Marně pátrám v paměti po literárním stylu, jenž by se vyznačoval tak přirozenou přímočarosti a zároveň byl hlubinnou sondou do lidského vědomí. Alice Munro je znalkyní lidské mysli: ve svých příbězích, jejichž dějištěm je kanadská provincie Ontario, detailně zkoumá psychiku svých postav a techniku proudu vědomí ovládá na výbornou. Sbírka povídek Příliš mnoho štěstí není v tomto ohledu výjimkou. Vnitřní svět hlavních postav je zprostředkováván s intenzitou, na niž jsme u Munro zvyklí, a prvky ontarijského gotického románu, k jehož tradici se autorka hlásí, dodávají dílu temnější rozměr.

Příliš mnoho štěstí je sbírka strohých příběhů z každodenního života. V povídce Rozměry hlavní hrdinka čelí tragickým následkům několikaletého života s tyranem, ve Fantazii se učitelka hudby Joyce vyrovnává s rozpadem manželství a ztrátou vlastní identity. Povídka Ženy vypráví o muži v posledním stádiu leukemie, jenž se na smrtelné posteli stává centrem zájmu a střetů několika ženských postav. Pod bytelně realistickým povrchem příběhů je přítomná tradice gotického románu, jak ji známe od autorů jako Flannery O’Connor: ta se vyznačuje všepřítomnými projevy násilí, nemohoucnosti a zla a tvoří pevný základ, z něhož dílo jako celek čerpá.

Mezi protagonisty sbírky patří podivíni, osoby s hendikepem či jiným stigmatem i lidé na první pohled obyčejní. „Když jsem včera volal,“ říká Lloyd klidným hlasem své manželce v povídce Rozměry, „[…] Když jsem včera volal, tak už bylo po všem. Můžeš si za to sama.“ Nenápadný muž středního věku pracuje ve výrobně zmrzliny, žije spořádaným rodinným životem a právě chladnokrevně zavraždil své tři děti. Mentálně postižená Verna z povídky Dětská hra vzbuzuje v hlavní hrdince bez zjevné příčiny pocity nenávisti a hnusu: jako mnoho dalších postav v knize nespadá do vžitých norem, a proto je podvědomě vnímána jako hrozba, jíž je třeba se zbavit. Angličtina má pro podobné „nevyhovující“ osoby termín, jenž je s žánrem gotického románu často spojován: misfit, neboli ten, kdo nezapadá.

Munro dokáže pocity ohrožení z neznámého – a stejně tak i pozitivní vjemy, neboť Příliš mnoho štěstí má také svou poetičtější stránku – bezezbytku vyvolat i v čtenáři. A právě v tom spočívá jedna z největších předností celé knihy. Dojem z právě popsané emoce je bezprostřední a zároveň zcela autentický: jestliže Munro něčím disponuje, je to schopnost absolutní empatie. V postavě Doree z prvního příběhu například rozpoznáme oběť domácího násilí čistě ze způsobu, jakým hrdinka uvažuje. „[D]okonce [se] mohla smát s ním, samozřejmě pokud se nezačala smát jako první.“ V povídce Na Wenlockém srázu, jež obsahuje jednu z nejintimnějších scén celé sbírky, dívka povečeří s postarším mužem, poté mu předčítá a je při tom zcela nahá. Situace se nakonec nevyvine předpokládaným směrem, ale pocity studu a zneuctění jsou o to větší. „[…] ale teď máte určitě hlad. Podíváme se, co nám dnes připravili?“ ptá se pan Purvis obnažené hrdinky a zdvořile, takřka s otcovskou péčí, jí nakládá jídlo na talíř. Všudypřítomný kontrast domáckého života – povídky Munro jsou plné matek a dcer, příbuzných a sousedů, zahradničení, domácích prací a zavařenin – s vysoce abnormálními až perverzními situacemi, k nimž v něm dochází, je pro autorku typický.

Alice Munro se jako vždy zaměřuje na ženské postavy nejrůznějšího věku a postavení, ale staví je do vypjatějších životních situací, než je u ní zvykem. Příběhy postavené na celoživotní zkušenosti, v nichž se střídají prožitky hrůzy, absolutní bezmoci, sžíravé viny, ale i štěstí, zachycují intenzitu jednotlivých momentů lidské existence a zároveň stvrzují, že vždy lze nalézt nová východiska. V poslední povídce, jež nese název celé sbírky, Munro rozšiřuje své vypravěčské teritorium a děj umisťuje do Evropy konce 19. století. Povídka je výjimečná i svým námětem: hlavní hrdinka, světově proslulá matematička Sofia Kovalevská, se v určité fázi života zamýšlí nad uplynulými roky, čímž se nejvíc ze všech postav přibližuje samotné autorce. Munro, mající za sebou přes čtyřicet let spisovatelské dráhy a nemalé úspěchy na literárním poli, stojí v tomto bodě své kariéry dost možná na podobném pomezí. Její vypravěčský styl již nutně nepřichází s něčím převratně novým, na rovině tematické je však kniha plná neotřelých nápadů a soustřeďuje v sobě bezesporu to nejlepší, co může autorka nabídnout. Sofia překypuje i na sklonku života neobyčejnou chutí tvořit: „[…] během dlouhé návštěvy […] s ohromným nadšením vyprávěla o nové […] práci, kterou chystá. Měla být ještě ambicióznější, důležitější a krásnější než všechno, o čem do té doby přemýšlela.“ Munro si se svou postavou v tomto ohledu nezadá. Příliš mnoho štěstí je však především jejím ohlédnutím za životem a literárním stylem, jejž čtenář bezpochyby shledá stejně fascinujícím a poutavým jako dřív.