Jaroslav Rudiš (*1972) debutoval v roce 2002 Nebem pod Berlínem (2002), jehož úspěch byl navíc umocněn Cenou Jiřího Ortena. Kladné ohlasy zazněly i na komiksovou trilogii Alois Nebel (2003-2005, kresba Jaromír 99) a za exkurz na pole dramatické tvorby s názvem Léto v Laponsku, který napsal společně s Petrem Pýchou (knižně 2006, inscenováno ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti), obdrželi autoři Cenu Alfréda Radoka a Cenu Českého rozhlasu. Nyní Jaroslav Rudiš (*1972) vydává s napětím očekávanou druhou prózu, román Grandhotel.

Hlavní postavou příběhu je podivín Fleischman, meteorolog-amatér, který pracuje v Grandhotelu na vrcholku Ještědu. Největší zálibou tohoto celoživotního outsidera, jenž v dětství přišel o rodiče, je pozorování mraků a jevů k nim přidružených, o nichž si vede přesné záznamy. Nemá kamarády, nikdy s nikým nechodil a nikdy se nedostal dál, než na hranice Liberce. Rodné město vnímá jako vězení a vlastní neschopnost ho opustit jako příčinu veškerých svých problémů. Jednou týdně bez většího efektu navštěvuje psychologa a v hotelu rád šmíruje hosty, což, krom jiných pozitiv, která tato činnost bezesporu vykazuje, podněcuje jeho sexuální fantazii stejně jako fotky oblíbené televizní moderátorky počasí. Když se k tomu připočte ještě despotický šéf a nevlastní otec v jedné osobě, s nímž nesdílí jeho fanouškovskou vášeň pro sportovní ikonu místního kraje, fotbalový klub FC Slovan Liberec, máme před sebou, suma sumárum, pěknou řádku problémů, se kterými by stálo za to hnout. Čímž je na příběh zaděláno.

Nic než mraky
V Nebi pod Berlínem Rudiš ukázal, že umí pracovat s prostředím jako málokdo. Avšak zatímco ve zmiňované prvotině vyprávěl především genius loci německého města a úloha hlavního hrdiny spočívala v tom prostě fyzicky „být“ na správném místě a zaznamenávat, hotel na Ještědu už pro autora tolik potenciálu pravděpodobně neměl. Dlužno dodat, že Ještěd je v očích hlavního hrdiny především místem, odkud se dá nejlépe pozorovat obloha, a vypravěčova pozornost je tedy v tomto směru zaměřena především na klimatický charakter destinace.

A ačkoliv se Rudiš snaží, seč mu síly stačí, navodit dojem magického prostředí, kde buď prší, nebo se za silného větru k bouřce schyluje, v obou případech navíc v závoji mlžného oparu, obdobného výsledku jako v Nebi pod Berlínem, kdy atmosféra tamního metra z knihy přímo dýchala, se mu dosáhnout nepodařilo a musel tentokrát více stavět na samotném příběhu.

Jeho kompozice mozaiky více či méně na sebe navazujících epizod je dvousečná. Krátké příběhy mají klipovitý charakter a Rudiš je dokáže dobře vypointovat. Je to dobrá strategie vzhledem k tomu, že vypravěč nijak nezastírá, že pointou musí nutně být opuštění rodné hroudy. Poměrně záhy také zjistíme, kudy povede cesta ven, a ani způsob, jak hodlá Fleischman celou akci provést, nezůstane čtenáři utajen do poslední stránky. Rudiš se tím sice v jistém ohledu zbavuje momentu překvapení, co se týče vývoje příběhu, ale i díky tomu, jak příběh „drobí“, nenechá čtenáře pasivně čekat na konec knížky a přesouvá jeho zájem z otázky „Co se stane?“ na „Proč se to stane?“. Tedy co bude spouštěcím mechanismem. (Krom toho si ono překvapení připravuje jinde, o tom ale až později.)

Přesto, když si čtenář zpětně některé z epizod vybaví, nevyhne se otázce, zda jsou něčím víc než zábavnou historkou bez vztahu k celku. Tak například scénka s ruskými mafiány, již do Grandhotelu jezdili pít vodku, šampaňské a koukat na pornofilmy, načež se jednou postříleli, nepůsobí dojmem, že by měla mít ještě jiný účel, než upozornit na to, že Jégr – provozní hotelu a Flesichmanův bratranec, který se hlavního protagonisty kvůli několika stovkám korun měsíčně po smrti jeho rodičů ujme - je člověk s opravdu velmi špatným morálním profilem. To totiž autor dává čtenáři velmi zřetelně najevo už od chvíle, kdy se Jégr poprvé objeví na scéně.

Na jeho příkladu lze také nejlépe ilustrovat, kterak Rudiš v Grandhotelu pracuje s postavami. Jégrovi věříme jeho proklamované chlapáctví, od něhož se odvíjí specifický slovník, jímž se vyjadřuje, i chvilky sebelítostivých duševních výlevů. Stejně jako ostatní postavy objevující se v knize je poněkud bizarní figurkou a své role se drží dobře. Přesto, ačkoliv má Jégr svůj vlastní příběh a v knize dostává poměrně dost prostoru, je na něm vidět, jak moc má být pouze vedlejší postavou a kulisou pro Fleischmana. Zde se zcela zřetelně ukazuje geneze knihy – Rudiš totiž nejprve napsal na námět Grandhotelu scénář ke stejnojmennému filmu Davida Ondříčka, jenž má být do kin uveden v říjnu, a teprve potom knihu samotnou.

Totéž co o Jégrovi se dá říci i o pokojské Ilje, Fleischmanově femme fatale. Její prvotní pohnutky pro náhlou náklonnost k autistickému meteorologovi jsou v knize sice stejně zamlžené jako Ještěd za nízké oblačnosti (pokud se ovšem nespokojíme s tvrzením, že je svým způsobem taky „tak trochu jiná“), ale svůj part si odehraje.

Rudišovy postavy jsou tedy postavami filmovými, které mají svou repliku a nijak ze svých rolích nevybočují. Není to nutně na škodu, ale román nabízí přeci jen více prostoru než (zpravidla) devadesátiminutový film.

Fleischman
Výjimku logicky tvoří osoba hlavního hrdiny a vypravěče Fleischmana. Často se až může zdát, jako by v knize byly Fleischmanové dva. Ten první se vyjadřuje krátkými a jednoduchými větami, zhusta některé věty opakuje, což dobře koresponduje s tím, jak sám sebe charakterizuje, resp. jak jeho charakteristika z retrospektiv vyplývá. To je hlavní hrdina Fleischmanovy minulosti.

Druhý Fleischman je potom ten, který se v románové přítomnosti stává strůjcem vlastního osudu. Oba dva mají společné sklony k užívání repetice, vysvětlování genealogie německých jmen (obojí tak časté a navíc neměně šablonovité, že to chvílemi vadí) a statistický pohled na svět, v němž jako příčinu všeho vidí klimatické změny. A přesto, když se čtenář snaží aplikovat obraz Fleischmana, který si vytvořil podle toho, jak postava ve vzpomínkách sama sebe reflektuje, na obraz Fleischmana reflektujícího, zjistí že tyto dvě postavy identické nejsou. Ostatně hlavní hrdina sám na několika místech jen jaksi mimochodem drobnými komentáři své vyprávění relativizuje, čímž se Rudišovi daří neustále držet čtenářovu pozornost.

Ona disharmonie dvojí postavy pak otevírá prostor pro nějaký překvapivý zvrat, ke kterému zákonitě dojde, ale suverenita a nekomplikovanost, s jakou je následně vrženo světlo na minulost hlavního hrdiny a osud jeho rodičů, je bohužel nepřirozená a budí zdání, že Rudiš chtěl už příběh stůj co stůj co nejrychleji dopovědět. Což je škoda vzhledem k tomu, jak trpělivě se autor do té doby snaží postavu hlavního hrdiny budovat.

Slibovaný příspěvek na téma česko-německých vztahů se nakonec nekoná, autor ho redukuje do postavy Franze, libereckého rodáka po válce vyhnaného z Čech, který se vrací, aby po městě symbolicky rozprášil popel německého kamaráda, taky libereckého rodáka. Jeho příběh se však odehrává spíše v osobní rovině, než že by měl kontext společenského tématu.

I tak je ale Grandhotel i přes výše zmíněný lapsus s možná nadbytečnými epizodami sevřenou knížkou, ustálený počet postav a fixace na poměrně malé území tomu jen napomáhá a Rudiš je dobrý vypravěč s osobitou poetikou. A i když očekávání splnil tentokrát pouze z poloviny, je autorem, u nějž se určitě vyplatí počkat si na další román.