Kanadská literatura zaznamenala ohromný rozmach. Počátkem 60. let si snad nikdo v Kanadě nedokázal představit, že by se tam dalo psaním beletrie slušně vydělávat. Dnes se vlastní tvorbou uživí zhruba deset procent autorů působících v této zemi. To je číslo srovnatelné s Velkou Británií nebo USA.

Mezi nejproslulejší kanadské literární tvůrce patří Margaret Atwoodová (1939), prozaička, básnířka, kritička a esejistka obletovaná i akademiky a feministkami. Její klíčové tituly (Z hlubin, Slepý vrah, Muzeum zkamenělin i další) v češtině už vyšly. Jinou takovou spisovatelskou veličinou je Alice Munroová (1931 - ). Téměř každoročně figuruje ve svazcích Nejlepších amerických povídek (hojně totiž publikuje v časopise The New Yorker). A právě tato umělkyně, o jejíchž krátkých prózách už vznikla v anglosaských zemích řada studií a analýz, je až nyní poprvé představena česky - výborem Už dávno ti chci něco říct a jiné povídky.

Stejná i jiná
Určujícím rysem textů Alice Munroové je, na rozdíl od Margaret Atwoodové, jistá málo skrývaná autobiografičnost - buď situační, nebo "alespoň" emoční. Svět v dílech Munroové se (stejně jako život autorky) rozprostírá od Ontaria až po Britskou Kolumbii, tedy napříč Kanadou. A do značné míry jej určuje počasí - buď je citelné vedro, nebo vlezlá zima, či hustě a vytrvale prší. V této pozornosti vůči přírodním dějům jsou obě spisovatelky naopak zajedno. Avšak skutečně klíčovým regionem pro Munroovou je jižní Ontario. Tam vyrůstala v rodině náležící k nižší střední třídě, v době, kdy dospělí své děti příliš nechránili před strašnými věcmi a před vědomím, že takové věci se stávají. Události z dětství, často nepříjemné až zničující, se z mysli autorky, potažmo jejích hrdinek, nevytrácejí. A s danou lokalitou jsou nedílně spjaty. Na tomto místě není od věci připomenout, že dvacetiletá Alice horlivě četla prózy velikých Jižanek Carson McCullersové, Flannery O´Connorové a Eudory Weltyové - tu obdivovala nejvíce. A když později objevila povídky Edny O´Brienové o jejím mládí v Irsku, pocítila již úplně dokonalé souznění...

O čem kdo vypráví
Atwoodová i Munroová píšou hlavně o ženách. Termín feministická spisovatelka by se však rozhodně uplatnil spíše v případě první jmenované, jejíž texty nezřídka přímo vybízejí, aby byly čteny optikou patřičných teorií. Munroová otevřeně přiznává, že žádnou feministickou teorii pořádně nezná, a že feministkou je snad pouze přesvědčením, že zkušenost žen zobrazovaná bez příkras ("sulcovitá, ubohá stehna, zmáčknutá k sobě korzetem, povislá, dlouhá, smutná prsa, břicha nadmutá a potrhaná porody a operacemi") je důležitá - ať už jde o zklamanou lásku, staropanenství, sex, manželství a rozvod či potrat. Kromě žen Munroovou zajímá čas, minulost, její vnímání. Kanaďanka je přesvědčena, že všichni vyprávějí příběhy svých životů - sobě i jiným. Kdysi poznamenala v jednom rozhovoru: "Zatímco ženy si vyprávějí o porodech, o nemocech nebo o tom, jaké to bylo vychovávat děti, muži si povídají o lovech, o zkušenostech z války, o tom, jak se pohádali s policajtem". A navíc ženy - nebo alespoň ženy její generace - "hledají jakýsi veliký citový příběh, a právě proto přemítají nad minulými manželstvími či milostnými aférami a přetvářejí je v příběhy zrovna takovým způsobem, jakým muži přetvářejí v příběhy zážitky z lovů". Odtud tedy pramení jak hovorový, mluvní spád autorčiných povídek, tak poměrně častý konfesijní tón.

S dětmi a bez pračky
Margaret Atwoodové sluší zejména románové formy. Alice Munroová je dnes považována za nejlepší kanadskou povídkářku, ačkoli jí původně vůbec nechtěla být. Jak vysvětlila v úvodu k jedné své sbírce, toužila psát romány, ale se třemi malými dětmi si v éře před automatickými pračkami prostě nemohla najít dostatečné časové úseky, a tak se naučila psát mezi vařením a dalšími domácími povinnostmi. Nicméně i její první uveřejněná práce, která jí v osmnácti letech vyšla ve studentském literárním časopise Folio, byla povídka. Texty Alice Munroové jsou přístupné a jímavé zároveň - autorka dokáže neobyčejně živě evokovat fyzickou realitu a přesně pozorovat společnost. A do hloubi duší svých postav umí na relativně malé ploše nahlédnout způsobem, který bere dech. To platí obecně. A co platí pro český výbor? V něm, zdá se mi, jsou třemi nejvybroušenějšími texty kratší - ontarijské povídky "Tanec šťastných stínů" a "Kovboj Bratří Walkerů", zasazené do těch autorčiných let, která ji formovala. Delší prózy svazku se tvarově občas tříští a někdy z nich trochu trčí sociální tón (zejména povídka "Závrať"). K české redakci stojí za to poznamenat, že překlad Aleny Jindrové-Špilarové je vynikající, avšak název knihy - Už dávno ti chci něco říct a jiné povídky - zavádějící. Jako by snad běželo o dílo příbuzné proslulému americkému povídkáři Raymondu Carverovi (viz jeho titul Buď, prosím tě, zticha). Ke Carverovi však Munroová neinklinuje ani náhodou!