Literární proto, že za ni Jaroslav Rudiš dostal Cenu Jiřího Ortena. A senzaci proto, že konečně prolomilo všechna tabu českého literárního trhu – ukázalo se, že i kniha je koneckonců jenom zboží. A takové zboží se dobře prodává, když se dobře zabalí a nabídne.

O tom, že grafická úprava Juraje Horvátha je výrazná a zdařila, netřeba polemizovat, ostatně věnovat knize výjimečnou pozornost i co do vnější stránky se rozhodně vyplatí; takových příkladů máme v současnosti více.

Nakladatel ovšem nic nepodcenil a Nebi pod Berlínem připravil takovou propagaci, o jaké se mladým autorům může jen zdát – Rudiš vstoupil do obecného podvědomí a spolu se svou oblíbenou tematikou (vlaky a Berlín) se stal takřka národním majetkem. Kniha byla jenom jedním z jeho přívlastků, mimo jiného se „jaksi ví“, že s „kapelou U-Bahn chystá debutové album“ (praví se na záložce prvního i druhého vydání, čtenář nechť je klidný, text na obálce komiksu Bílý potok přináší nové zprávy: album už se natáčí). K Rudišovi patřila i veřejná vystoupení, množství rozhovorů, dokonalá mediální prezentace, četná přirovnání (například k Hrabalovi – s tím se v českém literárním světě hned lépe žije).

Snaha zapůsobit na čtenáře i dalšími prostředky je mimochodem patrná i ze samotné knihy – nechybí věnování, dlouhý seznam poděkování a návodný apendix, který z Nebe pod Berlínem nedělá jenom beletrii, ale i jakýsi bedekr k uchopení německé metropole.

Za tím vším – nebo respektive pod tím vším - se ale ztrácí samotný Rudišův opus. V mnoha ohledech se přibližuje současné linii autobiograficky laděného psaní čerstvých třicátníků, kteří cítí, že je potřeba udělat ještě jednu – možná poslední – radikální životní změnu. Rudišův hlavní hrdina za touto změnou vyráží do Berlína, odpoutává se od všech svých závazků, boří mosty a odchází hledat sám sebe. Místo aby se obrátil ven, „zahrabává se“ jednak do prostředí rockových klubů, aby časem zjistil, že sem už skutečně nepatří, a především se nechá okouzlit prostředím berlínského metra.

U-Bahn však není v Nebi pod Berlínem pouhou dekorací či planou kulisou, stává se téměř hlavním hrdinou, metaforou lidského života, jeho běhu, zastávek – a poruch. Samotný román plyne stejně jako cesta metrem: tu a tam záblesk světla, náhodní pasažéři přistupují a vystupují. Někdo jede dál, někdo blíž, ale každá linka má svou konečnou. I když – přestoupit se dá vždycky.

Rychlý tok Rudišova vyprávění dělá z Nebe pod Berlínem čtivou záležitost, čtenář ani neví jak – a už je na konci. Rudišova vyprávěcí metoda je nekomplikovaná, založená na toku přirozeného jazyka. Věty nekomplikuje, rychle spěje k pointě. Dokáže trefně používat metafory, ale příliš s nimi nezdržuje – objeví je skutečně jen ten, kdo hledá. V příběhu nechybí ani záhadná postava pohybující se mezi světem živých a mrtvých. Samotný příběh asociuje nejen jízdu podzemkou, ale i písňový text.

Rozhodne-li se čtenář, že si vezme Nebe pod Berlínem do metra, aby zůstal – alespoň částečně – věrný autorově poetice, nebude jistě zklamán. Sympatické, nekomplikované čtení na cesty, sem tam nápad – a formát do větší kapsy.