Šťastnou shodou okolností vyšla druhá přeložená kniha kanadské spisovatelky Alice Munroové ve chvíli, kdy autorka dostala cenu Man Booker International. Zároveň je třeba dodat, že zájem o tuto cenu u nás vzrostl teprve v souvislosti s nominací Arnošta Lustiga, kterého tato nenápadná sedmasedmdesátiletá rodačka z Ontaria „porazila“. Pokud onen zájem přeroste i ve zvědavost týkající se autorky, bude to jistě jen dobře: typ literatury, který Munroová píše, není v české literatuře příliš častý. A zároveň není na první pohled ani čtenářsky atraktivní, protože objektem zájmu autorky jsou ve shodě s jejím věkem lidé stárnoucí, staří a umírající. Kdo přemůže prvotní zdrženlivost či přímo nechuť, dočká se vzácně nesentimentálního, realistického až sarkastického pohledu na stáří a mnoha překvapení, která by v této oblasti sotva čekal.

Navzdory tomu, že v českém prostředí je téměř neznámá, patří Alice Munroová k nejuznávanějším kanadským spisovatelkám, obdržela několik tamních cen a byla nominována jak na Booker Prize (v roce 1980 za román Žebrákova schovanka), tak na Man Booker International v minulém ročníku (2007). Dosud publikovala patnáct knih, letos na podzim má přijít na trh další povídkový soubor. Česky vyšel v roce 2002 výbor Už dávno ti chci něco říct a jiné povídky a v těchto dnech sbírka Nepřítel, přítel, ctitel, milenec, manžel z roku 2001. Munroová bývá považována za zdatnou povídkářku a soudě podle převažujícího počtu povídkových souborů se právě na kratší texty zaměřuje. Povídky obecně nepatří mezi žánr, který čtenáři (nejen čeští) favorizují: když už si pořídí knihu, jako by měli pocit, že by to mělo být cosi hutnějšího než sbírka povídek, spíše souvislý příběh.

Munroová prokazuje, že žánr povídky má své oprávnění i v 21. století, přičemž tak činí jiným způsobem než Charles Bukowski, Raymond Carver nebo třeba Jan Balabán. Zatímco zmínění autoři ve svých nejlepších textech vždy tak trochu odkazují k pověstné Hemingwayově metodě špičky ledovce (tedy že povídka zachycuje událost s mnohem hlubším pozadím, o němž se však čtenář dozví nanejvýš z náznaků), Munroová postupuje spíše jako romanopisec. Její povídky jsou poměrně dlouhé a autorce v nich zbývá dost místa i na to, aby přiblížila také klíčové momenty života většiny postav. Mistrná je kompozice hned první, titulní povídky: Munroová postupně „jde“ s několika zcela rozdílnými postavami a velmi pozvolna odkrývá zápletku. O tom, že milostný vztah staré panny je postaven na podvržených dopisech dvou zlomyslných školaček, se dozvíme až v poslední třetině, autorka si přesto schovává ještě jednu pointu. Závěr je vlastně happyendový – a dokonale překvapivý. Překvapení chystá Munroová vlastně v každé povídce, přičemž nikdy netušíme, z jaké strany přijdou. Většina jejích příběhů se totiž od jistého momentu odchýlí od předpokládaného směru a začne se vyvíjet dosti neobvykle.

Přítomný děj je přitom průběžně prokládán vzpomínkovými pasážemi jednotlivých postav, které osvětlují jejich minulost – a tím i jejich aktuální motivace a tendence. Munroová přitom postupuje tak trochu jako autoři detektivek: představí prostředí a postavy – a teprve potom začne odkrývat jejich malá i větší tajemství až k tomu největšímu, které může (v povídce Kopřivy), ale nemusí (Rodinný nábytek) být zdrcující. Zároveň vše líčí poklidným, věcným a racionálním stylem s důrazem na přesné vystižení lidí, věcí i situací, který by sám o sobě mnohým jejím kolegyním stačil, jen by k tomu přidaly nějakou tu melancholii stáří. Munroová však přidá poťouchlost a neopakovatelný stařecký humor – jako v poslední povídce Odloučení, v níž je (dříve záletný) manžel nucen dát svou sklerózou trpící ženu do pečovatelského domu a při návštěvách pak zjistí, že na něho zapomněla a začala si románek s jiným starcem. A to na čtenáře ještě mnoho zvratů čeká…