Před necelým půlrokem proběhla médii zpráva, že tajemník švédské akademie Peter Englund nechal kanadské povídkářce Alice Munroové na záznamníku zprávu, že jí byla udělena Nobelova cena za literaturu (prý se jí nemohl dovolat). Nedá se říct, že by šlo přímo o situaci jako vystřiženou z některé z Munroových povídek: to by nejdřív na tlačítko od záznamníku musela třeba šlápnout kočka, zprávu by si vyslechla akorát imigrantská pomocnice v domácnosti, která by jí neporozuměla, a spisovatelčin jediný žijící příbuzný by tak získal dostatek času, aby před stárnoucí autorkou chatrného zdraví – hnán komplikovanou směsicí křivd z minula – zprávu utajil a získal přístup k finanční odměně. Po spisovatelčině smrti by zjistil, že o jeho úskoku celou dobu věděla, ale dělala jakoby nic. Přesto se člověku vnucuje dojem, že se zpráva od akademie jaksi včlenila do fikčního světa Alice Munroové: vzala na sebe podobu nenápadného detailu plynutí všedních události, jehož skutečný význam se vyjeví až po čase.

Stavba povídek z výboru Drahý život, který čerstvě vydalo nakladatelství Paseka, se vyznačuje zdánlivou nahodilostí, která jim propůjčuje charakteristickou nestrojenost. Na první pohled se každá jeví jako záznam víceméně náhodného úseku ze života, zpravidla ženské, hlavní postavy, případně ze života na malém městě kdesi v jihozápadní části kanadské provincie Ontario. K jádru zápletky se dostáváme zvolna, skrze řadu aspektů každodenního života, které se zápletkou mohou nebo nemusí souviset, což ale neznamená, že nejsou důležité. Povídky také nemají v pravém smyslu rozuzlení, ale spíš těžiště nebo katarzi, která nabývá různých forem: může to být vzpomínka na rozhovor s otcem, ztráta víry v nadpřirozeno anebo obraz holčičky stojící na nádraží, s kterou matka odjela za novým otcem a která čeká „co přijde dál“. Podstatné přitom je, že pouhý popis tyto epifanické momenty v centru Munroových povídek nemůže tak docela vystihnout: nedílně je pokaždé dotváří zbytek povídky, nicméně než se katarze dostaví, čtenář většinou předpokládá, že děj směřuje k vyústění úplně jinému.

V povídkách se opakovaně objevuje motiv vlaku, poukazující zároveň na aktivitu i pasivitu hrdiny, jenž do něj nastupuje: vědomě činí gesto, které má moc změnit jeho život, ale zároveň se vydává v šanc možnostem, jež na něj v cílové stanici nebo kdekoli na trati čekají. Jedna z povídek ze sbírky Drahý život dokonce nese název „Vlak“. Mladý voják vracející se z druhé světové války seskočí z vlaku mimo stanice a lesem dojde k odlehlému stavení. Zjistí, že patří přátelské ženě ve středních letech. Aby jí poděkoval za pohoštění a nocleh, opraví jí žlab ve stáji. Nedá mu to a přiměje ji udělat v domě nějaké úpravy, aby pokud možno nevyhořela. O pár let později jede do nejbližšího městečka cosi vyřídit a lidé se ho ptají na jeho starší sestru. Jak je možné, že dotyčný zůstal žít v lese s cizí starší ženou, která ho u sebe původně měla nechat jen jednou přespat, se dozvídáme jakoby mimochodem a téměř v závěru povídky.

Hrdinové Drahého života jsou vždy nějak nemohoucí, v čemž se podobají postavám Flannery O´Connorové, americké jižanské autorky, s níž bývá Munroová často srovnávána: postavy mají nějaký fyzický hendikep, nebo jsou to děti vydané napospas rodičům, případně se musí vyrovnat se stářím. Čtenář však často zjišťuje, že jejich skutečná slabá stránka není nízký či vysoký věk nebo tělesné postižení, ale něco jiného. Ačkoli o stáří, které je přece jenom hlubším fenoménem, to tak úplně neplatí. Mezi povídkami, které se stářím zabývají, vyniká „Dolly“. Otevírají ji plány postaršího manželského páru na společnou sebevraždu, ale nakonec se zvrtne v příběh náhodného setkání dávných milenců a žárlivosti, a čtenář žasne, že hlavním hrdinům má být sedmdesát jedna a osmdesát tři let – stejně tak, koneckonců, oni sami: „,Nemůžeme si dovolit se hádat,ʻ řekl. Ne, to opravdu ne. Zapomněla jsem, jak jsme staří, na všechno jsem zapomněla. Jako bychom měli nekonečně času trpět nebo si stěžovat.“

O hrdinech Alice Munroové se dozvídáme jen nejnutnější faktické informace a zároveň se nám odhalují jejich niterné pochody. Tím pádem není těžké se s nimi identifikovat a povídky tak získávají téměř všeplatný rozměr. K jejich nadčasovosti kromě způsobu charakterizace postav přispívá také důraz na vztahy mezi nimi. Částečně dobově podmíněným prvkem povídek, jež se nezřídka odehrávají v době kolem druhé světové války, zůstává téma ženské emancipace, které je od dobového a kulturního kontextu neoddělitelné. Implicitně se postavení ženy věnuje vlastně každá z povídek Munroové, nejpřímočařeji „Přístav“. Ve vztahu ústředního páru by dnes náhodný pozorovatel ihned rozklíčoval domácí násilí, ale do světa kanadského venkova padesátých let minulého století nic takového nepatřilo. Hrdinka Munroové (vypravěččina teta) má však naději. V závěrečné scéně na pohřbu si vypravěčka uvědomí, že tetička nezpívá: „Možná (…) zachytila na strýčkově tváři stín nespokojenosti, snad ještě dřív, než na to přišel sám. Anebo si možná poprvé v životě uvědomila, že je jí to jedno. Upřímně a z hloubi duše jedno.“

Spisovatelský um Munroové korunuje její schopnost zachytit úsporným a průzračným stylem zlo: zradu, násilí nebo třeba fatální omyl, a zasadit je do křehkého světa svých hrdinek, v němž se naplno vyjeví jeho ničivá, ale i nejednoznačná, povaha. V rozhovoru pro New Yorker Munroová poznamenala, že se do povídek snaží dostat co nejvíc, aby si vykompenzovala, že nikdy nenapsala román. Přestože už nějakou dobu oznamuje, že nová kniha je její poslední, vždy přijde s další. Možná se do románu přece jen bude muset pustit a dopřát si výraznější završení celoživotního díla. Švédští akademici, kteří jí udělili titul „mistryně současné povídky“, by se přes to snad přenesli.