Gunzigova úspěšná kniha Manuel de survie à l’usage des incapables (Příručka přežití pro budižkničemy) z roku 2013 vyšla o dva roky později i v kapesní edici Folio.

Pomineme-li dystopický (anebo ne tak docela?) prolog s nedopatřením ulovenou velrybou značky Nike, prostředí příběhu se od začátku tváří jako to nejnormálnější z normálních. V kulisách knihkupeckých regálů se lopotí znavení zaměstnanci, kteří doplňují zboží nebo na kamerách kontrolují pokladní, napůl ztracené v charakteristickém hypermarketovém šumu, až téměř slyšíme, jak jim pod rukama monotónně pípají jednotlivé položky. Úvodem ukolébaný čtenář ale s každou další stránkou povytahuje obočí o trochu výš. Normalitu zčeří milostná romance, která se vzápětí zvrhne v detektivní příběh, říznutý ještě ke všemu vybranými prvky sci-fi.

Zaměstnanec hypermarketu Jean-Jean, bolestně průměrný člověk, je vedením pověřen úkolem vyštrachat nějakou špínu na svoji kolegyni. Zakladatelé a vlastníci hypermarketu jsou totiž hyperasketická německá dvojčata a snižovat stavy je potřeba, loajalita neloajalita. Jak už to tak u Gunziga bývá, bizarní brutální zvrat na sebe nenechá dlouho čekat a milostný románek Martine Laverdure s obrovitým Afričanem Jacquesem Chiracem Oussumem (tedy pro manažera hypermarketu záminka k jejich vyhazovu) skončí špatně. Na scénu nastupují čtyři mladí vlci a chtějí svou matku Martine pomstít. Každý ze čtveřice Bílý, Šedý, Hnědý a Černý nese jméno podle barvy své srsti: narodili se totiž v době, kdy bylo běžné DNA ještě nenarozeného dítěte mísit se zvířecími geny. Ze svého sídlištního doupěte tito čtyři mladí vlci vyrážejí namačkaní v Peugeotu 505 zpravidla s jediným záměrem – páchat zlo. Nyní se vydávají na zběsilý hon na Jean-Jeana, doprovázeného ve všech směrech dokonalou zaměstnankyní bezpečnostní služby Blanche de Castille Dubois. Čeká je cesta napříč Evropou (autor původně zamýšlel hrdiny příběhu zavést i do Prahy, ta se však nakonec objevuje pouze na hrnečcích, které si odtud jako suvenýr odvezl Jean-Jeanův otec). Obskurní sestavu korunuje Jean-Jeanova manželka Marianne, specialistka na marketing a fanynka Arnolda Schwarzeneggera s geny mamby zelené…

V románu se projevují Gunzigovy zkušenosti s psaním filmových scénářů: kapitoly se jako scény roadmovie postupně zaměřují na různé situace a lokace, do kterých se jednotlivé skupiny postav dostávají, a právě ve vykreslování rozdílných prostředí autor exceluje. Čtenáři jsou až příliš povědomé dojmy z chrámu konzumu popsané v úvodu tohoto článku, odkud spolu s hrdiny putuje přes madmaxovsky postapokalyptickou atmosféru chudého sídliště či ruského venkova, načež v závěru nahlédne i do nápaditě a vtipně vymyšlené scenerie posmrtného života. Kontrast běžnému člověku blízkých míst a charakterových rysů s naprosto bizarními prvky vytváří zajímavý efekt: s některými postavami se zpočátku možná ztotožníme, o to víc nás vzápětí šokuje bestialita jiných nebo absurdní tragikomické situace, do kterých se dostávají. Této metodě (ztotožnění a následný šok) je nezřídka připisován úspěch Michela Houellebecqa, hvězdy současné frankofonní literatury. Sázka na obdobný postup v tomto případě vychází i Gunzigovi, jehož záliba v surreálnu intenzitu onoho šoku posouvá snad ještě o něco dál.

Thomas Gunzig v románu Manuel de survie à l’usage des incapables navíc bravurně zvládá balancovat mezi symbolikou a schematičností, přičemž stále dokáže překvapovat. Příkladem mohou být čtyři mladí vlci: barva srsti, a tedy i jméno každého z nich koresponduje s jejich charakterem, který zároveň celkem předvídatelně předurčuje jejich místo ve smečce. Přesto se Gunzigovi daří s touto hierarchií pořádně zamávat, a to navíc takovým způsobem, jaký bychom čekali asi jen stěží. Jako by mu snad nastavení jasných pravidel dávalo svobodu rozjet příběh naprosto nečekanými směry.

Paradoxní je také to, že i přes kritiku jasně cílenou na rozměry soudobého konzumu, mnohdy temnou atmosféru či autorův totální cynismus představuje román díky své humornosti v podstatě oddechovou četbu. K tomu všemu autor přimíchává ještě několik linií více či méně zvrácených milostných vztahů, čímž vytváří vražedný koktejl, jehož každý další doušek očekáváme se stupňující se zvědavostí.

Autor při letošní návštěvě Prahy prohlásil, že mezi hlavními cíly jeho literatury je vytrhnout čtenáře z reality a zanechat v něm silný dojem. Pokud při čtení tohoto románu přistoupíme na Gunzigovu zvlčilou hru, je více než možné, že se mu to opravdu povede.