Mnoho motivů v jeho tvorbě samozřejmě zůstává a nemění se ani způsob jejich skládání – Hakla lze stále označit za čtivého, neproblematizujícího autora, čerpajícího své náměty z téhož prostředí. V Létajících objektech se ale najednou – nečekaně a jaksi náhodou – objevuje i jistá dávka sebeironie a dokonce mírného smutku, jehož středobodem však nutně není život hlavního hrdiny ve víru konzumní společnosti. V četných případech odpadlo prázdné žvanění, tlachání a plané filosofování. Povídky jsou úsporné, zábavné a dokonce sdělné.

Hakl zaexperimentoval i s vypravěčem – v povídce Dva dny ze života Evy F. je vypravěčkou v ich-formě žena. Tento text však patří k těm méně zdařilým, Hakl se evidentně nesnaží o to, navodit u čtenáře pocit, že vypravěčem je skutečně Eva F., jeho  postup je natolik podobný jeho mužským vypravěčům, že tato stylizace může svádět až k podezření, že si chtěl vyzkoušet psaní s nadbytkem přívlastků a banální metafyzikou, což zřejmě odpovídá jeho představě o ženském psaní.

Nová je i tematika věcí nadpřirozených, vykolejených, respektive způsob, jak se s ní nakládá. Nezvyklé jevy vedou k tomu, že lidé spolu začínají mluvit, řeč se často stává jediným způsobem, jak se ubránit před nezachytitelností světa kolem nás. Význam rozmluvy se tak u Hakla značně posouvá – z banálních hospodských žvástů jako by se stávala skutečná debata, v níž postava (a možná potažmo i autor) má konečně co sdělit.

Hned úvodní povídka Blízká setkání naznačuje, že Hakl-vypravěč urazil kus cesty, jeho hrdina začíná být konfrontován se světem, který sice jaksi záhadně pluje kolem něj, na němž se však – chtě nechtě – nějakým způsobem podílí. Zatímco dřív se, jak se zdá z jeho předcházejících textů, bránil patosu, Blízká setkání ukazují, že možná nějaké ty emoce zvládne.

Pestřejším se stává i svět jeho postav, zatímco dříve ze všeho dění programově vystupovalo především vypravěčské já, středobod světa, v Létajících objektech se objevuje širší škála charakterů mnohem prokreslenějších a zajímavějších, že je čtenáři občas líto opustit je tak brzy. Svět Haklových podivínů se obohatil o figury vysloveně literární, které by se snadno mohly stát hrdiny nějakých dalších příběhů.

Je pozoruhodné, že kritika začala v souvislosti s Létajícími objekty téměř jednohlasně hovořit o haklovském stereotypu. Mně se naopak zdá, že autor konečně vystoupil z bludného kruhu a dal se cestou, která do budoucna vzbuzuje velké naděje.