Polská autorka Magdalena Tulli se českému čtenáři představila nejprve svojí druhou knihou Stehy (W czerwieni, 1998). Sama ji dokonce přijela prezentovat na loňský pražský Svět knihy. Osmačtyřicetiletá absolventka psychologie a překladatelka (z italštiny a francouzštiny), která v současnosti žije ve Varšavě, na své návštěvě v Čechách potvrdila, že rozhodně není typem autora, který by okolo svého díla záměrně exhiboval nebo vytvářel jakýkoli rozruch. Naštěstí ale stále ještě platí, že dobré knihy si čtenáře najdou samy. Debutový román Sny a kameny (Sny i kamienie, 1995), kterou polský kritik Przemysław Czapliński označil za nejvýznamější knihu domácí literatury devadesátých let, není svým způsobem románem, jako spíš mnohovrstevnatou filozofickou reflexí na veškeré uspořádání světa a na základní principy a hodnoty lidské pospolitosti. Nenajdete v něm jeden jediný dialog, jednu jedinou přímou řeč – pouze bezpohlavního vypravěče, který zdánlivě stabilní a „hluchý“ text bez děje nepřetržitě popohání k neustálé změně, pohybu a rozvoji – neboť vše, co existuje, funguje díky složitému procesu na sobě závislých příčin a následků.

Celou knihu prostupuje princip relativity, osudovosti („Ulice jsou až po okraj naplněny náhodnými událostmi, jako by i myšlenka, jež městu dává specifický tvar, končila na okraji papíru...“) a paradoxů, neboť „právě město absolutní je sužováno chorobou neustálých katastrof“. Dialektiku, se kterou si autorka pohrává jako kočka s myší (zároveň si s ní však dokáže bravurně poradit), reprezentují nejen platonské obrazy a skutečná realita, ale i sémanticko-sociologická hra se slovy, symboly a s jejich skutečnými významy. („Každý, kdo řekne: „je to strom“, začne hned myslet na stroj a ten, kdo řekne: „je to stroj“, začne hned myslet na strom. Proto slova „je to strom“ a „není to strom“ znamenají v podstatě totéž...“)

Dalším důležitým prvkem knihy je i neustálý rozpor mezi pevně daným řádem a anarchisticky bujícím chaosem: „Růst města v mnohém připomíná růst města. Ze dvou na počátku vytyčených, křižujících se ulic raší stále početnější odbočky, které za nějaký čas vyhánějí své vlastní odnože, a tak to jde pořád dokola. Vznikají další a další křižovatky, měkký povrch se pokrývá dlažbou, rozšiřují se vodovodní sítě ukryté pod povrchem. Strom roste díky vitalitě semene a díky živinám, které čerpá ze země, ale tvar a hustota koruny záleží na někom, kdo prořezává větvičky. Město roste také díky síle a víře. Ale jeho podoba samozřejmě nejvíc záleží na tom, jak jsou vytyčeny základy. Takže analýzou systému ulic můžeme dospět k odhalení vůle a názorů, které se v něm odrážejí.“

Tulli se ve své próze nechala inspirovat nejen klasickou i moderní filosofií, ale díky stylistické a tematické neohraničenosti a stírání hranic mezi realitou a snem, ve kterém je vše dovoleno, lze na řádcích její knihy velice snadno odtušit orwellovskou fikci nebo některou z pestrobarevných dimenzí světa polského židovského spisovatele Bruna Schulzeho: „Mnozí se před bolestí snažili utéct a potají přitom využívali toho, že v každém nevětraném pokoji jsou širé pláně, nad nimiž plují velké mraky, a cesty bez konce, po kterých uhánějí dostavníky a rozvážejí písemnosti s dvoujhlavým orlem na pečeti.“ V dalším plánu jsou Sny a kameny manifestem humanismu a demokracie, jsou aluzí na dobu, na kterou si mnozí z nás ještě velice dobře pamatují (bezbarví zedníci, podobní si jako vejce vejci, ploché, jednostranné noviny, velkolepost, dokonalost a nesmrtelnost děl...).

Tulli se brání jakékoli násilně vnucené ideji nebo ideologii, kterou v dnešní době mohou reprezentovat třeba i zdánlivě neškodná média. Tulli je zastánkyní klasicismu, a to nejen toho literárního (vytříbený literární sloh a vybraná lexika), ale i názorového. Podvědomý strach z technického rozvoje, neboť „i rozmach má svůj pořátek a konec“, doplňuje autorčina vrozená pokora před jakoukoli vnější, a tedy mocnější silou. Je jedno, na kterém místě světa žijete, ve kterém městě se právě nacházíte. Všechna si jsou svým způsobem podobná. A „město, které se na začátku tohoto příběhu zrodilo ze stromu světa, neexistuje, stejně jako strom, ani my samotní. Avšak život kamenů, který se nestará o minulost ani budoucnost, byl a bude i nadále neochvějným bytím, jež trvá i beze jména.“