Někdo cestuje proto, aby unikl každodenní rutině nebo prostě zažil něco nového. Švýcarský spisovatel, novinář, fotograf a cestovatel Nicolas Bouvier (1929-1998) si však zvolil nomádský život proto, že se děsil předem nalinkované kariéry univerzitního profesora. Stejně jako u ostatních příslušníků generace putujících spisovatelů, k níž patřili třeba Bruce Chatwin nebo Ella Maillartová, ani u Bouviera nelze jednoznačně říci, zda cestoval proto, aby mohl psát, či psal proto, aby mohl být nomádem. Už předchozími do češtiny přeloženými knihami zdejšímu čtenáři předvedl cestopis, který není pouhým popisem, ale spíše pomalým a pečlivým prožitkem spisovatele-poutníka. Nedávno přeložená novinka Ryba-štír je pokračováním dnes již kultovního Návodu k použití světa, namísto šťavnatého optimismu však skrývá vpravdě mystickou nálož. Bouvier tu totiž proniká do podstaty utrpení.

Ráj černé magie

Syn vzdělaných a bohatých rodičů, odkojený přísnou hugenotskou výchovou vystudoval právo a filozofii. Mimo usilovné studium se zajímal o literaturu, entomologii, středověkou historii, hrál na piano a toužil psát hudební kritiky - slibně nastartovaná kariéra mohla začít. Na počátku padesátých let však nadaný švýcarský mladík balí batoh a ze správné cesty dezertuje do tábora putujících spisovatelů. Na cestách se živí všelijak: fotografuje, píše články do místních novin, přednáší o umění nebo maluje fasády lokálů. Vydání Návodu k použití světa (1963, česky 2001) tuláka proslavilo a čtenáři očekávali pokračování zážitků z ročního pobytu na Cejlonu, kam spisovatel doputoval po balkánsko-indické cestě. Jenže Bouvier s vydáním otálel téměř dvacet let.

Otevřeme-li nyní trýznivě depresivní prózu Ryba-štír, brzy pochopíme proč. Už v první kapitole nalézáme ironického a bezstarostného poutníka z minulé knihy v melancholické a trochu stísněné náladě. Před vstupem na Cejlon nás ještě čeká typicky "bouvierovská" historka o tom, kterak mu tamilský zdravotník "injekční stříkačkou velikosti kojenecké láhve" vstříkne dávku blíže nespecifikovaného séra, bez něhož nelze získat vízum. Humor však pomaloučku vyklízí pole. Přátelé, kteří měli Bouviera očekávat v prostém hotelovém pokoji, jsou ti tam, nechtěná vakcína má podivné, horečnaté účinky a ostrov začíná dostávat své špatné pověsti, zaznamenané už ve starých árijských obřadních předpisech, které ho představují jako sídlo démonů, ráj černé magie a "sazový pupenec vyvřelý ze dna oceánu za vlády zlovolných planet". A sám poutník se při vstupu na ostrov ocitá v hluboké depresi umocněné špatným fyzickým stavem. Nejdříve je možné tísnivé pocity svádět na odlišnou logiku ostrovů jako takových. Pak snad i na vedro. Jakmile se však malárií nakažený a třeštící cestovatel doplazí do dobročinného špitálu, kde pacienti připomínají "rodinku hřibů prožraných slimáky", je jasné, že jde do tuhého. Přestojí však statečně zvědavost spolutrpitelů, švába v doktorově výstřihu, srdeční slabost i totální vyčerpání. Pomalu se dostává z bezprostředního nebezpečí nemoci, ale současně je definitivně vtažen do podivností Cejlonu. Místo aby co nejrychleji práskl do bot, pokusí se přijít na kloub nepohodlnému geniu loci. "Dodnes vidím jednotlivé krámky - rozmístěné na notové osnově jak tóny nezapomenutelné, zvlášť pro mě zkomponované melodie, jejíž smysl stále hledám." Tento moment je zřejmě nejsilnějším z celé knihy, kóduje totiž nejvíce potřebnou vlastnost cestovatele: pokoru vůči místu, kde se nachází, ať je sebeodpudivější. Dalším cenným pokladem ukrytým v Bouvierově zkušenosti je nesentimentální pozorování hrůz odehrávajících se v místech, která nikoho nezajímají. "Největší deník v hlavním městě včera vesele hlásal ,No Murder Today!' Jednou ráno jsem zase v malém bistru, kam chodím posnídat svých pár krajíčků, viděl, jak přístavní dělník - bídou vysušená flákota neurčitého věku - smrtelně zranil druhého u výherního automatu poté, co třikrát za sebou prohrál. Mačetou mu skoro usekl paži. Amok. Do šesti týdnů bude viset, a on to ví. Malý život, trochu smůla, pekelné vedro, a už to lítá."

Poslední záchrana

Podivná tropická nemoc začíná pomalu odeznívat a citlivý Bouvier váhavě zkoumá své okolí: místní marxisty, buddhisty, muslimské obchodníky a všudypřítomný hmyz. Setkání s náhodným známým z noční pláže, jezuitou Alvarem, pak znamená definitivní obrat k lepšímu a sprchu životní energie. Padre Alvaro poučuje návštěvníka o mystických záhadách ostrova, umí také poletovat nad zemí ("Zanechal mě beze slova varování, často přímo uprostřed věty, a vzlétl lehký jak saze.") a pronášet zajímavá moudra: "Dlouho, předlouho jsem věřil v Boha, teď je ale na něm, aby uvěřil on ve mě." Nakonec se Bouvier dozví od jiného jezuity z koleje sv. Tomáše na pevnině, že muž, se kterým se setkává v noci na pláži, je dávno po smrti... Spolupráce s duchem mu ovšem vynese novinářskou cenu. Čtenář se na tomto místě nutně pozastaví: blouzní spisovatel, nebo si vymýšlí? Jenže Bouvier nemá zapotřebí někoho přesvědčovat, že píše pravdu. Na ostrově prožil něco, co se vymykalo veškerým životním i cestovatelským zkušenostem, a knihou Ryba-štír se pokusil sdělit podobně zaměřeným lidem velké memento mori. "Cestování, to je stokrát položit hlavu na špalek, stokrát ji vytáhnout z koše s pilinami a zjistit, že je pořád stejná." Cenná věta pro ty, kteří berou cesty smrtelně vážně. Tomu, kdo letos podlehne nomádskému volání, by se kniha mohla hodit jako záchranná krabička pro případ nouze. Někde v podivné zemi, ve špinavém špitále a s tropickou horečkou se po jejím přečtení bude cítit daleko lépe s vědomím, že na tom kdysi na Cejlonu byl někdo daleko hůř.