O blízkém vztahu Jaroslava Rudiše (nar. 1972) k železnici bylo již napsáno mnohé, a tak nejspíše překvapil jen málokoho, když před dvěma roky publikoval v němčině knihu Návod k použití železnice. Ta se nyní v překladu Michaely Škultéty dostala díky nakladatelství Labyrint i k českým čtenářům.

Zatímco ve svém předchozím velkém železničním opusu Winterbergova poslední cesta se Rudiš omezil na střední Evropu, tentokrát se rozmáchl (alespoň v rámci Evropy) skutečně zeširoka a čtenáře zavádí v rychlém tempu historek a zajímavostí od Portugalska až po Finsko, jakkoliv i tentokrát klade důraz především na území bývalé habsburské monarchie a Německo. Symbolickým obloukem se v celém textu dostane z výchozího bodu v rodné Lomnici nad Popelkou na nádraží v Jedlové, kde kdysi začínal kariéru jeho strýc Miroslav. Na cestách přitom potkává pestré panoptikum figurek z řad cestujících i drážních zaměstnanců, některé cesty podniká se starými přáteli, na jiných se spokojuje s navazováním krátkých známostí, které jsou pro cestování vlakem na dlouhé vzdálenosti typické (nebo alespoň byly před nástupem chytrých telefonů). Ačkoli to Rudiš výslovně nikde nepíše, prosvítá mezi řádky poměrně jasné poselství o lásce k vlakům a železnici jako téměř výhradně mužské záležitosti. Několik žen-průvodčích se sice textem mihne a ke své práci přistupují se stejným nadšením jako jejich mužští kolegové, většina zmínek o ženách je v textu nicméně vyhrazena partnerkám milovníků železnic, které s větší či menší dávkou trpělivosti čekají doma na své drahé polovičky, schopné ujet desítky i stovky kilometrů jen kvůli pohledu na konkrétní lokomotivní řadu, projetí určité trati nebo návštěvě jednoho nádraží.

V množství bezejmenných společníků na cestách, s nimiž se kontakt řídí především jízdním řádem, a jmény autorových dlouholetých přátel z různých koutů Evropy, nalezne čtenář i jména důvěrně známá z předchozí Rudišovy tvorby, totiž strojvedoucího Pavla Židlíka a číšníka v jídelním voze Pavla Peterku. Jídelním vozům Rudiš věnoval samostatnou kapitolu, v níž vedle zmíněného Peterky dostává prostor především pan Popović, obsluhující hosty na trati mezi Vídní a Lublaní, ale čtenář se dozví dostatek informací i o specialitách a specifikách jídelních vozů v dalších zemích. To vše podané s náklonností k jídlu, lidem, kteří jej připravují, i k cestování samotnému (čtenářům, kteří se o železnici zajímají blíže, neunikne ostrý kontrast mezi Rudišovou poetičností na straně jedné a někdy až zbytečně vyhrocenou jízlivostí reportáží Aleše Petrovského na straně druhé). Náklonnost k cestování samotnému, které se leckdy samo o sobě stává cílem, ostatně provází celou knihu, mnohokrát se autor záměrně vyhýbá možnosti svézt se rychle a pohodlně rychlovlakem po moderní trati a místo toho volí cestu delší a pomalejší. Pokud snad někde zmíní negativní jevy, kterým se člověk bohužel při cestování železnicí nevyhne, jako jsou zpoždění či zrušení vlaku, nedodržení plánovaného řazení a další komplikace, podává i ty s nadhledem, jako příležitost k improvizaci, obohacení i bližšímu seznámení s místem, na kterém by podle původního plánu strávil jen několik minut. Pochopitelně se vtírá na jazyk poznámka, že kdyby byl nucen dojíždět denně do zaměstnání nepříliš spolehlivým příměstským vlakem, patrně by tyto pasáže vyzněly poněkud odlišně… 

I když v knize převažují kapitoly, které lze označit jako cestopisné, čeká na čtenáře i řada odstavců přibližujících železnici jako takovou. Není přitom nutné se obávat, že by se jednalo o informace zajímavé výlučně pro jiné milovníky železnic, autor informace sděluje srozumitelným jazykem, který ani naprostého laika nezahltí. Zejména kapitola věnovaná slangovým přezdívkám různých lokomotivních řad v Česku i v zahraničí je velmi čtivá, nejen pro informace v ní obsažené, ale i díky zvukomalebnosti a obrazotvornosti, které vznik jednotlivých přezdívek doprovázely. Snad jen škoda, že u principů oficiálního číslování jednotlivých typů Rudiš do knihy nezahrnul též původní československý systém ing. Kryšpína, který ve své důmyslnosti dokázal na prostoru pouhých tří číslic podat informaci o maximální rychlosti dané lokomotivy, její hmotnosti a dalších parametrech. A drobná výtka vůči překladatelce, která si jinak zaslouží obdiv za převod slangových názvů i odborné terminologie, za užití pro řadu čtenářů jistě málo srozumitelného výrazu „kurzovní vůz“ – v českých jízdních řádech se užívá výrazu „přímý vůz“. Jízdní řády si ostatně zasloužily rovněž samostatnou kapitolu, téměř nutně vyznívající nostalgicky, neboť většina železničních správ už od tvorby tištěných jízdních řádů, pro které Rudiš s láskou užívá slov „mé nejoblíbenější romány“, upustila a většina dnes vydávaných tištěných jízdních řádů představuje počin soukromých vydavatelů, což je i případ České republiky.

Rudiš samozřejmě ví, že není zdaleka prvním spisovatelem, kterému učaroval svět stříbrných rovnoběžek, a na své předchůdce se na řadě míst v knize odvolává. Stejně tak zmiňuje slavné tematicky laděné filmové scény, mají-li vztah k místu, kterým na svých cestách projíždí, a dokonce i písně, které opěvují železnici a svět kolem ní. Některé z těchto scén a písní jsou známé obecně, jiné svým věhlasem nepřesáhly hranici země svého vzniku, pro případné zájemce však jistě nebude problém si je dohledat na internetu.

Ponořit se hlouběji do světa železnice a nechat se ovládnout jeho kouzlem umožní čtenáři vedle čtivého, tempo udržujícího autorova jazyka, plynoucího proudem asociací bez násilných přeskoků rovněž fotografie, které text doprovázejí. Zpočátku se může zdát trochu nekomfortní, že nejsou opatřeny popisky, postupně je však čtenář začne vnímat v symbióze se psaným slovem a fotografie se mu stanou odrazovým můstkem k rozvíjení vlastní fantazie nad řádky textu.

Železnice 21. století pochopitelně nemůže stavět pouze na nostalgii a (idealizované) minulosti, aby obstála v moderním světě, jsou rychlodráhy, on-line dostupný aktuální jízdní řád a další moderní výdobytky nezbytné. Někdy však neuškodí zpomalit, vrátit se alespoň v myšlenkách do časů našich předků a zamyslet se nad rolí, jakou železnice ve vývoji celé lidské společnosti za poslední více než dvě staletí měla. Rudišův návod může čtenáře inspirovat, jak na to.