Urug byl můj kamarád. Když se v myšlenkách vracím do dětských a chlapeckých let, vynořuje se mi bez výjimky Urugův obraz, jako by moje vzpomínka byla jedním z těch kouzelných obrázků, které jsme si kupovávali tři za desetník: nažloutlé lesklé listy papíru potřené klovatinou, po kterých se čáralo tužkou, dokud se neobjevilo skryté zobrazení. Tak se mi vrací i Urug, když se zahloubám do dřívějších dob. Okolí se liší podle toho, zda období, které si v duchu vyvolám, spadá do nedávné či vzdálené minulosti, ale Uruga vidím vždycky, ať už v zarostlé zahradě na Kebon Djati, nebo na rudohnědém ušlapaném bahně pěšinek mezi rýžovými poli, hluboko v horách Preangeru; v rozpálených vagonech lokálky, která nás denně vozila do obecné školy v Sukabumi a zase zpátky, a později, v internátě v Batávii, když jsme oba chodili na střední školu. Urug a já při hře a jako stopaři v divočině – Urug a já, jak se skláníme nad úkoly, nad sbírkou známek a nad zakázanými knihami – Urug a já, nerozlučně spolu, ve všech vývojových stadiích od dítěte po mladíka. Dá se říct, že Urug je vtištěný v mém životě jako pečeť, jako výžeh: a v tomto okamžiku víc než kdy jindy, teď když každý styk, každá společná chvíle patří nadobro minulosti. Nevím, proč si chci pro sebe zhodnotit svůj vztah k Urugovi, vše, co pro mě Urug znamenal a dosud znamená. Možná mě dráždí jeho nezvratná, nepochopitelná jinakost, to tajemství ducha a krve, jež dítěti a jinochovi ještě nebylo na překážku, ale o to mučivější se zdá teď.

Urug byl nejstarší syn otcova mandura a narodil se stejně jako já na plantáži Kebon Djati, kde otec působil jako správce. Dělilo nás jen pár týdnů věkového rozdílu. Matka měla velmi ráda Urugovu maminku, nejspíš proto, že jako mladá Holanďanka, poprvé v Nizozemské Indii a na odlehlém Kebon Djati prakticky bez styků se ženami své rasy, nacházela u mírné a čilé Sidris pochopení i oddanost. Jejich vztah utužovala skutečnost, že obě prožívaly první těhotenství. Přes den, za dlouhých hodin, kdy se otec vydával na obhlídku čajových zahrad nebo pracoval ve své kanceláři vedle fabriky, sedávala matka se Sidris na zadní verandě se šitím a v důvěrné hře otázek a odpovědí spolu probíraly zážitky, obavy i přání, četné odstíny nálady i citového života, jež nacházejí ohlas jedině v rozhovoru ženy s ženou. Věci vnímaly odlišně a jazykem té druhé mluvily jen se zadrháváním, ale pod županem i sarongem se v jejich klínech dmul stejný zázrak. Je proto pochopitelné, že tyto společné hodiny později pokračovaly, byť jsem já spal v proutí a tylu u matčiny židle, kdežto Urug se pohupoval v batikovaném slendangu na Sidrisiných zádech. Nejranější obraz, který si dovedu ve vzpomínkách vyvolat, představuje dvě ženy mezi mramorovými sloupy zadní verandy obklopené bílými hromadami prádla na zašívání. My s Urugem lezeme ve stejných dupačkách z proužkované látky mezi květináči s kapradím, které lemují kamennou podlahu verandy. Všude okolo jsou lehké, pestré skvrny, červené, žluté a oranžové, pohupují se ve větru – v pozdějších letech jsem pochopil, že to byly dosny, hustě vysázené za domem. Hledáme s Urugem v štěrku průsvitnější kamínky, které domorodci leštívají, až se podobají polodrahokamům. Vzduch je prosycen bzučením hmyzu a v klecích zavěšených na bambusových tyčích za čeledníkem vrkají holubi hřivnáči. Štěká pes, slepice se s kdákáním dávají na úprk přes dvůr a od studny se ozývá šplíchání vody. Vítr z hor je chladivý a přináší lehký závan kouře z domorodých vesnic opodál. Matka nám nalévá do barevných sklenic vanilkový sirup – do červené pro mě, do zelené pro Uruga. Led cinká o okraj. Jakmile ucítím vůni vanilky, pokaždé se mi vynoří před očima tento obraz – my s Urugem, jak soustředěně pijeme na kamenné podlaze verandy poseté kamínky – pohupování kapradí a květin ve větru a všechny ranní zvuky na prosluněném dvoře.