Návraty do Indie
Nizozemská literatura s indonéskou tematikou

Návraty do Indie

Haasseová patří do řady nizozemských spisovatelů, kteří se v tvorbě vracejí k indonéské tematice.

Dobrá zpráva pro natěšeného čtenáře k uvedení Pánů čajových plantáží na český knižní trh.

Nizozemská Indie, Insulinda, Indonésie. Co se zeměpisu týče, je to stále stejné zelené souostroví, které Multatuli ve svém stěžejním díle Max Havelaar v roce 1960 nazval "nádhernou říší Insulindou, která se vine tam kolem rovníku jako smaragdový pás..." Eduardu Douwesi Dekkerovi, jenž si za svůj pseudonym zvolil latinské "multa tuli", mnoho jsem trpěl, vděčíme vlastně za první beletristické seznámení s nádhernou přírodní scenérií ostrovů, na nichž se těžce žilo, nespravedlivě trpělo, krutě umíralo a vroucně milovalo. Není divu, že se Multatuliho jméno a ukázky z jeho díla objevily v češtině už na samém počátku 20. století v roce l903. A jak už to s překlady slavných děl bývá, i Max Havelaar si zažil svoje. Výše zmíněná slavná věta o říši Insulindě, přesně přeložená až v roce 1974 Miroslavem Drápalem, zněla ve starším překladu: "nádherná říše Insulinda, která září jako smaragdový opasek, vinoucí se okolo boků svého vladaře." Místo rovníku (evenaar) se tedy v překladu objevil vladař, vlastník (eigenaar), a překladatelské pochybení tak v češtině dostalo nechtěnou symboliku. Pás smaragdových ostrovů tehdy skutečně zdobil boky evropského vladaře. V době Multatuliho to byl nizozemský král Vilém Třetí, kterého spisovatel vzrušeně zapřísahal, aby zasáhl proti zlořádům, jež se tam jeho jménem páší na třiceti milionech poddaných.

Není to ale jen Multatuli, který českému čtenáři představil tehdejší Nizozemskou Indii. Možná že ještě barvitěji si ji zvolil za dějiště nejedné své knihy druhý nizozemský klasik Louis Couperus. Ten sice poněkud odzíral od vyloženého bezpráví tehdejší správy, na něž tak umanutě poukazoval Multatuli, tím spíše však v jeho dílech prosvítal mezi řádky život na souostroví a tím víc se nastoloval problém tzv. indické kotérie, život Evropanů, jejichž osudy se nerozpletitelně provázaly s osudy domorodců, ač už na ostrovech nebo doma v Haagu. V Couperusových objemných Knihách malých duší (přeložených v roce 1975) hraje jednu z rolí i manželský pár Nizozemce a jeho indické ženy, usídlený v Haagu. Ještě dominantněji se však prostředí Nizozemské Indie prosazuje v Couperusově menší, sevřenější práci, přeložené do češtiny v roce 1974 pod názvem Co dávno odnesl čas, třebaže nizozemsky se jmenuje O starých lidech věci pomíjivé, (jak lépe vystihuje slovenský překlad z roku 1978: O starých l'uďoch veci minulé). Ty minulé a pomíjivé věci jsou starý zločin spáchaný z vášně v podmanivé indické přírodě se strašidelnými šláři šustivého listí.

Dalším spisovatelem, u něhož se český čtenář mohl dočíst o Nizozemské Indii, byl v Bandungu narozený Johan Fabricius s romány Noc nad Jávou (přeloženo 1947) nebo Z dvojí krve (přeloženo 1948). Jeho vzpomínkové knížky na rodiště z doby, kdy Nizozemská Indie již dávno nebyla nizozemská, zůstaly však zatím nepřeloženy.

Zato nejméně osmi vydání se od roku 1931 dožilo stěžejní dílo nizozemsko-maďarské autorky Székely Lulofsové Guma klesá. Od téže autorky byl přeložen i Kuli (poprvé 1937), Velký Tuvan (1946) nebo Hladová výprava (1939). I tato rodačka z Nizozemské Indie (narodila se v posledním roce l9. století v Surabaji) evokuje předválečné poměry v ostrovní říši, před rozpadem koloniálního panství, jež sice zažila, ale už nezobrazila.

A tak se český čtenář po dlouhá léta, vlastně po celé století, poměrně hojně seznamoval s bývalou nizozemskou državou, s její přírodou, jejími tajemstvími tak podmanivými a zároveň děsivými pro evropské oči, s jejím obyvatelstvem ještě poddaným nizozemskému panovníku. Jeho vnímání bylo usměrněno právě k této bývalé koloniální říši, jež vzrušovala a vábila i naše cestovatele na "lodích, jež přivážely čaj a kávu"...

A pak přišla druhá světová válka, nizozemští usedlíci v Indii se dostali do japonského zajetí, pokud včas neodešli do Nizozemí, kde je čekala německá okupace. Záhy po válce v rámci národně osvobozeneckého boje nastoupily takzvané policejní akce, což bylo - podle jedné nizozemské knížky- pěknější pojmenování pro válku. Tu válku Nizozemsko prohrálo, jak už přesně na přelomu devatenáctého a dvacátého století jasnozřivě předpověděl Couperus ve své Tiché síle (u nás nepřeložené). Z Nizozemské Indie, z Multatuliho Insulindy, se stala Indonésie. Spisovatelé tam narození nebo s ní tak či onak svázaní měli zase nový námět psaní. Psali o japonském zajetí, psali o repatriacích, psali o nelehkém návratu do studené evropské země. A začali se s nostalgií ohlížet po dávno uplynulé době, indonésky nazvané tempo dulu (nizozemským pravopisem: tempo doeloe). Těch autorů nostalgických návratů je celá řada a kupodivu mezi nimi zpočátku převládaly ženy. A vlastně převládají dosud. Snad proto, že jsou vnímavější, že jejich sny jsou plastičtější a vzpomínky barvitější. Zelené ostrovy nikdy nebyly tak zelené jako ve vzpomínkách na mládí, rýže tak bílá a pokrmy tak výrazně kořeněné, stejně tak jako tráva našeho dětství vždycky byla zelenější, slunce přívětivější, chléb s máslem chutnější a bělostnější. S lety se kolorit vždycky prohlubuje. Prohlubuje se tak v dílech Helly Haasseové, narozené v roce 1918 v tehdejší Batavii, nebo v prózách o generaci mladší Helgy Ruebsamenové, které předválečnou Indii ještě plně zažily, kraluje však i v dílech potomků repatriantů, jejichž vzpomínky na tempo dulu jsou jen zprostředkované. Žijí už přece v Nizozemsku, v Indických dunách, jak zní název románu jednoho z nich.

Pro Nizozemce jsou vzpomínkové návraty do dávné Indie přirozeně výmluvnější než pro nás. Vždyť jde o jejich minulost. Ale i pro českého čtenáře mohou být objevné. V něčem úplně nové, v něčem rozpoznatelné, protože něco podobného jsme sice jinak, ale přece jen už četli. I pro nás je v těch návratech dobrodružství znovuobjevování. Podmaní si nás od první stránky knihy jedné z nejpozoruhodnějších spisovatelek současného - i minulého - Nizozemska a uchovatelky koloritu bývalé Nizozemské Indie. Nechme se tedy pozvat k takovému návratu. Stačí jen otevřít knihu Páni čajových plantáží od Helly Haasseové z nakladatelství Brána. Vychází ve sličné úpravě v zcela adekvátním překladu Petry Schürové.

Obsah zde naznačovat nebudeme, protože bychom čtenáři vzali natěšenost, jež předchází objevu četby. V době, kdy se v pražské zoologické zahradě plánuje otevření indonéské džungle, bude pro nás četba civilnějším, ale stále úchvatným vstoupením do neznámých i známých končin.