Poznámky, jež si autor Návodu k použití světa (L’Usage du monde) dělal v letech 1964 – 1966, zůstaly z velké části nevydány. Jejich publikace odráží složitý vztah mladého otce rodiny k zemi skrývající se před ním, i k sobě samému. 

Roku 1953 se dva Ženevané vydávají za poznáním Orientu. Jejich rozverná cesta až do Indie dala vzniknout knize Návod k použití světa (L’Usage du monde), na níž pracovali deset následujících let a v níž energické kresby Thierryho Verneta rytmicky doprovázejí slova Nicolase Bouviera. V osmdesátých letech, které žily ve znamení spisovatelů-cestovatelů, se dílo stalo vpravdě kultovním románem. Nicolas Bouvier si cestu prodlouží až na Cejlon. Na základě tohoto druhého, v jistém smyslu čarodějného pobytu vzniká o dvacet let později jeho nejvyzrálejší dílo Ryba-Štír (Le Poisson-Scorpion). Cesta končí, před návratem do Ženevy, v Japonsku roku 1956.

Do Japonska se pak spisovatel vrací v roce 1964, tentokrát na palubě parníku „Messageries maritimes“ společně se svou ženou a dítětem. Zůstává zde více než dva roky, žije z občasných reportáží, prací fotografa, překladů a tisíce drobných řemesel. Po návratu do Švýcarska spěšně zakončuje spíše historické dílo na zakázku pro nakladatelství Editions Rencontre. Ale jakožto spisovatel dlouze uzrávajících textů vydává až roku 1989 pod názvem Japonská kronika (Chronique japonaise) několik črt inspirovaných kontaktem s „radikálně odlišným“ Japonskem.

Bohaté poznámky z Japonska však zůstaly z velké části nevydány. Autor je přitom přepsal na stroji, několikrát upravil a opravil. Eliane Bouvierová se rozhodla pro jejich publikaci. Grégory Leroy je připravil k vydání - bez jakýchkoliv úprav s výjimkou těch uvedených na rukopisu. Jde o „věčné fragmenty“, chvíle postižené v letu a oživené s lehkostí a precizností kaligrafa, umění Nicolase Bouviera v jeho nejosobitější a nejpravdivější podobě.

Poznámky, doplněné vzpomínkami na pobyt z roku 1956, vycházejí především z druhého pobytu v letech 1964 - 1966. Některé kroniky vznikly během třetího pobytu roku 1970 u příležitosti všeobecné výstavy v Ósace.

Kniha Prázdnota a Plnost připomíná svým názvem básnickou sbírku Venek a vnitřek (Le Dehors et le Dedans, Zoé 1982). Plnost, to jsou přelidněná japonská města, starosti složitého života, hledání bydlení, práce, rodinný život, který nabízí jen malý prostor ke snění, stádní život obyvatel měst. Prázdnota, prostor, vrcholný luxus venkova, důstojný poklid chrámů, nesentimentální přístup k zenbudhismu. A možná také únava člověka, který se poddává depresivním náladám, po těžkých měsících komplikovaného těhotenství Eliany a ohroženého narození Manuela, toho, jenž má „za kmotru a kmotříčka/ velrybu a sýčka.“

Zápisky se vyznačují jednak směsí velice intimních poznámek (není na nich nic indiskrétního!), jež Bouvier obvykle vyškrtával, jednak poetickým a zároveň pobaveným pohledem na zvyky a obyčeje. V Bouvierově Japonsku šedesátých let zůstává cosi utajené, co odolává pohledu cizince. Tato neprůhlednost Bouviera občas dráždí. Rozmrzelost nad „lidem estétů a četařů“ sdílí spisoavtel s Henri Michauxem. Neprůhlednost mu však také zbystřuje zrak: jeho subjektivní zápisky jsou často velmi vtipné: „Když na Japonce v této nekonečné krajině začne doléhat pocit tísně, vyřeší to tím, že se uzavře v jablku nebo ořechu.“ Máme dojem, že by autor rád učinil zrovna tak.