Klára Kolinská: Kanadská literatura u nás dosud není překládána v příliš velkém množství, zvláště ve srovnání třeba s literaturou americkou. Jak a proč padla volba na Alice Munroovou?
Alena Jindrová-Špilarová: O „objevení“ Alice Munroové jsem se nezasloužila já. Ke mně se dostala jako nabídka z nakladatelství Paseka, pro něž jsem lektorovala dvě její povídkové sbírky, a z těch jsem pak ve spolupráci s redakcí pořizovala výběr povídek k překladu. Tato kanadská autorka se nesporně řadí mezi nejlepší současné povídkáře a je populární nejen v Kanadě, ale i ve Spojených státech, kde její povídky vycházejí ve významných literárních časopisech. Rozhodně je velmi originální. Originální prostotou námětů a brilantním nevyumělkovaným stylem. Věnuje se rovněž tvorbě románové, ale těžiště jejího umění spočívá v povídce. Několik jejích děl získalo nejvýznamnější kanadské ocenění – cenu Generálního guvernéra, i jiné ceny. Já osobně považuji povídku za výsostný literární útvar. Román může myšlenku po libosti rozvádět, vysvětlovat, osvětlovat z různých stran, explicitně líčit, kdežto povídka je kázeň, řád, znamená na malém prostoru říci mnoho, spíš naznačit než otevřeně vyjádřit. A právě v tom náznaku je Munroová mistr.

Klára Kolinská: Jste autorkou nejen překladu, ale i výběru povídek; co rozhodlo o tom, které z mnoha povídek Alice Munroové bude výbor obsahovat, vytvořila jste si k výběru nějaký klíč?
Alena Jindrová-Špilarová: Výběr byl velmi obtížný. Nešlo o to, co do sbírky zařadit, ale o rozhodování, co vypustit. (Tajně doufám, že se s Munroovou nesetkáváme naposled a že se tedy časem dostane i na některé z těch vynechaných.) V podstatě jsme se snažili, aby byly v naší sbírce zastoupeny povídky z různých období její tvorby, a ukázat i různorodost námětů. Materiálu je hodně, autorka vydala už pěknou řádku dalších povídkových sbírek.

Klára Kolinská: Před časem jste přeložila román jiné významné kanadské autorky, Hledače pramenů Margaret Laurenceové. Jsou si tyto autorky v něčem podobné? Můžeme mluvit o výrazném ženském hlasu v kanadské literatuře?
Alena Jindrová-Špilarová: Netroufám si mluvit o kanadské literatuře v celé její šíři, ale podíl ženských autorek je v ní nepochybně výrazný a v mnohém obohacující. (Z dalších uvedu aspoň Margaret Atwoodovou a Jean Trussovou.) Román Hledači pramenů Margaret Laurenceové je kniha s bohatě strukturovaným dějem (mimochodem rovněž poctěna cenou Generálního guvernéra a úspěšně zfilmovaná – film jsem viděla se slovenským dabingem). V mnohém je autobiografická a podobně jako Alice Munroová čerpá autorka ze svých zážitků a zkušeností, ale navíc se hluboce zajímá o historii Kanady a o původ a skladbu jejího obyvatelstva, zejména o osudy zvláštní vrstvy mesticů a jejich diskriminaci. V tomto široce koncipovaném románě je tedy autorčin pohled objektivnější a širší, kdežto u Munroové zůstává intimní, subjektivní, individuální. Oběma je společné citlivé vnímání postav a jejich osudů, ale zatímco Laurenceová se snaží osobní i společenské křivdy řešit a ke společnosti zaujímá rebelský postoj, přístup Munroové je ztišený, tlumený, náznakový. Zásadní rozdíly mezi nimi pak vyplývají z rozdílů mezi oběma literárními útvary – románem a povídkou.

Klára Kolinská: Kritici o Alice Munroové řekli, že na jediné stránce povídky dokáže stvořit celý život postavy. Autorka k tomu řekla, že o svých postavách ví všechno, tedy i to, co se s nimi stane v čase před textem a příběhem její povídky i po něm. Máte podobný dojem jakožto překladatelka, a pokud ano, jak jste s těmito nevyřčenými obsahy jejích povídek pracovala?
Alena Jindrová-Špilarová: S tímto názorem souhlasím. Rozhodně každá z jejích povídek by se dala rozvést v celý román. Těžko by se daly ovšem charakterizovat všechny souhrnně pro tematickou a stylovou různorodost. Některé jsou dramatické, jiné jen jakési obrazy, výseky ze všedního, zdánlivě nezajímavého života. O „děj“ jako takový v nich většinou tak dalece nejde, spíš o citlivé vystižení charakteristik jednotlivých osob, ať už protagonistů, nebo vedlejších postav, a hloubku analytického pohledu. Právě všedností námětů jsou tyto povídky nevšední, magické moudrostí a prostotou vyprávění, citlivé, ale nesentimentální. Záměrně se vyhýbají vyhroceným pointám, čímž autorka boří zavedenou literární konvenci. Její povídky vyžadují spolupráci a fantazii čtenáře, ale je zbytečné domýšlet si další děj, pokračování příběhu. Tyto povídky většinou vypovídají o tom, že člověk je v podstatě sám, že život je nesdělitelný.

Klára Kolinská: Povídky Alice Munroové jsou silně autobiografické a velkou roli v nich hraje paměť jako individuální schopnost i jako estetická kategorie. Autorka sama jednou charakterizovala paměť jako prostředek, pomocí něhož vyprávíme a tvoříme příběhy sami o sobě. Jak se Alice Munroová představila jako autorka vám jako překladatelce?
Alena Jindrová-Špilarová: V mnoha povídkách jsou hlavními postavami nebo vypravěčkami ženy, často ženy opuštěné – po rozvodu či rozchodu s partnerem, postižené nemocí, stárnoucí či žijící v končinách, kde lišky dávají dobrou noc. A opět žádné fňukání, život se přijímá s dobrým i zlým jako samozřejmost, se všední statečností. Modely k těmto portrétům hledá autorka očividně ve vlastní paměti, ve svých dřívějších zážitcích a v okruhu své rodiny a známých. Děj povídek se odehrává v různém prostředí, v kanadských městečkách, na venkově, na osamělých farmách atd., někdy v nich dochází k větším či menším dramatům a tragédiím, ve většině z nich však plyne poklidně, zdánlivě až nudně, a přece jsou nabité bytostnou životností a vyprávějí o tom, že žádný život není bezvýznamný, že je v něm skryto vnitřní bohatství a že je tak či onak spjat s druhými. Mně osobně jsou povídky Alice Munroové blízké, a proto se mi překládaly dobře. A jak už to u dobré literatury bývá, i já jsem měla leckdy pocit, že jsou nejen autobiografické, ale že tu i onde píše o mně. Osudem překladatele je být stínovým spisovatelem, tvůrcem, který zůstává v pozadí a slouží autorovi originálu. Musí usilovat o to, aby s ním co nejcitlivěji „rezonoval“. Ovšem co autor, to odlišný styl, odlišný úkol. S Munroovou se mi rezonovalo lehce, přirozeně.

Klára Kolinská: Máte mezi povídkami v novém výboru osobní oblíbenkyni?
Alena Jindrová-Špilarová: Těžké vybrání. "Tanec šťastných stínů", "Ottawské údolí", "Jupiterovy měsíce"… snad "Miles City" (asi proto, že jsem odjakživa zatížená na děti). Splétá se tu vypravěččina vzpomínka na utopeného chlapce se současným dějem, kdy jedou s manželem a dvěma dcerkami napříč americkým kontinentem na dovolenou k rodičům. Během úmorného cestování se zastaví v městě Miles City, aby se tam holčičky pod dozorem plavčice vykoupaly v bazénu a osvěžily. Přitom se mladší z nich málem utopí, ale zachrání ji jakýsi rodičovský ochranný pud, který oběma signalizoval nebezpečí, přiměl je zdolat téměř nepřekonatelnou překážku a přiběhnout včas. Jen úplně mimochodem poznamenává o manželovi, zřejmě bývalém: ,,… už jsem ho neviděla celá léta“. Na závěr bych si dovolila citovat z doslovu Josefa Jařaba: „Viditelná skutečnost je pro ni textem, z něhož je možno se včíst hlouběji. Pod povrch. A právě odtamtud… pro nás vynáší své vzrušující vzkazy, dělí se s námi o svá dobrodružství vnitřního, bohatšího poznávání.“