Nicolas Bouvier (1929-1998) se narodil v Ženevě, kde také v přestávkách mezi svými více či méně dlouhými cestami pobýval a psal. V letech 1949 - 1957 se vypravil na Saharu, do Laponska, Turecka, Persie, Pákistánu, Indie, na Srí Lanku a do Japonska. Pod vlivem zážitků se rozhodl psát. Od roku 1963, kdy vyšla jeho prvotina Návod k použití světa, držel tempo jedna kniha za deset let. Jeho zápisky z Cejlonu Ryba-Škorpión získaly v roce 1981 Cenu kritiky. Česky dosud vyšla Japonská kronika (1996).

Cestovatelská literatura zažila v druhé polovině 20. století boom. Čím je pro Ameriku Jack Kerouac nebo pro Anglii Bruce Chatwin, tím je pro frankofonní svět cestovatel, fotograf a spisovatel Nicolas Bouvier. Jeho netradiční cestopisný román Návod k použití světa vyšel poprvé v roce 1963 a ihned se stal bestsellerem, který ovlivnil celou generaci tzv. traveller-writers (spisovatelů-cestovatelů) a dočkal se řady reedic a překladů.

Cesta, to je nejpádnější metafora lidského života, bez níž se neobejde stará východní moudrost ani moderní evropská poezie. Cesta, to je zárodek příběhů, které daly základ největším světovým náboženstvím. Ten, kdo se po ní vydává, poslušen jejího hlasu, se stává součástí nikdy nekončícího příběhu. Svým vyvoleným dává cesta znamení, stačí je následovat. O cestě je i kniha Nicolase Bouviera Návod k použití světa. A nejen o ní. Cesta, kterou Bouvier podnikl v letech 1953 a 1954 se svým přítelem malířem Thierrym Vernetem a která začala v Bosně, vedla přes Makedonii, Turecko, Írán a Afghánistán do Indie, tvoří sice základní tematický arzenál knihy, ale podílí se i na jejím tvaru, vymezuje její myšlenkové obzory, dává jí ráz i smysl. I proto je tak těžké určit, zda je Návod cestopis, román, deník či beletrizovaná folkloristická studie. Bouvier vytvořil osobitý literární útvar, který lze stěží pojmenovat, aniž bychom použili onoho zaklínacího slova cesta˝. Nazvěme ho tedy román-cesta. Na cestě nachází pěvec, bard, vypravěč bez velké námahy všechno, co si román žádá. Lidé, které potkává, se mu rázem mění v postavy, krajiny a města, kterými prochází, jsou nejpřirozenějšími kulisami příběhu, který plyne sám od sebe tak jako čas, splývá s ním, nechává se jím unášet, aniž by přitom předem sliboval nějaké třeskuté vyvrcholení či pointu. Vždyť jako je na cestě často důležitější její průběh nežli začátek a cíl, tak se i román-cesta odmítá podřídit zákonitostem fabulovaného vyprávění, neúprosně spějícího k vševysvětlujícímu konci. Román-cesta stejně jako cesta sama nikdy nekončí, může jen přestat.

Lyrik s břitkým intelektem
Bouvier je vypravěč náruživý, zúčastněný, všudypřítomný (vždyť je i jednou z hlavních postav) a navíc vzdělaný a poučený. Někdy se zdá poněkud domýšlivý a přezíravý, jako by vše podřizoval svému snu a jeho naplnění. Ve skutečnosti má však navzdory svému klasickému˝ vzdělání obrovskou pokoru; vědomí, že je cosi nad ním, co řídí jeho kroky. Je v moci cesty, po níž se vydal, a příliš se tomuto otrockému˝ postavení nezpěčuje. O sobě toho vypravěč moc neprozrazuje, jen z toho, jak pozoruje, kdy a na co zaostřuje pohled, jak zachází s tím, co vidí a slyší, s lidmi, s nimiž se setkává, můžeme vyvodit, že je Bouvier bytostný lyrik, jehož citlivá duše˝ je ovšem vždy v pravou chvíli přiskřípnuta břitkým intelektem a reportérským zaujetím pro fakta. Lyrická utkvění nad orientální modří, nad architektonickými skvosty či strhující cikánskou hudbou jsou vždy v pravou chvíli rozptýlena historickým exkursem nebo jsou rozbita epizodou, anekdotickým příběhem, dramatickým setkáním, o která není na takové cestě nikdy nouze. Nejdrastičtější vpád do takového krásného, skutečného snu ovšem představují Bouvierovy kriticky vyostřené paralely se západním světem (ten ze srovnání s Východem vychází značně pocuchaný). Někdy se dokonce zdá, jako by Bouvier s každým dalším krokem do útrob Asie zašlápl do země jednu z těch banálních ctností, kterými se Západ tak rád pyšní, aniž by přitom jeho obyvatelé měli potuchy o tom, co je skutečná pohostinnost, služba, natož poezie: Po nejzapadlejší kouty íránského venkova znají lidé zpaměti bezpočty gazelů od Omara Chajjáma, Sa˝adího nebo Háfize. Znají stovky těch třaskavých strof, které boří a zároveň rozsvěcují svět, hlásají skrytě konečnou podobu Dobra a Zla a skýtají přednašeči - s okousanými nehty a útlýma rukama svírajícíma pevně skleničku vodky - pocit uspokojení, na nějž je jeho život tolik skoupý.

Přátelství a zrada
O něco plastičtější Bouvierův obraz se vynoří v konfrontacích s malířem Vernetem, jehož kresby tvoří neodmyslitelnou součást Návodu. Jakkoli se zdá být soužití obou poutníků harmonické, každá zmínka o Thierrym je od počátku nahlodána pochybností, zda cestu správně pochopil, zda ji přijal se vším všudy, nakolik ryzí je jeho víra v ni. Zatímco pro Bouviera je cesta smyslem, pro Verneta je spíše prostředkem, zatímco první jí žije dnem i nocí, druhý ji ve svých snech zrazuje touhou po ženě, po pohodlí, po vymoženostech západního světa. Přátelství s malířem je pro spisovatele současně předmětem častých úvah o povaze a úskalích umělecké tvorby: na jedné straně závidí Thierrymu lehkost a samozřejmost, s níž okamžitě zachycuje vše, co vidí, zatímco on není schopen vypotit ani jediný řádek, na druhé straně ho však podezírá z účelovosti a umělecké ctižádosti, která se neslučuje s posláním pravého˝ cestovatele. Jako by všechny Thierryho pohyby, myšlenky i slova od počátku spěly k jeho závěrečné zradě˝, k níž ho jako v shakespearovském dramatu dovede láska k ženě: Thierry předčasně odjíždí na Cejlon, aby se oženil se svou snoubenkou Flo. Přítel tedy z cesty těsně před koncem sejde, Nicolas je jediný, kdo ji absolvuje až do konce, kdo obstojí. V podstatě velmi dramatický rozchod přátel ovšem není líčen nijak pateticky, patos si Bouvier šetří pro líčení toho nejdůležitějšího, toho, za čím se vypravil: pro líčení velikosti utrpení a bídy obyvatel Východu, jejich smyslu pro krásu, radostnosti, pohostinnosti a velkodušnosti, pro zachycení jejich poezie a hudby, jejich každodennosti, která je pro Evropana tak nevšední a strhující.

Branou chudoby s poruchovým strojem
Život se neobejde bez smrti, a v Orientu, kde je člověk ve své bídě obnažen až na kost, je její přítomnost mnohem intenzivnější. Jejími přízraky a stíny je provázena i Bouvierova cesta, jeho zpěv je nemyslitelný bez temné struny, kterou smrt rozeznívá do nehostinných dní i nocí místních obyvatel: ... život se smrtí se tu do sebe dennodenně pouštěly jako dvě lítice, aniž by mezi ně někdo zasáhl, a pokusil se tak zmírnit hořkost potyčky. Nehostinné kraje a ty, které dohánějí ztracený čas, se takovými ohledy nezdržují. Rozhodne-li se cestovatel vstoupit do nového světa a poznat ho, musí přijmout jeho radosti i strasti. Bouvier se nevydal na cestu s kapsami plnými peněz, on i Vernet musí prodat své umění a zajistit si obživu. Jejich příjmy jsou nestálé a malé, takže mohou směle projít branou chudoby, která je v Orientu tak široká a za kterou stojí zástupy podobně bídných, ale o to vřelejších kumpánů, zlodějíčků a taškářů, ale také pomocníků a přátel. Když chudoba překročí jistou mez, neexistuje nic, s čím by se nedalo obchodovat. Jejich jediným majetkem jsou hudební nástroje, jakési sezame, otevři se...˝, které jim otevírá dveře do hudbou prosycených domovů, a auto, na němž jsou závislí a které se postupně, s narůstajícími těžkostmi a stoupající únavou, mění ze samozřejmého výdobytku moderní civilizace v jakýsi mytologický stroj, o který je třeba neustále pečovat, na němž závisí osudy jejich cesty i jich samých. Většinou velmi dramatické pasáže, které Bouvier věnuje tomuhle malému fiatu, jeho haváriím, poruchám a opravám, by pomalu - zbaveny ovšem láskyplných výlevů a obdivných úvah - vydaly na obsáhlou příručku pro motoristy. Stejně prozaickým motivem, který ovšem Bouvier povyšuje na téma hodné velkolepé básně, je jídlo. Popisy jídelníčku a místních gastronomických zvyklostí mají nespornou dokumentární hodnotu, ale především z nich stoupá závratná lyrická vůně, která proměňuje cukrový meloun či nakládanou papriku v objekt kultu: nezřídka je rozpis hodovní tabule rozveden do veršů. Vždyť jídlo je mimo jiné základem pospolitosti, které Evropan, pronásledovaný stihomamem individuálního úspěchu, jaksi odvykl, a v níž přesto, odevzdá-li se jí, může najít úlevu a štěstí: Srbové jsou nejen úžasně velkorysí, ale navíc si uchovali antický smysl pro hodování: veselí násobené rituálem. Když je život bezstarostný: hostina. Je příliš těžký? Další hostina. Cesta si žádá silných lidí, na těle i na duchu. A je také symbolem odhodlání, které s prázdným žaludkem přirozeně ochabuje: Chuť k jídlu provází emoční bouře slin, což jen dokládá, jak pevně je v životě cestovatele spjatý duševní hlad s hladem tělesným. Plány a jehněčí pečeně, turecká káva a vzpomínky.

Kostra lidského bytí
Je-li smyslem cesty cesta sama, pak se cestování stává tím nejtěžším údělem, náročnou, nikdy nekončící dřinou bez nároku na odpočinek. A poselství z takové cesty je pak úkol podléhající těm nejpřísnějším zákonitostem tvorby, které se neopírají o žádné vnější představy a pojmy, ale vznikají a zároveň se proměňují s každým dalším krokem. Bouvierův román-cesta, jakkoli byl napsán s odstupem téměř deseti let, vznikal už během cesty, s ní a na ní, už tehdy dostával definitivní tvar, jakkoli zatím neuskutečněný. Snad i proto je Návod k použití světa tak příjemně návodný, aniž by poučoval, káral či cokoli vnucoval. Je to zpráva o světě a lidech, o jejichž historii, tradici a zvyklostech toho tak málo víme, a přesto na ně máme tak vyhraněný názor. Ne každý se vydá po stopách dvou ztracených umělců, aby zakusil půvaby nesrozumitelného kraje světa. I tak nám ovšem zbývá jedinečná možnost konfrontovat své konfekčně střižené názory s útržky skutečnosti, která má sice svá vlastní, tisíciletou tradicí vyzkoušená svérázná pravidla hry, ale nemusí být proto nutně horší než ta naše. Ba co víc, možná je ve své vřelosti, v pokorném přijímání osudu a živelné snaze urvat na něm pro sebe a své blízké to nejlepší, blíž člověku i Bohu - lhostejno zda křesťanskému, či mohamedánskému. Vždyť kostrou lidského bytí není ani rodina, ani kariéra, ani to, co si o vás myslí nebo říkají druzí, ale těch několik okamžiků vynesených vzhůru blaženstvím smírnějším než láska, jež život přiděluje po troškách, na míru našim slabým srdcím.