatel na tři
Přes četné úspěchy a uznání na poli vědeckém se však Ecova hvězda naplno rozzářila až v roce 1980, zažehnuta jeho prvním románem Jméno růže (Il nome della rosa). Za italským úspěchem rychle následuje úspěch americký a v jeho důsledku i celosvětový. Vycházejí nové a nové překlady, jeden dotisk stíhá druhý a kritika žasne nad tím, jak Ecova hyperintelektuální próza mohla oslovit takové masy čtenářů. Dodnes nebyla odhalena tajná receptura, která umně zkombinovala napínavou, mistrovsky postavenou zápletku a atraktivní středověké temno s filozofickými pasážemi, nad jejichž nevídanými tématy a hloubkou zůstává laický čtenář s otevřenými ústy. Na svou recepturu bohužel zapomněl i sám autor, který se k ní ve svých dalších produktech už nedokázal přiblížit.

Ze Jména růže tedy vykvetl fenomén Eco. Cokoli publikuje, je mediální událostí, přičemž vědecká prestiž kryje záda prestiži literární a naopak. A kdyby, probůh, někdo nebyl v obraze, dá se přes obálku nové knihy fosforeskující šerpa s nápisem „od autora bestselleru Jméno růže“, a koupí si ji i ti, kteří knihy nad dvě stě stran zásadně nečtou. Eco je v nakladatelském průmyslu solidní jistotou, neboť vytvořil a sám pokrývá segment „filozofického románu“ a dokázal čtenáři vsugerovat, že erudice je literárněestetickou hodnotou.

Položíte-li Čechovi otázku, zná-li nějakého žijícího italského spisovatele, pokud to není odborník nebo ignorant, dá vám jedinou odpověď: Umberto Eco. Proč? Protože on jediný se dostal do kánonu „slavných současných spisovatelů“. Mluví se o něm, občas se v novinách přetiskují jeho články a těší se nevídanému privilegiu, že mu nedlouho po publikování originálu vycházejí překlady všech jeho románů.

V Itálii se říká, že Eca kdekdo kupuje, neboť to vypadá dobře mít ho v knihovničce, ale že ho skoro nikdo nečte. Jelikož průzkum mezi českými čtenáři není k dispozici, položme si alespoň otázku, zda za koupi a četbu stojí Ecův poslední román Tajemný plamen královny Loany (La fiamma misteriosa della regina Loana, 2004).

Procitnutí
Hlavní postavou knihy je antikvář Giambattista Bodoni řečený Yambo. Probouzí se z komatu po těžké autonehodě a zjišťuje, že má něco v nepořádku s pamětí. Zůstaly mu rozsáhlé encyklopedické znalosti, chrlí citáty, ale nepamatuje si nic ze svého vlastního života. Všechny paměťové stopy spojené s jeho soukromím a emocemi jsou nedostupné. Popisu tohoto stavu a prvním dnům, které Yambo tráví zpět v realitě, je věnován celý první díl knihy nazvaný „Nehoda“. V centrální části románu, v oddílu „Paměť z papíru“, se Yambo zotavuje na statku ve vesnici Solara, kde jako chlapec strávil mnoho času a kde je na půdě uložena materiální paměť jeho rodiny — knihy, časopisy, hračky a vůbec nejrůznější haraburdí. Yambo se prohrabuje všemi bednami, skříněmi a šuplíky, až konečně dospívá ke „svému“ pokladu v zazděné místnosti, ke knihám, časopisům a školním sešitům, které patřily jemu. Jejich četbou se snaží proniknout do své minulosti, provázen při některých nálezech jakousi nápovědou „přihořívá“, tajemným plamenem komiksové královny Loany, vzplanuvším občas v mlze jeho paměti.

Po nálezu starého tisku nevyčíslitelné hodnoty upadá protagonista znovu do bezvědomí. V poslední části, nazvané řecky „Όι νόστοι“ (návraty, cesty zpět), najdeme řešení paměťových kvizů z předešlých dvou částí. Yambo si totiž v komatu postupně vybavuje dětství a dospívání a přibližuje se krok po kroku ke splnění své největší touhy, jakémusi paměťovému klimaxu — uzření tváře své dávné lásky, spolužačky Lily Sabové. Při závěrečném bláznivém triumfu, „děkovačce“ všech postav Yambovy paměti, se však jeho vědomí zatemňuje těsně před dosažením cíle.

Na všech Ecových románech je znát, že je autor konstruuje shora, od základní ideje formy ke spleti motivů, které jsou teprve posléze vyplněny samotným fabulačním materiálem. První část Tajemného plamenu je ukázkou, jak se tento postup může ocitnout v krizi, když vnější filozofický systém, formální nápad ani ryze vypravěčská inspirace neposkytnou dostatečně silné a zajímavé opěrné body. Téměř sto stran se řetězce Yambových spontánních asociací a úvahy o zákonitostech paměti honí jako pes za ocasem. Eco vytěžuje do poslední mrtě a uměle protahuje všechny paradoxy, aforismy a spekulace, které lze k tématu paměti použít, prokládaje je poměrně nešťastnými pokusy o humor. Jeden příklad za všechny: Yambo se poprvé od procitnutí z komatu pomiluje s manželkou, a když se jí svěřuje se svými pocity, ona opáčí: „Ježíši Kriste, tak nakonec jsem ještě musela zbavit panictví svého šedesátiletého manžela“ (s. 78).

Filolog hledá paměť
Práce filologa a textového kritika spočívá v tom, že na autografech dávných spisovatelů zkoumá písmo, luští poznámky na okraji listů, hledá důvody škrtů a oprav provedených autorem, to vše v souvislosti s předpokládanou autorovou četbou, styky, s dobovým klimatem. Yambo aplikuje postupy textové kritiky na své vlastní dětské „já“. V Solaře pročítá brakovou literaturu, které jako chlapec holdoval, poslouchá staré desky, rekonstruuje chronologii svého dospívání podle novin a časopisů, provádí stylistickou analýzu svých slohových prací a táže se, proč se zrovna na podzim roku 1942 tak změnil jeho pohled na svět.

Přestože je úkolem Ecova hrdiny rekonstruovat vlastní dětství, mnohem více místa je v knize věnováno paměti kolektivní. Yambo sleduje, jak se prolíná fašistická ideologie, v níž vyrůstal, s dobovou literaturou, od zmanipulovaných formulací oficiálního tisku až po cenzurování dětských knih, komiksů a šlágrů. Objevuje, že zejména válečná Itálie byla tragicky schizofrenní: s utrpením a ztrátami na jedné straně a s líbivou fasádou zbytků režimního konzumu ve sdělovacích prostředcích na straně druhé. Zajímavým literárním řešením, jak propašovat do knihy historickou skutečnost, je konfrontace novinových zpráv s poznámkami, které dědeček, posluchač přenosů Volá Londýn, do novin zanáší.

Oddíl „Paměť z papíru“ je sondou do psychologie režimu, do všech jeho absurdních klasifikací na závadné a nezávadné, je svědkem marné snahy vytvořit umělecká a široce populární díla propagující fašismus. Pro Italy posledních generací může být kniha zajímavým poučením, pro nás, komu totalitní minulost ještě dýchá na zátylek, jsou závěry, k nimž Eco pracně dospívá, až příliš empiricky známé.

Mnoho Yambových nálezů kniha přímo reprodukuje (v originále má dokonce podtitul „ilustrovaný román“): jsou to texty písní a básní, fotografie plechovek, knižních obálek, stránky z komiksů, knižní ilustrace, filmové a reklamní plakáty, obaly gramodesek atd. Toto jistě zajímavé řešení však autorovi prokazuje medvědí službu. Těžko říci, zda to sémiologu Ecovi došlo, ale v konfrontaci s ikonou druhotný znakový systém jeho vyprávění prohrává na celé čáře. Umění literatury totiž spočívá v tom, že její znaky jsou na všech úrovních uspořádány tak, aby říkaly něco víc než prosté zobrazení, v tomto případě reprodukce objektu, o němž se píše. Eco, jako i ve svých předešlých románech, je obětí vlastního syžetu. Jelikož Yambo ztratil paměť, není možné, aby zakoušel při nálezech nostalgii, a tak se musíme spokojit jen se suchopárným popisem jeho rešerší. Pokud čtenáře něco upoutá a vyvolá emoci, jsou to právě fotografie starých plechovek nebo reklamních plakátů, nikoli jejich nezáživná a zdlouhavá inventura.

Esej kontra román
„Směs fanatické nudy a zuřivé dokumentace“ nebo „pohřební průvod uspávajících podrobností“, to jsou soudy, které Jim Dixon, hrdina Amisova Šťastného Jima, pronáší o přednáškách profesora Welche. Těmto charakteristikám odpovídají i mnohé pasáže románu profesora Eca. Nadhled, elegance a určitá dávka humoru, které známe z jeho esejů, evidentně u románu nefungují. Ecovy prózy jsou jen jakousi emanací jeho teoretických prací, výzkumů a libůstek. Tentokrát se ovšem Eco pustil na obzvláště tenký led — předkládá čtenáři velmi autobiografické téma hledání dětství své generace. Bude to kromě autora ještě někoho zajímat? Ecovi vrstevníci, vzpomínající na dávné popěvky, produkty a dobrodružnou literaturu, se možná budou bavit, částečně snad i mladší čtenáři, pokud jsou některé rekvizity stále součástí kolektivní paměti, ale zahraniční publikum zůstane mimo hru. Snad by námi (mluvím o své generaci) pohnuly Holky z naší školky, reklamní vajíčko, Příběhy malého boha, sbírka céček, pionýrský odznak nebo diplom z Partyzánského samopalu a odkládali bychom přečtenou knihu s pocitem příjemného výletu do dětství. Takto nám z četby zbývá zpropadeně málo.

Snad jedině vyprávění o partyzánském dobrodružství ve třetí části knihy je opravdovým a výborným kouskem románu. Všude jinde jako by se Eco ryzímu vyprávění vyhýbal, jako by měl strach ze srovnání se skutečnými vypravěči. Dělá, jako by mu na vyprávění vlastně nezáleželo, jako by hodnota knihy měla spočívat jen v komplikovanosti syžetu, úvahách a analýzách, jako by pro něj platila jiná pravidla. Rád pracuje s klišé a archetypy (i zde: objev, že „takoví jsme byli“, hledání paměti a sebe sama aj.), ale zároveň se jich štítí, takže si od nich alibisticky vytváří odstup. Jenže pro Eca výjimky neplatí. Napsat román je něco jiného než dát epický rámec eseji. Řada pasáží by vynikla, pokud by je Eco publikoval ve své rubrice v časopise L’Espresso nebo v některé ze svých početných miscellaneí. Jiné jsou nepoužitelné v jakémkoli kontextu.

Ač jsou narativní díla Umberta Eca těžko stravitelná, představují zajímavé literární experimenty, neboť autor vždy velmi dobře ví, co činí, a činí to na vlastní nebezpečí. Lze-li však ztroskotání Eca vypravěče v jiných případech omluvit tíhou filozofické a konceptuální nadstavby, v tomto případě žádná polehčující okolnost neexistuje: nezáživnost tu není daní za vyšší cíle, je to nezáživnost jako taková. Román Tajemný plamen královny Loany není ani conte philosophique, ani nedisponuje ničím, co jeho krásný titul slibuje: žádné tajemství, žádný plamen a žádná románovost. Je to jen nezdařený pokus zliterárnit vlastní dětství. Kdo chce poznat konzumní ikonografii Itálie prvních třiceti let dvacátého století a kdo hledá bystrý esej o fašistické a válečné Itálii, bude knihou uspokojen. Je-li libo román, nechť čtenář raději sáhne po jiném autorovi.