„V životě dívek a žen začíná docházet ke změně. Všechno, co až doteď měly, bylo jejich spojení s muži.“
Životy dívek a žen, Alice Munroová, 1971

Za svého prvního manžela se dle vlastních slov provdala, aby ji „s tím nikdo dál neotravoval“ a ona „mohla psát a znovu se začít věnovat podstatným věcem“. Po letech se přirovnává k poslušné viktoriánské dcerce plnící očekávání svého okolí. V rychlém sledu porodila dvě děti a mezi zajišťováním hladkého chodu typické domácnosti 50. let se věnovala psaní do šuplíku. Život po boku muže z jiné společenské vrstvy ji prý příliš neuspokojoval. Právě zde by se pravděpodobně daly vystopovat náměty velké části povídek Alice Munroové. Řeč totiž není o jedné z jejích typických hrdinek, ale o této nositelce Nobelovy ceny za literaturu samotné.

Láska dobré ženy vyšla v Kanadě již v roce 1998, jedná se tak o nejranější povídkovou sbírku Munroové, která byla zatím do češtiny přeložena. Relativní koncentrovanost povídek do určitého času a místa odpovídá tradičním pracovním postupům Munroové. Autorka se nevzdaluje z rodné provincie Ontario a neexperimentuje ani tematicky. Zaměřuje se na onu přelomovou dobu, kdy se nejen ženy a dívky, ale i muži a chlapci začali cítit příliš svázáni společenskými schématy a rolemi, jež jim byly dopředu přiděleny. Zatímco Jill se v Matčině snu musí vyrovnat s rolí čerstvé matky a vdovy těsně po skončení druhé světové války, s Eve se v povídce Jenom žnec setkáváme v 90. letech, kdy už jen sklízí, co její vzepření se konvenčnímu způsobu života před lety zaselo.

V rozhovoru pro Paris Review popisuje Alice Munroová svá témata jako bizarní a marginální. Vyznává se z obdivu k autorkám amerického Jihu Eudoře Welty, Flannery O‘Connor nebo Katherine Ann Porter a velký realistický román vidí jako čistě mužskou záležitost. Pokud však odhlédneme od předsudků, jež se pojí s povídkovou formou, témata zpracovávaná Munroovou se za okrajová rozhodně označit nedají. Mohou snad být jakákoli lidská tragédie či trápení považovány za marginální? V porovnání s čím? Lze vůbec posoudit, jak těžký má ten či onen člověk úděl a kdo toho na konci ví „o životě“ nejvíc? Postavy povídek Alice Munroové dokazují, že nikoliv, a právě ona zvláštní nedramatičnost, jednoduchost a smíření dělají z díla kanadské autorky počin srovnatelný s počiny všech velkých romanopisců – muže nevyjímaje.

Ze sbírky Láska jedné ženy stojí za to vyzdvihnout hned několik povídek. Jednou z nich je bezesporu ta titulní. Detektivní zápletka je z počátku nahlížena očima party malých kluků, kteří na svých toulkách objeví v prudkém jarním toku řeky Peregrine auto místního oftalmologa a v něm i doktorovo bezvládné tělo. Na několika málo stránkách je Munroová schopná poskytnout ucelený obraz ontarijského maloměsta na začátku 50. let. Skeče ze života chlapců by vydaly na náměty hned několika románů, ale autorka se u žádného z nich dlouho nezastaví a navazuje úhlem pohledu stárnoucí ošetřovatelky Enid, jež má jako jediná poznat pravdu o smrti dr. Willense. Úkony spojené s ošetřováním umírající ženy jsou popsány přímo, avšak bez samoúčelného realismu odvádějícího pozornost od podstaty sdělení. Munroová nikdy zbytečně nedramatizuje a dopřává svým postavám prostor pro přemítání, stejně jako čtenáři. Co neodkryje postava, odhalí bystrý pozorovatel sám. Enid tak zpočátku působí jako racionálně uvažující vyrovnaná bytost, avšak šok, který jí způsobí odhalení pravdy o lékařově smrti, probudí v jejím podvědomí hluboko uložené pudy. K vyvrcholení ovšem nedochází a plán rodící se v mysli osamělé ženy může být realizován na nenapsaných stránkách, ale stejně tak na něj dotyčná může zapomenout. Ostatně, kdo z nás je vždy schopen zachovat si v emočně vypjatých situacích chladnou hlavu?

I přes nepopiratelnou sílu Lásky jedné ženy však titulní povídku nelze považovat za typickou. V tvorbě Alice Munroové je svou bezvýhradnou ponurostí a atmosférou neblahého očekávání spíše výjimečná. Nálada povídky Jakarta je naopak munroovsky lehká. Dvě mladé ženy na pláži posměšně glosují mumraj matek s malými dětmi. „Říkají jim Moniky. Moniky mají každá dvě nebo tři nebo dokonce čtyři děti… tábor se skládá z plážových slunečníků, osušek, tašek s plenami, piknikových houpaček, nafukovacích lehátek a velryb, hraček, krémů na opalování, náhradních oblečků, slunečních kloboučků, termosek s kávou, papírových kelímků a přenosných chladniček plných domácí ovocné limonády.“ Kath a Sonje konvenčním způsobem života opovrhují a navzájem se ujišťují, že jejich život je naplněnější a jejich manželé i ony samy méně stepfordské. Sonje je dokonce provdána za muže, který žil nějakou dobu v komuně. Kath a Sonje představují spolu s Pauline z Děti zůstanou tady a „nevěstinky“ z Cortézova ostrovu typ žen, které se provdaly dřív, než stihly dospět. Jejich manželství by se nelišila od těch, kterými si prošly předchozí generace, pokud by cílem tohoto typu soužití bylo i nadále především plození a výchova dětí. Sexuální revoluce a druhá vlna feminismu však tuto determinaci na začátku 60. let změnily. Na jedné straně měly v dalších desetiletích mladé lidi osvobodit od společenských tlaků, na straně druhé se celá jedna generace ztratila na pomezí mezi starým a novým chápáním partnerských vztahů. Tito lidé se vzali příliš pozdě na to, aby se jim vyhnulo nové populární řešení jakéhokoliv problému – rozvod, a příliš brzy, než aby mohli rozvážit, zda s člověkem, kterého znali relativně povrchně, chtějí prožít celý život.

K tématu hořkých partnerských vystřízlivění se Munroová vrací opakovaně. Kromě zpodobnění mladické zmatenosti ale často svým hrdinům poskytuje i luxus časového odstupu. Kathin manžel Cottar je s blížícím se koncem života schopen nejupřímnější sebereflexe: „Sejít se s ženou, která mu byla cizí a o které nevěřil, že kdysi mohla být jeho manželkou, nebo zjistit, že mu vlastně nikdy cizí být nemůže, a přesto je mu nevysvětlitelně vzdálená?“ V povídkách Alice Munroové se velmi dobře odráží autorčin pozorovatelský talent. Pracuje s několika schematickými postavami, jež nechává stárnout a na životních křižovatkách volit cestu, kterou alespoň v duchu už prošla dávno sama anebo ji zblízka viděla projít někoho jiného. V tomto ohledu nepochybně stojí za zmínku ještě povídka Než přijde změna. Velmi sugestivně a zároveň citlivě tematizuje ve své době silně tabuizovaný problém nelegálních potratů. Komunikační bariéru postavenou společenskými konvencemi se zde snaží zbořit mladá žena ve vztahu se svým otcem. I zde Alice Munroová nakonec bolestným smířením konejší. A je to právě ono neustálé připomínání lidské laskavosti a schopnosti druhého pochopit a odpustit mu, co představuje nejcennější rys autorčiny tvorby. Zda se její obdivovatelé dočkají další povídkové sbírky, nebo dokonce románu, nechává Alice Munroová otevřené. Podle svých slov píše od dvaceti let a přemýšlí nad tím, že by vše měla začít brát s větší lehkostí. Ať tak či onak, máme desítky důvodů (povídek) věřit, že se rozhodne správně.