Stěžejnímu dílu nizozemské literatury – koloniální novele Černé jezero (Oeroeg) neméně stěžejní autorky Helly S. Haasseové – se konečně dostalo českého překladu. Z obsáhlého díla nejvýznamnější ženy nizozemské literatury v češtině doposud vyšel pouze historický román Páni čajových plantáží (Heren van de thee 1992, č. 2003) v poměrně nešťastném překladu Petry Schürové. Překlad tzv. indických románů Helly S. Haasseové je totiž náročný počin nejen kvůli spisovatelčinu složitému jazyku, ale také kvůli historicky, geograficky a kulturně specifickému slovníku. Jak českému čtenáři vysvětlit, co znamená narodit se a vyrůstat jako kolonizátor v naprosto odlišné kultuře a odlišném klimatu? Jak přeložit a zároveň přetlumočit původně indonéská slova, stále ještě užívaná v nizozemštině, ale v češtině neexistující, a navíc odkazující na neznámé pojmy? Jak převést tyto cizí výrazy do českého jazyka, aniž narušíme původní zamýšlený tok věty? Přitom jsou to věty, konkrétně v případě Haasseové, velmi komplikované a komplexní. Magda de Bruin Hüblová zvolila překlad věrný původnímu nizozemskému textu doplněný glosářem a rozsáhlým doslovem na konci knihy, které umožňují seznámit se s autorčinou tvorbou, širšími okolnostmi vzniku díla a také s indonéskou kulturou.

Český čtenář dostává do ruky knihu krásnou vzhledem i obsahem. Novela dává nahlédnout do exotického prostředí tehdejší nizozemské kolonie a na stovce stran seznámí čtenáře s historickými a společenskými okolnostmi posledních desetiletí Nizozemské východní Indie, jejími zvyky, obyvateli a kulturami. I když děl tzv. koloniální literatury najdeme v nizozemské literatuře celou řadu, tato novela je považována za nejpůsobivější vylíčení sklonku nizozemské koloniální nadvlády v současné Indonésii. Haasseová, jediná žena v tzv. velké čtyřce nizozemské literatury 20. století (vedle ní sem patří W. F. Hermans, Gerard Reve a Harry Mulisch), se tak ocitá i ve společnosti velikánů nizozemské koloniální literatury, jako jsou např. Multatuli nebo Louis Couperus. Tato spisovatelka je navíc výjimečná tím, že se ve svém díle tematicky neomezuje pouze na Nizozemskou východní Indii, jak je typické u mnoha jiných koloniálních spisovatelů. Bývalá nizozemská kolonie se dokonce, kromě autobiografických esejů a výše uvedeného románu Páni čajových plantáží (který ale můžeme považovat za jeden z řady jejích historických románů), v autorčině tvorbě objevuje pouze v prozaické prvotině a pak až v posledním románu. K významu této skutečnosti se vrátíme později.

Černé jezero je výjimečná literární sonda do mysli a duše bezděčného kolonizátora, kterou ocení milovníci jak kvalitní literatury, tak historie. Prostřednictvím mladého nizozemského vypravěče se dozvíme, jaké to je narodit se zhruba ve dvacátých letech 20. století do rodiny kolonistů v tehdejší Nizozemské Indii se všemi klady a zápory této komplikované pozice. Mladý muž, jehož jméno zůstává utajeno, se ze své současnosti v Nizozemsku ve vzpomínkách vrací do dětství v bývalé kolonii a hlavně k přátelství s domorodým chlapcem Urugem, který pro něj zosobňuje rodnou zemi. Vypravěč se narodil a vyrůstal na odlehlé plantáži Kebon Djati, kde byl jeho otec ředitelem. Stejně starý Urug, syn domorodého předáka na téže plantáži, je od narození samozřejmou součástí jeho života. Nedostatečný zájem ze strany rodičů vede k tomu, že se vypravěč přimkne k Urugovi a jeho rodině. Jeho „indické“ způsoby však rodiče zneklidňují, a proto se snaží domorodé vlivy omezit. Situace se změní po smrti Urugova otce. Protože se vypravěčovi rodiče cítí za jeho smrtelnou nehodu odpovědní, nechají Uruga na plantáži bydlet a platí mu vzdělání. Chlapci si však samozřejmě nejsou ani zdaleka rovni. Projevuje se to v ošacení, ubytování, vzdělávání, ale i v postoji okolí. Když vypravěčova matka opustí rodinu a otec odjede na cesty, bydlí oba chlapci společně v penzionu, jehož nizozemská majitelka Lida se s velkou obětavostí ujme péče o Uruga. Během studia na střední škole dojde ve vztahu nerozlučných kamarádů k prvním náznakům ochlazení. Protože chodí každý do jiné školy (odpovídající jejich místu v koloniální hierarchii), jsou si stále více vědomi kulturních, společenských, ale i třídních rozdílů. Když vypravěč odjede studovat na univerzitu do Nizozemska, jak se patřilo na děti jeho společenské třídy v koloniální společnosti, styk mezi někdejšími nejlepšími přáteli ustane. Znovu, naposledy, se setkají až v dospělosti, když se vypravěč do země svého dětství a mládí vrátí v rámci nizozemských pokusů o udržení bývalé kolonie. V pralese se střetne s Urugem jako s protivníkem na opačné straně konfliktu. U tmavého jezera Telaga Hideung, které jim v dětství nahánělo hrůzu a v němž později utonul Urugův otec, někdejší kamarád vypravěči oznámí, že v jeho zemi nemá co dělat.

Závan exotiky a neznáma je nepopiratelně jedním z faktorů, které čtenáře k této knize přivedou. Na tuto kartu ostatně také sází nakladatel, jak je patrné z přebalu knihy. Právě tento přebal ukazuje klady a zápory koloniální literatury jako takové, nebo, chcete-li, její krásnou i méně lichotivou stránku. Kniha Černé jezero vyšla v nakladatelství Plus ze skupiny Albatros media, v edici Pestrá řada soudobé prózy. Přídavné jméno „soudobá“ může být zavádějící, vezmeme-li v potaz, že dílo vyšlo v roce 1948 a jeho autorka je již několik let po smrti. Popis „pestrá“ ale kniha jinak rozhodně splňuje, a to i doslova. Graficky velmi zdařilý přebal v zemitých tónech reprodukuje motiv postavy mladého muže splývajícího s rostlinným pozadím. Muž i divoké rostliny za jeho zády jsou provedené ve stejné barevné škále cihlově červené až hnědé, voda, na jejíž hladině se jeho postava odráží, je tmavá, temná.

Zrcadlení, neproniknutelná hladina, splynutí s přírodou – to jsou nejen motivy na přebalu knihy, ale také neustále se opakující charakteristiky domorodého chlapce Uruga, s nímž se vypravěč přátelí. Byť první věta knihy „Urug byl můj kamarád“ vyjadřuje rovnost mezi oběma postavami a vzájemné pochopení, během vyprávění bezejmenného mladého muže se neustále objevují pochyby o hloubce a upřímnosti jejich přátelství. I když jeho city k Urugovi jsou nefalšované a bez skrytých úmyslů, mladý Nizozemec se automaticky ocitá v jemu určené roli společensky a kulturně nadřazené osoby. Kniha sice v originále nese Urugovo jméno, ale jeho pohled ve vyprávění chybí, Urugovo chování je také většinou pro mladého vypravěče nepochopitelné. Stejně jako v koloniálním systému je domorodá postava a země, kterou zosobňuje, pouhým předmětem děje. Reklamní heslo na zadní straně přebalu novelu shrnuje jako „příběh o síle přátelství“. Je tomu ale skutečně tak? V závěru vypravěč přece zapochybuje, zda Uruga skutečně znal a nebyl-li chlapec, kterého považoval za svého přítele, jen jeho vlastní představou, zrcadlením na neproniknutelné hladině Černého jezera: „Netřeba přiznávat, že jsem mu nerozuměl. Znal jsem ho, jako jsem znal Telaga Hideung – zrcadlení hladiny. Do hloubky jsem se nespustil nikdy.“ Obdobné pocity měla pravděpodobně i autorka, když před téměř sedmdesáti lety tento příběh psala. Mimořádný úspěch novely ostatně svědčí o podobném vnímání ze strany tehdejší nizozemské veřejnosti.

O více než padesát let později se Haasseová k příběhu přátelství mezi mladým Nizozemcem a Indonésanem, který je hlavní osou její prozaické prvotiny, vrátila v románu Sleuteloog (Oko klíče, 2002). Také Oko klíče zachycuje historii zmařeného přátelství, tentokrát ale v odstíněnější podobě vztahu mezi bílou Nizozemkou a dívkou smíšeného původu ze zámožné místní rodiny. Postava bílého vypravěče je vyhrazena kunsthistoričce Hermě Warnerové, jíž je v době vyprávění přes osmdesát let. Vypravěčka připouští, že se nikdy necítila zcela přijímaná ani v Nizozemské východní Indii, kde vyrostla, ani v Nizozemsku, kde strávila převážnou část života, ale ani v nezávislé Indonésii, v kterou se země jejího dětství přetvořila. První z palčivých otázek, kterých se Herma během svého „auto-psychoanalytického“ procesu vzpomínání a zapisování dotkne, je její původ a kulturní zázemí. Přestože oba rodiče byli bílí Evropané, ona sama se tak nikdy necítila. Stejně jako vypravěč v novele Černé jezero považovala svou pozici ze začátku za přirozenou a samozřejmou, posléze však toto stanovisko přehodnotila.

Hella S. Haasseová se ve svém posledním románu k příběhu zmařeného přátelství na pozadí rozpadu bývalé nizozemské kolonie nejen vrátila, ale dokonce svou prozaickou prvotinu přepsala. Jakkoli je Herma, stejně jako vypravěč novely Černé jezero, fakticky představitelkou bílé koloniální nadvlády, považuje sama sebe za kulturně smíšenou a za součást místní (taktéž kulturně smíšené) společnosti. Vypravěč novely Černé jezero je univerzální mužský, bílý, heterosexuální hrdina pocházející ze střední třídy, který považuje své zvýhodněné místo v koloniálním systému za samozřejmé. Oproti tomu vypravěčka románu Oko klíče je primárně zobrazena jako protiklad výše popsaného standardu, byť pochází ze stejného prostředí. Vypravěč novely Černé jezero chtěl sepsat a podat zprávu, potřeboval hmatatelný důkaz svého původu a svého dětství v zemi, která už neexistuje. Zoufale se teď, v dospělém věku, snaží najít jistotu, záchytný bod ve světě, kde by mohl znovu zakořenit. Nizozemsko je pro něj cizí zemí, ale zároveň si uvědomuje, že už nepatří ani do Indonésie, pokud tam vůbec kdy patřil. Vypravěčova krize identity dojde dokonce tak daleko, že připustí, že svého přítele, který pro něj jednoznačně ztělesňuje rodnou zemi, už nikdy nespatří a že mu vlastně nikdy neporozuměl. Závěrečné věty novely „Jsem ve své rodné zemi, na půdě, z níž se nechci nechat přesadit, nadobro cizincem? To ukáže čas“ vyjadřují vypravěčovu a současně i spisovatelčinu naději, že je v budoucnu možné usmíření.

Na rozdíl od vypravěče v autorčině prozaické prvotině Herma odpověď na výše zmíněnou otázku už zná. Přestože nemá žádné hmatatelné důkazy své „indické“ minulosti, je si svým původem a identitou jistá. Poznámky také nesepisuje jako historický záznam. Je si vědoma fragmentárnosti svých vzpomínek a jejich zapsání má pro ni pouze pomocnou funkci v procesu odkrývání zapomenutých a potlačených událostí. Nakonec, zbavena všech pochybností, plná optimismu a vnitřního klidu, může poznámky zahodit. Románem Oko klíče Hella S. Haasseová stejně jako její literární postava uzavřela kruh smiřování se s vlastní minulostí – jako jednotlivec i jako občan Nizozemska. Ve své prvotině klade ústy vypravěče výše citovanou otázku o významu a důležitosti vztahu k zemi, kde se člověk narodil, na niž však vypravěč (a pravděpodobně ani autorka) ještě nezná odpověď. Téma nejistého vztahu k rodné zemi se také neustále vrací v jejích autobiografických esejích a dostává postupem času stále jasnější podobu. Prostřednictvím literární postavy Hermy v románu Oko klíče autorka zaujímá jednoznačnou pozici s uceleným názorem a přiznává, jak významnou roli Indonésie a Nizozemská východní Indie hrály v jejím osobním i uměleckém životě. Jak bylo řečeno, používá Haasseová v románu Oko klíče tematický rámec novely Černé jezero, její interpretace je však tentokrát méně vyhraněná a obsahuje větší pochopení pro druhou (kolonizovanou) stranu, jako by autorka napravovala a vědomě přepisovala své rané dílo. Poučena vlastní životní zkušeností, ale bezpochyby také feminismem a postkolonialismem, nabízí Haasseová v románu Oko klíče postkoloniální přepis své prozaické prvotiny a ukazuje tak nizozemským i zahraničním čtenářům, že kulturní roztříštěnost, pocity vykořenění a multikulturní společnost jsou běžné (a ne nutně negativní) aspekty současného světa. Poslední román Helly S. Haasseové tak nejen obohatil nizozemskou literaturu, ale dokládá i aktuálnost a společenskou relevanci autorčiny tvorby v současném (postkoloniálním) světě.