Literární tvorba bruselského autora Thomase Gunziga je pověstná černočerným humorem, násilnými scénami a surrealistickými prvky, kterými koření náměty z každodenního života. Ve svém nejnovějším románu La vie sauvage (Život v divočině) autor volí mírnější poetiku a dle vlastních slov staví do popředí milostný příběh. Zásadní roli lásky potenciálnímu čtenáři prozrazuje, ne-li podsouvá již obrovité srdce zdobící bílou obálku – zřejmě proto, že z podivného charakteru a chování hlavní postavy žádné velké city nevyčteme.

Hrdina a vypravěč románu v jedné osobě přežil coby miminko pád letadla. Vyrostl v blíže nespecifikované zemi afrického kontinentu, v džungli zmítané nelidskými válkami. Dítěte se ujal ušlechtilý, zároveň však ostřílený a sečtělý divoch Cul Nu (v překladu doslova „Holá prdel“) a pojmenoval ho podle Charlese Baudelaira. Nyní sedmnáctiletý Charles je díky náhodě a službě Google Maps vyrván z náruče milované dívky a vrací ke své původní rodině do „města střední velikosti“ v západní Evropě, kde objevuje dosud nepoznaný druh pekla na zemi: moderní civilizaci. S ničím takovým se hrdina nehodlá smířit a rozehrává velkolepou show, ve které mistrně manipuluje svým okolím. To je podle Gunziga mimochodem zcela v pořádku, protože motivem Charlesova jednání je touha vrátit se zpět ke své lásce. Dechberoucími znalostmi literatury a šlechetným drsňáctvím okamžitě učaruje všem spolužákům a jak na běžícím páse postupně svádí jednu dospělou ženu za druhou.

Odvážné fabulování není u Gunziga žádnou velkou novinkou – na nepravděpodobnosti a absurditě se zakládá většina jeho příběhů. Jejich kouzlo ale spočívá především v překvapivých momentech, kdy se typické všední situace nečekaně strašlivě zvrtnou. Jenže k těm v případě La vie sauvage nedochází a autorovi se nedaří vyvarovat předvídatelnosti: vše se odehrává přesně tak, jak od začátku tušíme. Jako by tím, že zanevřel na inspiraci v každodennosti a zvolil zdánlivě originální námět, už nedokázal – anebo nechtěl (?) – příběh vést k patřičné gradaci. Pro situaci již od počátku absurdní a nepravděpodobnou zkrátka nenachází absurdnější a méně pravděpodobné vyústění.

Gunzig navíc není zdaleka první, kdo staví do kontrastu neposkvrněná srdce takzvaných necivilizovaných divochů a zvrácené prostředí západní ultraliberální džungle. Román založený na prvoplánové paralele mezi dvěma džunglemi a s předvídatelným dějem by se snad ještě dal zachránit nápaditým pojetím charakterů. Například postava Charlese, vsazená do neznámého světa, přímo vybízí k vykreslení komplexní psychologie, plné nejasností a vnitřních soubojů, čehož se autor pověstný svým typickým nadhledem a ironií klidně mohl zhostit. Jenže Gunzig se rozhodl vytvořit dokonalého, bezúhonného hrdinu a jízlivost nasměrovat pouze proti ostatním postavám. Jejich charaktery se v očích vypravěče omezují na sice vtipné, ale víceméně ploché karikatury: machistický strýc ve vysoké funkci a s malým penisem, udržovaná povrchní teta s umělým poprsím, neduživý bratranec, bez ustání přilepený na monitor počítače, ošklivá, a tudíž celkem sympatická sestřenice, depresivní učitelka literatury a školní psycholožka postrádající empatii.

Charles ve výsledku působí jako nadutý psychopat, který se bez ustání ohání všelijakými šlechetnými hodnotami, přičemž s lidmi kolem sebe zachází (často bez zjevného důvodu) jako s nižší formou života a nepromešká jedinou příležitost nad nimi projevit svou morální a intelektuální převahu. Jen on zažil opravdovou válku, jen on poznal čistou lásku a jedině jemu nahodilé všední události automaticky evokují verše prokletých básníků. Skoro by se mohlo zdát, že se autor snažil do svého hrdiny napumpovat tolik „dobrých“ vlastností, že mu tím paradoxně uškodil, notabene v kombinaci s tím, že vše vypráví v ich-formě. Těžko uvěřit, že Charles je opravdu jen hrozně zamilovaný a v jádru dobrý chlapec.

Hlavní hrdina má ale mnohem větší problém než jen nesympatický charakter. Thomas Gunzig si Charlesovým prostřednictvím tak trochu vyřizuje účty s vlastním dospíváním (zejména co se týče školních psychologů), a možná i proto nedokáže udržet dostatečný odstup od svého kulturního zázemí. Charles jako cynický pozorovatel často až příliš trefně komentuje zažité mechanismy hyperkonzumní společnosti, ve které se ocitl znenadání a sotva před měsícem. Nečekaně obratně zachází například s pojmy z prostředí sociálních sítí, v němž je přitom absolutním nováčkem. Západní kulturu má sice načtenou z časopisů, které se k němu v Africe dostaly, jak ale svede proniknout tak hluboko do stereotypů maloměstského života a myšlenkových pochodů zdejších teenagerů i žen ve středním věku, zůstává čtenáři záhadou. Přestože jsou Charlesovy glosy často zábavné, potenciál jeho úlohy jako vnějšího a nepoučeného pozorovatele zůstává v Gunzigově podání nevyužitý.

Román zkrátka působí dojmem, že se autor snažil pro změnu napsat něco hodnotově ukotveného a snad i trochu pozitivního, nedokázal si ale udržet dostatečný ironický nadhled (nebo se od něj naopak úplně odpoutat a vydat se novou, neznámou cestou), a tím pádem to celé ve výsledku vůbec nefunguje. Něco mimořádného se mu ale přesto podařilo: skloubit nepravděpodobnost a předvídatelnost je také jistým způsobem umění.