Dvanáct povídek plných černého humoru. Tak by zněla krátká charakteristika této sbírky. Na první dojem příběhy působí velmi oddechově, takže mohou posloužit jako nenáročná literatura k pobavení. Ale na své si přijdou i ti, kdo by chtěli pátrat po odkazech na jiné texty. Podivuhodné příběhy se dějí postavám, které se ocitnou v extrémních situacích a musí se s nimi vypořádat, jak nejlépe dovedou.

Jednou to je chlapec s mladším bráškou, kteří jako jediní z rodiny přežijí bombardování, jindy má jakýsi vědec zkoumat změny počasí za polárním kruhem a z rádia se dozvídá, že lidé ve světě i ti kolem něho páchají ve velkém sebevraždy, neznámo proč. Události sice působí děsivě, jenže autor to, jak k nim došlo, nebo to, jak se s nimi popasují jejich účastníci, popisuje velice šmrncovně. Čtenář se pak cítí skoro až trapně, když se od srdce zasměje tomu, co postavy prožívají, a není mu jich líto.

Sbírka A part moi personne n’est mort (Kromě mě nikdo nezemřel) patří mezi první vydaná díla belgického spisovatele Thomase Gunziga (nar. 1970). První vydání z roku 1999 bylo poměrně rychle rozebráno, po několika reedicích vyšla v roce 2007 kniha nově v kapesním formátu. Dílo je často řazeno mezi literaturu černého humoru, a ačkoli takovéto škatulkování autor příliš nemusí, něco pravdy na tom přece bude. Jen si připomeňme soubor povídek Něco bylo ve tmě, co nebylo vidět (Dauphin, 2000, přel. Petr Himmel), kde se nádherná Minitrip, objekt touhy všech mužů, dostává do situací, které by normální člověk nepřežil, natož aby jimi všemi tak jako ona prošel. I když povídky v jeho tvorbě převažují, Gunzig napsal i několik románů, píše také divadelní hry, pracuje v rozhlase a zajímá ho rovněž film. Řadě lidí bude pravděpodobně povědomý film Zbrusu Nový zákon z roku 2015, k němuž Gunzig napsal scénář. A když už ne přímo jeho název, alespoň úvodní hláška: „Bůh existuje. Bydlí v Bruselu.“

Thomas Gunzig si rád pohrává s různě vyhrocenými situacemi. Jeho postavy jsou obyčejní lidé, většinou muži životem tak znudění, že v podstatě už na vše zanevřeli. Anebo jsou takoví snílci, že nejsou schopni se nástrahám života postavit s dostatečným odhodláním a patřičně rozumně. Často nemají nic na práci, zaobírají se nesmyslnými myšlenkami, které je nakonec ovládnou. Vsugerovávají si, že naprosto nesouvisející události se jich nějakým způsobem týkají, že jde o jejich minulost, o jejich osud, jemuž se nemohou vymanit a podléhají mu. Na rozdíl od výše zmíněné knihy, zasvěcené krásné Minitrip, která záhadným způsobem přežívá všechny pokusy o úkladnou smrt, hrdinové Kromě mě všichni přežili (paradoxně) téměř všichni umírají. Gunzigovo umění spočívá v tom, že jakoukoli pochmurnou či nechutnou scénu popíše s takovým odstupem, že je čtenáři v podstatě ukradené, když doktor Lagerborg přijde v dětství o otce, záhy o matku a v příštích dnech ho čeká stejný úděl. Je mu jedno, že jiného hrdinu v domě u moře, který nedávno koupil, pomalu, ale jistě sžírá podivná plíseň. Nezhrozí se, když další mužská postava začne pochybovat o své družce Martine a jednoho dne se rozhodne ji vykuchat. Ani odpor, ani hrůza, ani smutek, nic. Gunzigovy povídky vyvolávají úplně jiné emoce. Pobavení a nevěřícnost nad hloupostí a odevzdaností.

I přes veškerou originalitu autorova stylu se čtenář nejspíš neubrání srovnávání s jinými díly či vyhledávání odkazů (samozřejmě i z jiné kategorie umění než jen literatury). Hned první povídka velice připomíná chaplinovské scénky či Pokropeného kropiče bratrů Lumièrů. Tři bezdomovci se rozhodnou sestavit bombu a vyhodit do povětří nákupní středisko. Jeden z nich má těžkou bombu pronést kolem ochranky do budovy, avšak dálkové odpálení nefunguje, tudíž se s ní táhne zpět do bytu, a když dorazí, najednou bomba vybuchne. Vědec odvelený za polární kruh se dozvídá o masových sebevraždách šířících se jako mor. Ve světě propuká panika, nikdo nezná příčinu a mrtvých přibývá. Pouze vědec přežívá, sám mezi ledovci, se svými třemi tažnými psy. Že by odkaz na Camuse či Ionescova Nosorožce? Již zmíněná povídka zavražděné lásky Martine jako by odkazovala na Edgara Allana Poea či na halucinační horory s dvojníky (Horla od Guy de Maupassanta, Blaise et Monique Franze Hellense). Stačí jediný pohled, jediné slovo a muž okamžitě začne pochybovat o sobě, o lásce své Martine a o ní samotné jakožto o ženě. Trápí ho, že neví, co se skrývá v jejím nitru, což ho donutí k činu – rozpáře jí břicho, načež v něm najde ozubené kolečko.

Z těch pár zmíněných příkladů je vidět, že autor dokáže hororovou scénu obrátit ve směšný gag. Vytvoří napětí, a i když si o zdravém rozumu postavy můžeme myslet cokoli a vůbec s ní nesoucítíme, skoro mu začínáme ten vážný tón věřit. Vtom to však rázem všechno setřese, k čemuž stačí absurdní zvrat děje. Gunzig nás tak nepřestává překvapovat a bavit. Ve svém rytmu. Na začátku velmi rychle, jako krátká humorná videa, postupně zpomaluje a hraje víc na napětí, až nakonec postupuje krokem, avšak dokáže nás šokovat o to víc a (konečně, poprvé a naposled) také znechutit. Jako by smrt získávala na síle a oslabovala i jeho samotného.

Sám autor říká, že se už několikrát pokusil napsat normální příběh, jenže nakonec ho to vždy stáhlo k ujetým šílenostem. Pronásleduje ho to prý jako smrt jeho hrdinů. Ale na čtenáře to funguje, tak proč se nenechat unášet.