Jaroslav Rudiš patří mezi největší hvězdy donedávna nejmladší spisovatelské generace, která se nicméně pomalu blíží středním letům. Možná i proto je jeho poslední román mnohem vážnější a smutnější než ty předchozí.

Neznamená to, že by předtím psal povrchně: jen „vážnější“ stránky svých příběhů soustavně překrýval epizodními historkami či legrační „mimoňovitostí“ hlavních hrdinů. I Konec punku v Helsinkách je vyprávěn zábavně, lehce a s vtipem, ale osudy dvou ústředních hrdinů (a vypravěčů zároveň) jsou značně bezútěšné a v závěru jen jednomu z nich zasvitne jakás takás naděje v podobě vnitřní psychické očisty.

Hlavním vypravěčem je čtyřicátník Ole, bývalý punker (měl i vlastní skupinu, která dokonce zažila krátké období nelokální popularity), momentálně provozovatel baru Helsinky v nejmenovaném velkém (východo)německém městě, za nímž tušíme Lipsko, kde Rudiš střídavě bydlí. Ole je dalším z galerie Rudišových oblíbených „lůzrů“ – rozdíl oproti mladíkům z minulých románů, kteří k tomu byli disponováni osobnostně, spočívá ve skutečnosti, že Ole si svůj současný stav tak trochu sám zavinil předchozím zhýralým životem. Momentálně je bez vztahu (manželka od něj před lety utekla kvůli nevěrám a dospívající dcera nijak netouží se s ním vídat) a bar jakžtakž prosperuje jen do chvíle, než jej navštíví úředník a oznámí Olemu, že kvůli narušené statice zdí (pod zemí se kope tunel) bude muset zavřít. Ole bere všechno tak nějak stoicky, protože na něj poslední dobou doléhá jedno dávné selhání.

To selhání má hodně společného s Nancy, druhou hlavní hrdinkou a vypravěčkou. Její příběh, psaný formou fiktivního deníku, se odehrává o nějakých dvacet let dříve, v roce 1987 v Jeseníku. Ani Nancy na tom není zrovna nejlépe: bude jí sedmnáct a skamarádila se s partou místních pankáčů, což v oné době na onom místě znamenalo akt odvážné rebelie, která nezůstala bez trestů. Nancy má potíže doma i ve škole, drtí ji marasmus reálného socialismu i zdravotní problémy po černobylské havárii. S Olem se ten rok potká na dodnes legendárním koncertě (západo)německé punkové skupiny Die Toten Hosen, která se tehdy v Plzni na jednom pódiu sešla s ikonou normalizačního popu Michalem Davidem; a skončilo to patřičně divoce. Více se nesluší prozrazovat, protože Rudiš má tentokrát zápletku i kompozici knihy nečekaně dobře promyšlenou.

Konec punku v Helsinkách se v mnohém vrací k autorově prvotině Nebe pod Berlínem. Potkávají se tu rázovité postavy, které mají společný nadstandardní zájem o rockovou (nikoli jen punkovou) hudbu a vedou poněkud neuspořádaný život. Rudiš je sleduje s pochopením i ironickým odstupem: jsou mu sympatičtí a dost možná se cítí být jedním z nich, ale zároveň si uvědomuje, že jejich mírně nonkonformní život je spíše politováníhodný; rozhodně ne zábavný, inspirativní a dobrodružný, jak to často prezentují jiní.

Román je zároveň studií mladistvého protestu ve dvou různých obdobích: ve zmíněných osmdesátých letech, kdy za překročení jeho úzkých hranic v Jeseníku i v Oleho Německé demokratické republice hrozil přinejmenším vyhazov ze školy, a v současnosti, kdy je gesto protestu vtahováno do šoubyznysu a reklamních kampaní. A když chce někdo autenticky protestovat jako Oleho dcera Eva, zbývá mu jen krajně anarchistická (sebe)destruktivní forma. Rudiš se přitom nezabývá ani tak tím, zda jsou důvody a cíle Eviných nejprve hravých a později nebezpečných útoků legitimní nebo alespoň ospravedlnitelné, spíše konfrontuje z dnešního pohledu zcela nevinná pankáčská vzdorovitá gesta s Evinými pyrotechnickými manévry. A konfrontace se projevuje i na jazykové úrovni: jestliže pasáže vyprávěné Olem jsou věcné, neutrálně hovorové, v deníkových záznamech Nancy i v Evině „manifestu“ Hezký lidi se Rudiš pustil do subkulturního argotu. V obou případech mu to vychází: Nancy „píše“ lapidárním klackovitým stylem, takzvaně „se s tím nesere“, v každém druhém odstavci hovno, no future a silácké germanismy („mutr“, „dvojbrudr“); pro dynamiku románu je to neobyčejně osvěžující. Evin manifest naopak rytmus zpomalí, protože čtenář se musí prodírat houštinou kontextových metafor a anglicismů („jedeš svůj link“, „iksajtyd“, „nepřítel nambr van“), které jsou vlastní internetové generaci. Respektive to tak bylo zamýšleno a níže podepsaným příslušníkem generace „sametové“ pochopeno; zda to stejně vnímají i ti, kteří takovým jazykem opravdu mluví, mohou posoudit jen oni – na působivosti textu to ovšem nic nemění. Zpomalení je to paradoxní, protože Evin jazyk je zejména oproti Oleho poklidným pasážím maximálně zhuštěný, rychlý, úsporný a generačně „cool“.

Knize bych vytkl jen dva momenty. Z románu není jasné, proč byl manažer Oleho kapely Malcolm agentem Stasi: na koho a proč donášel a komu škodil. Jeho postavu Rudiš trochu odbyl, navíc zřejmě s ohledem na utrápeného Oleho nasměruje jeho pozdější život k horšímu – šíbři Malcolmova druhu se naopak v kapitalismu prosazovali snadno a rychle. A také tragédie ústřední zápletky působí příliš náhodně, zvláště když se zdá, že Rudiš si dlouho připravuje trochu jiné zakončení Nancyina příběhu. Konkrétně: rozjetý náklaďák je laciná rekvizita.

Konec punku v Helsinkách je nepochybně nejlepší Rudišův román, protipól mdlého předchozího Potichu. Pokud autorovi došly zábavné i posmutnělé historky, jimiž oslňoval publikum v Nebi pod Berlínem a Grandhotelu a které z něj činily nejmladšího, „punkrockového“ Hrabalova dědice, nyní našel novou polohu: melancholicky i sarkasticky glosuje rozčarování stárnoucího pankáče, ale ony postřehy, svižné dialogy a kuriózní postavy rámuje solidní zápletkou s pohnutými osudy protagonistů i přesahem. Na veřejných čteních s tím možná nebude mít tak bouřlivý úspěch jako dřív, ale v osamělém začtení se musí každý soudný čtenář Rudišovo zrání ocenit.