Belgický autor Thomas Gunzig zaujal české nakladatele už svou prvotinou. Po sbírce povídek Něco bylo ve tmě, co nebylo vidět (přel. Petr Himmel, Dauphin, 2000) mu u nás vyšel román Smrt dokonalého bilingvisty (přel. Martin Kučera, Volvox Globator, 2005) a sbírka povídek Take five (přel. Martin Kučera, Dauphin, 2007). Nejnovější překlad, román Kuru (přel. Martin Kučera, Garamond, 2010) přijel autor v květnu uvést na veletrh Svět knihy.

iLiteratura: Slyšela jsem, že máte diplom z politologie. Jak jste se tedy dostal ke psaní?
Thomas Gunzig: To je dobrá otázka. Ty dvě věci spolu nesouvisejí. Věděl jsem, že bych po střední škole měl jít raději na univerzitu, je vždy lepší nějaký diplom mít. A politologie mi přišla docela snadná. Přednášky byly o všem možném: trocha historie, trocha sociologie a filozofie. Vybral jsem si obor, který mi připadal jednoduchý, a to jen proto, abych měl nějaký diplom. Politika mě nezajímala, nelákala mě. Lákal mě jen ten diplom.

iLiteratura: Vždycky jste se chtěl stát spisovatelem?
Thomas Gunzig: Ne, jako dítě jsem chtěl být kuchařem. Dlouho. Pak jsem chtěl být filmový herec, a potom jsem dlouho chtěl dělat informatiku. Pak tak okolo šestnácti, sedmnácti let jsem se rozhodl psát knihy.

iLiteratura: Vaše příběhy často začínají situacemi každodenního života, ale pak nastane zvrat, který šokuje. Odkud čerpáte inspiraci?
Thomas Gunzig: Jak jste řekla, čerpám z každodenních událostí. Myslím si, že každodennost je úžasná, obsahuje spoustu věcí. I třeba normální den obyčejného člověka, který vstane, nasnídá se a jde do práce, potká své kolegy, pak se vrací domů za ženou a dětmi, večer jde spát... To je takový základ, ale okolo něj se nabalí spousta věcí. Co si ten člověk myslí, co má za kolegy, jakou práci. Jestli je šťastný, nebo ne... Co je to být šťastný? Co znamená mít děti? Banální den se může kdykoli zvrtnout. Stane se nějaká zvláštnost a vyvolá drama, nebo se z toho vyklube něco vtipného. A mě právě zajímají tyto drobné zvraty, které nás přivedou na zcela jinou planetu, do jiného vnitřního vesmíru, do zvláštních a jedinečných situací. Rád odhaluju každodenní život ze spousty úhlů a nacházím v něm témata pro dobrý příběh: stačí jen zvolit dobrý úhel pohledu.

iLiteratura: Jak vlastně vypadá život belgického spisovatele?
Thomas Gunzig: Jako každý jiný. Všichni máme určitý život. Belgie má tu výhodu, že je to malá země, belgičtí spisovatelé se pravidelně potkávají při mnoha různých příležitostech. Takže se všichni známe a rozumíme si, což je fajn. A přitom jsme dost rozdílní. Od těch nejstarších spisovatelů v důchodu po ty nejmladší, co končí studia. Někteří nemusí pracovat, protože mají z čeho žít, jiní si vydělávají jako učitelé francouzštiny, informatici, obchodníci. Já mám to štěstí, že mě literární tvorba uživí. Neomezuju se ale jen na psaní povídek a románů. Dělám i pořady v rádiu, píšu filmové a divadelní scénáře. Mám to tedy rozdělené, píšu si jednak pro sebe, jednak pro různá média. A život mám dost nalinkovaný, moc volného času mi nezbývá.

iLiteratura: Co přesně připravujete pro rozhlas? Na svém blogu publikujete přepisy z pořadu La Semaine infernale – Pekelný týden. Co to vlastně je?
Thomas Gunzig: La Semaine infernale je satirický a humoristický pořad, kde vystupují lidé jako já. Umělci, novináři a také zpěváci, baviči... Všichni jsme tam proto, že rádi vyprávíme o každodenním životě a politice. A to s nadhledem. Pořad se vysílá vždy v sobotu, každý v něm dostane několik minut. Čteme předem napsané texty o svém povolání, o životě nebo o politice. Často jsou to velmi vtipné historky. Dost se nasmějeme.

iLiteratura: Víte, kdo vás objevil pro české publikum? Kdo vaši první knížku nabídl k vydání?
Thomas Gunzig: Kdo mě objevil? Ne, to nevím. Nebo ano, myslím si, že to byl Petr Himmel anebo přímo nakladatel z Dauphinu. Petr Himmel byl autorem prvního překladu. A teď je nakladatel, patří mu Garamond, kde teď vyšel můj román Kuru.

iLiteratura: V Čechách vám zatím vyšly čtyři knihy, máte jich více v jiných jazycích?
Thomas Gunzig: Ano, mám strašně šikovnou nakladatelku, neustále se snaží najít zahraniční vydavatele, kteří by byli ochotni vydat mé knihy v překladu. Takže mám knihy přeložené do italštiny, španělštiny, češtiny, němčiny, do korejštiny a ještě do dalších jazyků. Také do ruštiny, ale do angličtiny bohužel ne.

iLiteratura: V Čechách vaše knihy vydala čtyři nakladatelství. Jak si ten zájem vysvětlujete?
Thomas Gunzig: O tom moc nevím, mám asi štěstí, protože mé knihy české nakladatele zajímají. Já sám jsem je nehledal, oni mě vždy našli a chtěli mé knihy nechat přeložit, což je skvělé. Lichotí mi to. Navíc je fajn, když vás zvou do ciziny. Můžu tak poznat čtenáře a podívat se do jiné země a objevit spoustu zajímavých míst. U vás jsem takhle poprvé ochutnal knedlíky a plzeň. A poznal tak pravou českou kulturu.

iLiteratura: Nejste jen spisovatel, ale také učitel...
Thomas Gunzig: Tak trochu. Učím čtyři hodiny týdně, čtyři měsíce v roce.

iLiteratura: Je to pro vás zábava, nebo zdroj peněz?
Thomas Gunzig: Zdroj peněz to není, protože je to málo placené. Zábava to také není, protože je to skutečná práce. Důležité jsou na tom dvě věci: za prvé se musím jasně vyjadřovat, což není snadné. Pak jasně vysvětlovat složitá témata spjatá s tvůrčí psaním. Musím se soustředit na literární historii, analyzovat vyprávěcí postupy, pochopit, jak se dělá film. A tou druhou věcí, druhým důvodem je vědomí, že když někde vyučuji několik hodin, tak mi potom na účtu kromě příjmů z psaní skončí ještě několik stovek euro měsíčně navíc.

iLiteratura: Vaše knihy jsou velmi vtipné. Dokážete být jako učitel vážný?
Thomas Gunzig: Snažím se. Je to docela těžké. Myslím, že není třeba na sílu prosazovat svou autoritu, ale spíš studenty podněcovat, aby dávali pozor, zaujmout je. Říct si, že pokud si zapamatují pět až deset procent látky, není to vůbec špatné. Je třeba je podněcovat k četbě, vzbudit jejich zájem... Otázka vážnosti to tedy moc není.

iLiteratura: Ještě také hrajete divadlo, a jak jste se zmínil, píšete filmové scénáře, co z toho všeho máte nejraději?
Thomas Gunzig: Rád si říkám, že mě nejde zaškatulkovat do jedno žánru. Můžu několik měsíců psát o samotě román, jindy spolupracovat s herci na přípravě divadelního představení, a pak tam třeba i sám hrát. Chvíli dělám něco pro divadlo, pak pro film... Baví mě i práce s režiséry. Ukáže vám to nové způsoby myšlení, nové způsoby práce. Což mi pak zase pomáhá i při psaní.

iLiteratura: Píšete také pro děti, vydal jste knížku „úděsných i kouzelných příběhů o nejpříšernějších bytostech na světě“, De la terrible et magnifique histoire des créatures les plus moches de l’univers. Jak vás takové téma napadlo?
Thomas Gunzig: Měl jsem chuť vedle sebe postavit dva různé světy: skutečný, smutný svět malého chlapce, který musí pracovat – tedy smutnou realitu dětské práce. A vedle toho imaginární svět, kde se nejvíc řeší problém, jak se mohou vdávat a ženit malé ošklivé a nelibě vonící příšerky. Tenhle kontrast je jádrem té knihy.

iLiteratura: Připadá vám, že vymýšlet příběhy pro děti je snazší? Uvěří všemu snáz?
Thomas Gunzig: Ne, to spíš dospělí uvěří lecčemu. S dětmi to není jednoduché, nejsou otevřenější než dospělí. Děti si daleko rychleji než dospělí všimnou chyby v příběhu, různých nesrovnalostí. Příběh pro dítě musí být hlavně jasný a srozumitelný. Dítě nebude mít trpělivost roky se prokousávat začátkem knihy. Musí ho hned lapit nějaká zápletka, dobře promyšlená a zapeklitá. Ale zároveň příběh nesmí být povrchní. Je třeba nasadit rytmus, nabídnout silný příběh.

iLiteratura: A ty nejrůznější šokující příběhy, které začínají nenápadně a běžně, ale pak se najednou zvrhnou v příšernou a neuvěřitelnou historku – ty vás napadají odjakživa?
Thomas Gunzig: Ne. A teď už vlastně vůbec.

iLiteratura: Takže to byla spíš záležitost z dětství? Měl jste neobyčejnou představivost?
Thomas Gunzig: Ne, ne, byl jsem velmi hodné dítě. Tyhle příběhy jsem začal vymýšlet v pubertě. Všichni puberťáci se vymezují proti okolnímu světu, rodičům, proti společnosti. Chtějí všechno rozbít, ukázat, že jsou nejlepší a že ostatní jsou nuly. Bylo to takové období, které mi vydrželo dlouho a ještě teď mě doprovází, už ale nepíšu ponuré a násilné příběhy. Ty už ale nepíšu tak deset let. I když je pravda, že mé první romány a povídky byly docela ponuré. Literární tvorba se ale po celý život naštěstí vyvíjí, nikdy nezůstane stejná, stejně jako způsob psaní, jako nazírání světa i prožívání různých emocí.

iLiteratura: Jaké nápady vás vedly k napsání románu Kuru, který teď čerstvě vyšel v českém překladu?
Thomas Gunzig: I v něm se uplatnila moje teorie dvou nápadů, bez nichž dobrou knížku nenapíšete. Zprvu jsem chtěl mluvit o mladých lidech, co se nudí: pocházejí z dobrých poměrů, sice studují, ale ne s představou, že si budou jednou vydělávat. Vědí, že je rodiče zabezpečí, dají jim byt a auto. A najednou se to nějak semele, a oni se začnou politicky angažovat. Vystupují proti kapitalismu, který je přitom ale živil a živí. Také jsou proti globalizaci, aniž by pořádně věděli, co to je. A tak se najednou ocitnou na demonstraci. To byla hlavní myšlenka románu. Navíc jsem ale chtěl přidat hypotézu, co by se stalo, kdyby jedna z těch postav měla magické schopnosti. Ta slečna není žádná hrdinka, ani není moc inteligentní. Prostě bychom u ní opravdu magické schopnosti nečekali. Mně přišlo zajímavé vedle sebe postavit tyhle její schopnosti a ty demonstranty. Navíc jsem v knize zmínil všechny konspirační a manipulační teorie, co běžně najdeme na internetu. K tomu jsem ještě přidal šílence, co si myslí, že jsou mezi námi mimozemšťané, že nás ovládají ještěrky, že nám implantovaly čipy a teď nás řídí. Všechny tyto skupiny jsem namíchal dohromady.

iLiteratura: V rozhovoru pro Český rozhlas jste řekl, že se vaše příští kniha bude odehrávat v Praze. Je to pravda?
Thomas Gunzig: To že jsem řekl? Asi máte pravdu. Zatím ji nemám napsanou, ale je to dobrý nápad. Příběh ještě nemám hotový, ale v jednu chvíli hlavní postava jede do Ruska, a tak by mohla vyrazit přes Prahu. To je docela dobré, takže tam Praha bude.

iLiteratura: Máte nějaké plány pro tuto návštěvu Čech? Třeba se podívat do jiných měst?
Thomas Gunzig: To bych hrozně rád, zatím znám jenom Prahu. Rád bych poznal venkov, městečka, vesnice... Praha je krásná, mám ji moc rád, je to úžasné a okouzlující město, a ti Pražané, co znám, jsou velmi přívětiví. Neměl jsem ale zatím šanci vidět i zbytek země, musí být zas úplně jiný. Ale teď nemám čas, doma mě čekají dvě děti. Chtělo by to mít tak týden navíc.

iLiteratura: Děkuji vám za rozhovor.