Nicolas Bouvier patří k nejznámějším ze „spisovatelů-cestovatelů“ („littérature de voyage“, „écrivains-voyageurs“, „travel writers“).

Nicolas Bouvier (1929-1998) jezdil po světě od počátku padesátých let. Na cestách si počínal jako novodobý poutník. Zříkal se vymožeností západní civilizace, neběhal po památkách, snažil se sžít s místními lidmi, nasáknout jejich způsobem života, zvyky, myšlením. Putování vzdálenými kraji bral jako příležitost mnohé se dozvědět, naučit, mnohé pochopit, tedy obohatit se. Avšak zároveň i zbavit se vší obvyklé – materiální i duševní – zátěže. Bouvierovy cesty probíhají v opojení přírodou, v podrobném zkoumání zejména všech hmyzích souputníků, autor je totiž vášnivým entomologem. Na všechny ty brouky, mravence, štíry a další havěť se ale dívá jako na sobě rovné, čerpá z jejich zvyků poučení, hledá analogie lidského a hmyzího žití a přežívání. Putující spisovatel žije pouze přítomností, smazává – jak to jde – všechna pouta s rodnou hroudou, vytlačuje vzpomínky, ale ani neplánuje budoucnost, nebojí se zítřka, nedělá zásoby, žije ze dne na den, z okamžiku k okamžiku, od jedné myšlenky ke druhé.
Bouvier byl velmi vzdělaný člověk, pocházel z bohaté rodiny věrné hugenotským myšlenkám. Neduživý, uzavřený chlapec, nejmladší ze tří dětí, vyrůstal v prostředí přísném, ale velmi osvíceném. Jako malý hodně četl (Vernea, Londona, Coopera, Stevensona…), ostatně otec byl knihovníkem.
Nicolas Bouvier vystudoval práva a filozofii zároveň, věnoval se středověké historii, učil se sánskrt, hrál na klavír a chtěl psát hudební kritiky. Pohyboval ve společnosti lidí jako Melville, Yourcenarová, Hermann Hesse, Musil. Měl před sebou slibnou univerzitní kariéru… Záhy však zjistil, že představa předem nalinkovaného života úspěšného muže ho děsí. Zato ho to táhlo „na cestu“. Naštěstí mu moudrý otec nebránil, jedinou jeho podmínkou byl závazek, že mu Nicolas musí veškeré své putování převyprávět.

S přítelem výtvarníkem Thierry Vernetem se Bouvier vydává roku 1953 na první velkou cestu od Jugoslávie přes Turecko a Írán až do Indie: po osmi letech pak své vzpomínky zpracuje v knize L´Usage du Monde (1963, česky Návod k použití světa, v překladu Hany Zahradníčkové vydala Tichá Byzanc, 2001). Dílo se stane jedním ze stěžejních titulů švýcarské literatury, zásadním stavebním kamenem v proudu zvaném dnes v literatuře jako tvorba spisovatelů-cestovatelů (Rodolphe Töpffer, Blaise Cendrars, Charles-Albert Cingria, Karl Bodmer, Ella Maillartová…).
Když Nicolas Bouvier před svou první velkou výpravou vyzvídal u zkušené „spisovatelky-cestovatelky“ Elly Maillartové podrobnosti o Madrásu, sdělila mu: „Všude, kde žijí lidé, může žít i cestovatel,“ a tímto heslem se Bouvier bude nadále řídit.
Vernet se jako společník neosvědčil, sběhl ze zmíněné cesty ještě než skončila. Další putování už Bouvier podniká sám. Jeho psaní doplní též fotografování, a vznikají tak cestopisy zcela jedinečně pojaté.
Bouviera bychom totiž svým způsobem mohli spíš než jako spisovatele-cestovatele označit přízviskem „básník-poutník“. Jeho zprávy z cest nejsou přísnou dokumentací geografických údajů. Bouvierův cestovní deník je směs zápisů popisných, přemítavých, pocitových i obrazných, a to ve tvaru výsostně poetickém.

Po Návodu k použití světa vydává Bouvier knihu zápisků o svých cestách do Japonska, Japonská kronika (Chronique japonaise, 1975, česky 1996), následuje Ryba-štír (Poisson-scorpion), navazující chronologicky na Návod k použití světa. Poslední ucelenou knihou je Deník z Aranu a jiných míst (Journal d´Aran et d´autres lieux 1990, české vydání se připravuje), v níž autor shromáždil tři kratší texty z cest na ostrovy při západním pobřeží Irska, do Číny a Koreje. Teprve mnohem později se Bouvier vydává i opačným směrem, do Ameriky.
Když zrovna necestoval, žil Bouvier se ženou Eliane a dvěma dětmi v ústraní, ve švýcarském Cologny.

Bouvier byl nejen autorem knih o svých cestách, je známý i jako zajímavý básník, skvělý fotograf, psal pro rozhlas a televizi, prováděl turisty v Číně, byl profesorem ve Spojených státech. Výčet Bouvierových děl ozvláštňuje básnická sbírka Vně a uvnitř (Le Dehors et le Dedans, 1985) nebo neobyčejná kniha Sova a velryba (Le Hibou et la Baleine, 1993) a též řada fotografických publikací snímků vlastních i cizích – například monografie slavné švýcarské fotografické dynastie Boissonnas (1983) či literární pocta Bouvierovým spisovatelsko-cestovatelským vzorům Šťastné útěky (L´Échapée belle, 1996).

Podrobná bibliografie Bouvierových děl, která vyšla francouzsky: http://www.avoir-alire.com/nicolas.bouvier/flaneur/biblio.html.