Jak jsem se stal houbou
Svět Gunzigových povídek, vyšinutý, ireálný, plovoucí mimo konkrétní čas a prostor, je vcelku důvěrně známý. V něčem navazuje na poetiku absurdity a antiutopie, v něčem se potkává s "novou krutostí" zejména filmu a výtvarného umění 90. let.
Je všeobecně známo, že kulturní centrum frankofonní části Belgie, tedy Valonska, se s nesmírnou péčí věnuje propagaci své kultury u nás. Tento rok jim dokonce byl věnován knižní veletrh Svět knihy 2000. K této příležitosti vyšly v nakladatelství Dauphin dvě knihy belgických autorů: Televize Jean-Philippe Toussainta a Něco bylo ve tmě, co nebylo vidět Thomase Gunziga. Jak je již u pražského nakladatelství zvykem, obě knihy jsou perfektně redakčně i graficky připraveny. Pro českého čtenáře by však měla být zajímavější kniha druhého jmenovaného Belgičana, neboť ten je v Česku zcela neznámým autorem (Jean-Philippe Toussaint již u nás vyšel - Dauphin, 1997). Thomas Gunzig patří k mladé generaci autorů (nar. 1970), kteří v současnosti plní stránky literárních časopisů frankofonní části Evropy a jejich díla se prodávají více než perfektně, zkrátka kteří jsou in (jako např. Marie Darrieussecqová či Michel Houellebecq). Tyto autory nespojuje žádná organisovaná skupina, jako tomu bylo dříve, ale pouze a jen pohled na svět, na lidské utrpení, na jeho marné snažení sžít se s okolím, jeho vzrůstající odcizování se jak s jinými, tak se sebou samým. Kniha povídek Něco bylo ve tmě, co nebylo vidět je svým pojetím podobná jako např. román Prasečiny již zmiňované M. Darrieussecqové. I tady narazíte na životní zkrachovalce, na týpky, co ztratili jakékoli zábrany a sny, na sadisty a mrzáky, na všeobjímající cynismus, hnus a zvrácenost. Gunzig nám s výsměšným šklebem předhazuje současné lidské hodnoty jako sex a peníze, ale i cestu za pravdou a poznáním.
Je ovšem nutné podotknout, že na rozdíl od své francouzské kolegyně ke konci ztrácí dech. Jeho postavy začínají být prvoplánovité a statické, čtenář se ztrácí v nakydaném marasmu a neví, co k čemu vlastně patří. Sarkasmus a cynismus, který e na počátku osvěžujícím a vtipným prvkem, začíná nudit. Už to není hozená rukavice současnému dění, ani reakce na něj (lze pochybovat, že o to autorovi vůbec šlo), všesžírající hyperbola lidské malosti už vůbec ne. Gunzig se sám utápí v popisovaním hnusu, ztrácí odstupa invenci, řádky se mění v jakousi autorovu osobní pomstu. Všech devět povídek nestojí vedle sebe zcela nahodile. Ukazují se nám jako pohlednice z různých koutů země, které však dohromady tvoří pevný celek, propojený jak vypravěčem, tak variacemi na postavu Minitrip, dívky, která je vždy předurčena k zániku, éterické a znovu se objevující bytosti, která je příčinou všech těžkostí. Tu se vynoří jako sadistická španělská infantka, která málem zmešká svou svatbu, protože se chce koukat na svůj oblíbený akční film a neumí nastavit video, jinde jako jediná žena zachránivší se z potopené výletní lodi, která později umírá (protože se moc opaluje!), aby mohla ukojit choutky hlavního hrdiny, nebo jako nepozorná stopařka, která "se nechá přejet", a zkazí tak řidičovi a spolujezdcům plánovaný mejdan. Je jasné, že postava Minitrip je symbolická. Jestli však označuje nějaké transcendentní hodnoty, nebo jde jen o bývalou autorovu lásku, se asi nedozvíme. Ale to není na škodu. Každý může v této postavě spatřovat něco jiného, každý ji může přetvořit podle sebe. Já dávám přednost tomu nejprostšímu vysvětlení.
I přes výše uvedené je jisté, že Thomas Gunzig je nadějný mladý spisovatel, který si své čtenáře nebude dlouho hledat. Jeho kniha povídek je určena pro ty otrlejší, které nerozhází nějaké to sprosté slovo, kteří se rádi zasmějou sami sobě a občas mají pocit, že se něco děje... třeba že se mění v houbu, která pomalu hnije!
Článek vyšel v Babylonu 9/2000,
na iLiteratura.cz se souhlasem autora.