Anotace k česky vydané Gunzigově sbírce povídek slibuje, že k nám „každá z povídek promlouvá o hrůze a zmatku, o vykořeněných bytostech, o bloudících životech, o lidských prohrách“ a že „pět zdánlivě ležérních povídek sbírky Take five nás přenese do hlubin duše i neurózy“. Splní se ta děsivá předpověď?

Thomas Gunzig (nar. 1970) na sebe upozornil už první vydanou sbírkou povídek, za niž jako třiadvacetiletý student politologie získal hned literární cenu. Od té doby publikuje pravidelně, nejnovějším počinem jsou dvě knížky z roku 2007, reedice povídkové sbírky À part moi personne n'est mort (Kromě mě nikdo nezemřel) a román 10000 litres d'horreur pure. Modeste contribution à une sous-culture (10 000 litrů čisté hrůzy. Skromný příspěvek k jedné subkultuře), něco mezi oslavou a parodií těch nejlacinějších hororů a krváků. U nás se mu nakladatelé věnují se zájmem, ač nesměle a nepravidelně – a není moc jasné, zda si tituly přetahují, anebo přehazují. Česky mu vyšla sbírka povídek Něco bylo ve tmě, co nebylo vidět (přel. Petr Himmel, Dauphin, 2000) a román Smrt dokonalého bilingvisty (překlad Martin Kučera, Volvox Globator, 2005), na příští rok má v edičním plánu Garamond v překladu Petra Himmela další román, Kuru.

Sbírku Take five tvoří pět textů s poněkud ironickými názvy udávajícími tempo adagio, largo, allegro, lento, andante. Tempo četby? Anebo gradace „drsných“ prvků autora, jehož „prosté historky“ se podle údajů na obálce „brzy mění v noční můru divoké a hrůzné reality našeho světa, do níž nedílně patří témata jako sebevražda, válka, rasismus, mučení či osamění“...? Spojení se světem hudby naznačuje i motto, s nímž vstupujeme do knížky, úryvek z partitury Take Five od Dava Brubecka.

Adagio je příběhem krysy jménem Anthrax. Vtipně napsaná tragikomedie, jejíž tón dobře naznačí už pojmenování, jakých se domácí kryse dostává od divokých příbuzných, „ten bezvýznamný a zpotvořený kretén Anthrax“ (s. 11) či „ten moula, ta poloviční krysa, ten degenerovaný deviant“ (s. 13), charakterizující vztah, jaký k ochočenému domácímu mazlíčkovi chovají zástupci bezejmenné a nespočetné dynastie krys, již potřebují nahromadit zásoby na zimu. A hodlají k tomu využít služeb Anthraxe. Ten však, poněvadž jde o krysu domácí, tj. hýčkanou, se s nimi spolčit nechce – a čeká ho smutný konec. Nic ale nebude tak snadné, jak se krysím miliardám zdálo...

Následuje largo s úsměvnou historkou o opakovaně zpackaném pokusu o znásilnění, vyprávěný opět stylem autentické zpovědi, ačkoli i zde z pohledu vypravěče, nikoli aktéra děje. „Odvezl ji před dům, viděl, že se chvěje, on se dívá na ni, ona se dívá na něj, skutečně velmi hezká, ona se na něj usměje, znovu se omluví, že jí bylo špatně, on jí zopakuje, že to nevadí, že teď musí vypít hodně vody a hlavně že se musí pořádně vyspat, ona mu ovinula paže kolem krku a přitiskla se k němu se slovy, že na ni ještě nikdo nebyl tak hodný.“ (s. 27-28) – Popis jde přímo k věci, dlouhá souvětí tvoří sled takřka holých vět konstatujících fakta, hbitě vypočítavajících postupné fáze jednotlivých akcí. Čte se to rychle, ba hltá (nic na tom, že čeština tu v časech trochu zaskřípala), člověk se usměje a otáčí stránku k dalšímu soustu.

Také allegro je úsporné, uzavřené v deseti stranách, i když rozsekané do čtyř částí, jež stále jen nahazují ožehavé, tragické téma příběhu, ale nikdy ho nedopovědí. Zato však zaobalí tento palčivý námět do jiného, který vyprávění otvírá i uzavírá, a ještě strhne do protikladu (či vlastně paralely) s povídáním dalším, vskutku anekdotickým, totiž krátkým, stručným, takřka nedůležitým, jen kdyby nemělo dozvuk v tom hlavním námětu, o němž se toho příliš nedozvíme. Výstavbou tedy skvělý text, jenž jako první, a také jediný v jistém smyslu a trochu mlhavě naplňuje sliby podané v anotaci. Oproti Gunzigovi, jak jsme ho znali z první česky vydané knihy, je tenhle nečekaně krutý, protože opouští vody jasné fikce a zabrousí do reality – není tu žádná vypečená Minitrip, nejsou tu žádné krysy, tohle už je bohužel náš svět.

V povídce lento už jsme zase doma v Gunzigově praštěném světě, kde si velmi rychle navykneme potkávat netradiční postavy s neuvěřitelnými osudy. Tak třeba tahle koza, co vyleze tři metry na strom a spadne..., radši se ani nezmiňovat. Historka si v ničem nezadá s oním příběhem ze sbírky Nejmenší zoo na světě, již v překladu Zdeňka Ruckého otiskl týdeník A2 (27/2007), o zapeklité situaci, kdy najednou zjistíte, že máte na zahradě chcíplou žirafu, a teď ještě abyste se postarali o úklid mršiny. To pak není divu, že vám i manželka uteče...

Gunzigovsky dokonale „pošahaný“ je i poslední text, andante, z něhož lépe neprozradit nic, aby se punc idiotské nadsázky předem nesmázl.

Nedá mi to neocitovat opět z obálky, nabízející výtečnou ukázku vytříbeného umění francouzských anotací – o knize neřeknou skoro nic, a co řeknou, je tak trochu mimo: „Pět zdánlivě ležérních povídek sbírky Take five nás přenese do hlubin duše i neurózy.“ Na první přečtění je to kniha nanicovatá, ležérní až moc. O hlubinách duše zprostředkovaně referoval prostřední text, ale neuróza...?

Gunzig, jenž patří k nejznámějším současným belgickým spisovatelům francouzského jazyka, je opravdu netradičně „drsný“ autor – svět jeho knih je plný neuvěřitelných příhod a praštěných postav. Přitom je ale také dobrý vypravěč. Tam, kde Gunzig vyniká bravurní prací se slovy, zejména s dnešním, živým jazykem, překladatel Martin Kučera s ním drží krok. Jen místy působí český text trochu neučesaně.

Pokud neměla četba nabídnout víc, než jen chvilkový únik do pomateného světa písmenek rozesetých po papíře s úmyslem překvapit, šokovat... a oslnit, pak to splnila. Měla-li nás přimět k zamyšlení nad krutostmi dnešního světa, to se musíme jako čtenáři hodně snažit odstoupit od Gunzigova banálně tragického tónu a vrátit se ke každodenní depresi vážného života. Jako nedůstojné mi připadá, když je spisovatel v leckteré recenzi představován jako autor absurdní či surrealistické prózy – v kontextu francouzské literatury mají tyhle pojmy zcela jiné obsahy.

Gunzig se jako spisovatel dokázal prosadit zcela vlastní, lehce krutou poetikou. Píše svižné, překvapivé texty, jež mohou potěšit spoustu čtenářů, zejména těch ještě mladších věkových kategorií, než je on sám. Čtenářům s určitou životní zkušeností, těm, kteří se najdou v četbě absurdních či surrealistických textů, pak Gunzigova dílka mohou připadat podřadná. Jenže mladá literatura se musí nějak prosadit. Tak proč ne třeba takovýmhle cool drsňáctvím?