V útlé knize Vánoce v Praze (2023, č. 2024) vypráví oblíbený český spisovatel, novinář, vystudovaný němčinář a dějepisář, trainspotter, rocker a saunař Jaroslav Rudiš (nar. 1972) netradiční štědrovečerní příběh odehrávající se na jednom z nejmalebnějších míst na světě, v kouzelně zasněžené Praze, kde spolu na Ježíška čekají čtyři náhodní osamělci. Titul povídky dává tušit, že o zázraky nebude nouze: čarovný svátek a město Praha se svou pověstnou magií. A vskutku hned v první pražské hospodě U Černého vola, kterou hrdina během své jednodenní mezizastávky na cestě domů navštíví, nalézáme mystického golema s rudě svítícíma očima a brzy nato se na scéně objevuje velice zvláštní, nadpřirozený hrdina: ostýchavý muž jménem Kavka. V textu tak autor záhy naráží na dílo Franze Kafky, fenomenálního vypravěče o lidské izolovanosti a absurditě života, jehož dílo ho nepřestává fascinovat.

Magická autofikce

Rudiš žije střídavě v Česku a Německu – jedno bydliště má v Lomnici nad Popelkou, kde vyrůstal, druhé v německém hlavním městě Berlíně. Velkou část života však tráví na kolejích a v nádražních „katedrálách“, kterým propadl již v raném dětství. Čtenáře tedy asi nijak nepřekvapí, že vypravěč autofiktivního vánočního příběhu Jára začíná i končí svůj narativ právě na hlavním nádraží. Naopak, kdyby hrdina Rudišova textu přijel z Berlína do Prahy autobusem, asi by to u jeho fanoušků vyvolalo menší revoluci. Nekritickou lásku k železnicím místy málem hraničící s úchylkou, nad kterou normální smrtelníci kroutí hlavou, Rudiš poutavě vykresluje ve zdánlivě suchém Návodu k použití železnice (2021, č. 2023) a cestování vlakem se stává důležitým hybatelem děje i autorova nejrozsáhlejšího románu Winterbergova poslední cesta (2019, č. 2021). Obě díla napsal v němčině, čímž se v Německu zařadil mezi autory tzv. migrační literatury, a do češtiny je pro nakladatelství Labyrint, stejně jako německý bestseller Vánoce v Praze, výborně přeložila Michaela Škultéty. Na české a německé kulturní scéně proslul Rudiš nejen díky vynikajícímu vypravěčskému talentu, ale také jako autor novinových článků (nyní Frankfurter Allgemeine Zeitung) a hudebník – jeho zatím posledním literárně-hudebním projektem je Winterberg, na kterém pracuje se spoluhráči z Kafka Bandu. Umí psát s lehkostí o veselých, smutných i naprosto banálních věcech, o čemž svědčí četná ocenění kritiků i čtenářský úspěch. Svými hospodskými, železničními a saunovými historkami dokáže se ctí kráčet v pábitelských šlépějích svých literárních vzorů, Bohumila Hrabala a Jaroslava Haška, které ve svém díle opakovaně vyzdvihuje (Vánoce v Praze nejsou výjimkou).

Děj Vánoc v Praze se odehrává od soumraku do úsvitu během mrazivé noci 24. prosince. Hrdinové bloumají Prahou uprostřed hustého sněžení obklopeni mlhou a laskavými žlutými světly pouličních lamp a oken. Vypravěč chce v Praze strávit Štědrý večer s přáteli, ale jeho opakované telefonní hovory nikdo nepřijímá. Nezbývá mu, než se sám zanořit do kouzelných tmavých uliček a absolvovat tradiční kolečko po oblíbených „svatyních“ – těmi nejsou v Rudišově díle pouze kostely, ale především hospody a vlaková nádraží. Hned v první pivnici potká obdobně opuštěného chlápka Kavku v černém baloňáku, přezdívaného Kafka. Tomu začne hlava po pivu zářit měkkým žlutým světlem, čímž se vypravování pomalu vydává směrem k magickému realismu. Ačkoliv se ostatní jeho svítící hlavě diví, z míry je přece jen nevyvede: „Takový věci se v Praze stávaj, říkala to už moje babička. A dneska jsou navíc Vánoce.“

První dojem z Kavkovy postavy bohužel není nikterak valný. Franz Kafka sice k motivickému arzenálu literárně-snové Prahy a Rudišově tvorbě neodmyslitelně patří, jeho nadužívání však může zanechat pachuť prvoplánovosti. Obzvlášť zmiňování Kafkovy Proměny může lehce iritovat. Vtip hospodského o tom, že Řehoř Samsa toho noc před proměnou asi jenom moc vypil, tak příliš nepobaví. Hrdina Kavka nicméně zaujme svou citlivostí (zachraňují kapry před popravou), empatií (slyšel umírat Kafku i Hrabala) a potřebou lásky.

„Za okny padá, padá sníh, budou Vánoce“

Na další zastávce v hospodě U Kotvy se Jára a Kavka seznamují s dalším samotářem, jemně vyšinutým Pražským králem, zlodějem všech zlodějů, který má dnes volno. Trojici mužů rozšiřuje osamělá vdova z Milána, která v Praze vzpomíná na svého manžela tramvajáka. Bizarní seskupení zdánlivě heterogenních podivínů (nesourodost ústředních postav hraje klíčovou roli i ve Winterbergově poslední cestě a Českém ráji, 2018) a jejich nahodilý pakt proti samotě dodávají zádumčivému příběhu trochu vánočního tepla. Autor v rozhovorech uvádí, že chtěl napsat knihu především pro lidi, kteří jsou o Vánocích sami, a nesklouznout přitom k hrozícímu kýči, což se mu podařilo přiměřenou dávkou svébytného rudišovského humoru. Když U Vystřelenýho voka přistanou na stole čtyři plné půllitry, poznamená Pražskej král: „Českej adventní věnec. Na zdraví. Veselý Vánoce.“ Král zaboduje v textu vícekrát, například když Italka z Milána opěvuje svého muže v italštině slovy „tesoro“ (miláček) a král slyší „tresoro“, načež se ptá, kde ten trezor najde.

Ačkoliv o sobě postavy prozradí minimum, je zřejmé, že mají svá tajemství a trápení. Nejedná se sice o klasickou vánoční povídku, ale teplo rodinného kruhu zde nahrazuje měkké světlo Kavkovy hlavy, padající sníh a zejména úžasné ilustrace Jaromíra 99 zachycující pražské ulice a domy. Obrazy siluet nočního města podtrhují čarovnou krásu Prahy, vánoční atmosféru a u padajících kulatých sněhových vloček člověk chtě nechtě slyší Neckářův hlas zpívat „haleluja“ z dnes již kultovního vánočního hitu Půlnoční z Aloise Nebela. S filmem o samotářském železničáři Nebelovi mají Vánoce v Praze společného víc než jen náladu z ústřední písně z filmu. Láska a zázraky se v obou dílech odehrávají okolo Vánoc právě na hlavním nádraží a v obou dílech se setkáváme s nádražními „ztroskotanci“, kteří zde tráví i vánoční svátky.

Genius loci a duch Vánoc

Hrdinové Vánoc v Praze vyprávějí historky o utopencích, básnících proměněných v kapry a ptáky, o lásce a Praze i jejích dějinách. Rudiš originálně navazuje na tradici magické, mystické Prahy, jak ji známe již z dob vlády Rudolfa II., později z „magicky“ stylizovaných snových románů Gustava Meyrinka nebo z knihy esejů Magická Praha (1973, č. 1978) italského slavisty Angela Ripellina. V jednom momentu se v povídce krása Prahy bortí, neboť čtveřice hrdinů stojících na železničním mostě zaznamená téměř apokalyptický výjev: „Kolem nás to jiskří, blýská a rachotí. Zvedá se bouřka. Domy planou. Národní divadlo hoří. Kavárna Slavia hoří. Most přes Vltavu hoří. V dálce hoří Hradčany. Hoří stromy. Hoří ptáci.“ Za rudé peklo však nakonec nemůže konec světa, ale další vánoční samotáři – svářeči, kteří během snížené dopravy opravují koleje.

Zprvu může mít člověk při četbě nelibý pocit, že si v hlavě pomyslně odškrtává každou zmínku jednoho z témat, o kterých autor (většinou s chutí a dobře!) opakovaně píše, a opravdu se k nim alespoň letmo dostává i ve Vánocích v Praze: podivíni, saunování, vlaky, železnice, nádraží, mužský svět, řeka Vltava, pivo, historie, komunikace, historky, pábení, Kafka, Hrabal, Hašek… ale nakonec to ničemu nevadí. Povídka totiž nenudí a dokáže vícekrát překvapit, třeba když se na konci dozvíme jména přátel, se kterými se má Jára setkat. Na Rudišovi je sympatické nadšení z literatury, historie, lidských příběhů, česko-německo-rakouských vztahů, českých reálií (vánoční kapři, utopenci, pivní kultura, vyhlídková tramvaj č. 22) a stereotypů, se kterými umně pracuje. Vánocemi v Praze vzdává autor hold kouzlu Štědrého večera, Ježíškovi, českým hospodám, české metropoli s jejími tajemstvími, zákoutími, kouzelnými tramvajemi, bohatou historií a všudypřítomnou magií. Nejvíce ale všem opuštěným lidem, kteří musí být na Vánoce sami – i když venku mrzne a protagonisté povídky nemají s kým trávit svátky, nestěžují si a nechávají se unášet ulicemi Prahy. Z knihy sálá přes všechnu potenciální melancholii klid, teplo, pohoda a atmosféra Vánoc. Ježíškovi Rudišovi se povedla krásná vánoční nadílka.