Texty polské prozaičky a překladatelky Magdaleny Tulli lze číst neustále znovu a nikdy se nebudete vracet do identického výchozího bodu. Jsou jako poklidně plynoucí řeka, která přijímá pokornou a chápající lidskou bytost, stejně tak však dokážou být jako divoká, rozbouřená voda, která je schopná člověka nekompromisně smést, aniž by čemukoli porozuměl. A přestože nejde o autorku mainstreamovou, a ani v kontextu české překladové literatury nejsou její knihy bestsellery, je zřejmé, že okruh příznivců si autorka již našla, respektive oni objevili ji. V českém překladu se totiž kromě čerstvého románu postupně (byť ve zpřeházeném pořadí) objevily všechny její knihy. Po filosoficko-sémantickém traktátu Sny a kameny (Sny i kamienie) a knize Stehy (W czerwieni, obě vyšly v nakladatelství OWP) má český čtenář možnost seznámit se i se třetí autorčinou prózou. Soukolí (Tryby, nakl. Paseka) je opět útlé a opět se ho ujala jiná překladatelka (po Petře Zavřelové a Jolantě Kamińské to byla Iveta Mikešová).

Již na prvních stránkách Soukolí se spisovatelka zamýšlí nad tím, zdali je lepší být čtenářem nebo vypravěčem, v případě jejích textů však nutno podotknout, že je tato role nevděčná oboustranně. Celou dobu se totiž oba dva pohybují v jakémsi vakuu, a zároveň v permanentní nejistotě. Přítomný, budoucí i minulý čas se slévá v blíže neurčitou, neznámou hmotu, slova jakožto základní stavební jednotky jakéhokoli textu přestávají být podstatná… Přestože tedy zdánlivě existuje bezpočet možností, dialogů, variací, jak text rozvinout a jak ho ukončit, je vypravěč, který je v klasickém pojetí literatury tím nejdůležitějším „hrdinou“, bezmocný, neboť chodba, kterou má jít, mu byla již předem určena.

Ne náhodou připomíná literární hra a mystifikace Magdaleny Tulli svou strukturou i námětem (comedie dell´ arte) divadelní experiment Balagančik Alexandra Bloka. Role vypravěče (jsou snad vypravěči uhněteni z jiného těsta? ptá se autorka), jehož úkolem je vyprávět a předávat čtenáři informace o postavách, se rozplývá v nekonečnosti potenciálních odpovědí. Vypravěč je poháněn jakousi vyšší, neovladatelnou silou, vstupuje do děje, zasahuje do něj, hrdinové, zbaveni dokonce základní lidské identity, čili konkrétního jména, se však pohybují po vlastních trajektoriích osudu. V textu jen velice stěží najdeme pevný syžet, vše je popisováno v matných náznacích. Dozvídáme se o jistém panu Možetovi, baletce Ireně a panu Feuchtmeierovi, z náznaků pochopíme, že jde o milostný trojúhelník, který se odvíjí v nejmenovaném příměstském hotelu, více už si však postavy nechávají pro sebe a vypravěč nemá právo do jejich rozhodnutí zasahovat. Dokonce i jazyk, kterým mluví, není podstatný, a tak může být přistěhovalec z východu Možet stejně tak Evropanem s příjmením Možná, či americkým hrdinou Johnem Maybe.

Sami hrdinové jsou však také bezmocní, čekají na „svou“ postavu, která se konečně chytí do jejich pasti. Ten někdo, kdo řídí běh událostí (a vypravěč to není), však obsazuje do všech rolí stejné postavy, a tak se dostáváme do začarovaného nehermetického kruhu, ze kterého neexistuje východisko. Hranice mezi signifié a signifiant přestávají existovat a čtenář se dostává do střetu anarchie a řádu věcí, toliko typických pro roztříštěný globalizovaný svět konce 20. století.

Jestliže si někteří publicisté či literární fajnšmekři stěžují na nedostatek autorské invence a stýskají si po „nové literatuře“, také autorka je v tomto směru skeptická a tvrdí de facto to samé – všechny příběhy již byly napsány a nelze je ohradit drátěným plotem. Vypravěč je neustálou kombinací syžetů a témat unaven, nabídka převyšuje poptávku, a i kdyby tomu tak nebylo, nikdo ony příběhy stejně nechce, nikdo o ně nestojí. Jednotlivé postavy se objevují a mizí, jejich sny se mísí s drtí jednotlivých slovních druhů, dokonavých i nedokonavých vidů a nezbývá po nich nic jiného než prázdný hotelový pokoj... Přesto však touto literární negací vzniká ojedinělá próza, která se vymyká všednímu syžetu románu – ukazuje se, že i v rámci jakékoli skepse či negace existují jiné cesty, které text představují v dosud nepoznatelných dimenzích.

Magdalena Tulli své literární téma pomalu ale jistě vyčerpává, leitmotivy jejích knih se opakují a nelze zastírat, že jsou v její nové knize odstavce psané jakoby samy o sobě, na efekt. Autorka je však dokáže zaobalit do precizního literárního stylu, čímž ona „hluchá místa“ přesně zapadají do osobní filosofie. Slova přebírají vládu nad autorem, vypravěčem i hrdiny a zůstává ticho jako nekonečný oceán, v němž se topí světy.

Bára Gregorová