ukázka

ZVUKY
Člověk si události pamatuje podle zvuků. Podle nich je třídí, ztrácí a zase nalézá. Svět je zvukotechna, uši jsou řídítka. Jedeme tam, kam chtějí ony. Stojím u okna, držím v ruce sluchátko a čekám, kdo se ozve.

„Mácha. Prosím.“ Říkám: „Dobrý den. Tady Bém. Pane řediteli, chtěl bych vám říct, že odpoledne na poradu nepřijdu. No… ani zítra nepřijdu… Vlastně už nikdy nepřijdu… Tak nashle… No a nezlobte se.“
Ze sluchátka zahřmělo: „Cože… Jak jako… Kdo… Co se děje… Bém, co blbnete?“
Odložil jsem sluchátko na hranu květináče, postavil vodu na kafe a nechal Máchu vybublat mezi rostliny.
„Haló-haló-haló. Jak si to představujete? Takhle na začátku školního roku. Jste tam? Co to děláte člověče? Proberte se… Tohle je od vás pěkná… Já se z toho… Halóóó… Sakra…“
Klap.
Chvíli ticho sešněrované slabým pípáním z druhého konce linky. Pak pískot konvice a za okny dunění pantografu na Nymburk. Zavěsil jsem, zalil kafe, zavřel okno. A čekal, kdy se ředitel Základní školy v Jindřišské ozve znovu. Ozve se, to jsem věděl.
Pod okny hučí rychlík na Liberec, starý motorák a dva omlácené přípojné vozy.
Telefon na stole zazvonil podruhé.
Věděl jsem, že když ho vezmu, neodejdu. Že možná podlehnu. Nejsem bojovník. Zůstat stát bolí vždycky míň než běžet.
Za dvě minuty zvonil potřetí.
Nechtěl jsem odejít.
Počtvrté.
Musel jsem odejít.
Nevěděl jsem přesně proč a nevěděl jsem kam.
Šel jsem si sbalit věci. Kytaru. A taky ladičku. Napsal jsem dopis, spíš pár řádků: Mějte se dobře. Ozvu se. Omlouvám se. Jedu pryč a tak, vytáhl jsem z kapsy nějaké peníze a položil je na stůl. Taky spořitelní knížku. Je začarovaná na heslo Elvis je mrtvý. To jsem jednou četl vyryté na záchodě v Bunkru, kam jsme chodili pařit se Žeňou a kde to ze začátku dobře šlapalo. Ženě se to líbilo.
Elvis je mrtvý.
Bunkr je mrtvý.
Naše tehdejší kapela, co se jmenovala Drobný za bůra, je taky mrtvá a brácha už nikdy jinou nezaložil, protože založil rodinu a tapetářskou firmu.
Žeňa žije.
Nebude sama.
Možná proto utíkám. Že se toho bojím.
Kafe jsem vylil, telefon zase zazvonil. Horkost se mi nahrnula do čela. Když jsem nervózní, líp slyším a občas se mi z toho spustí krev.
Krev kape do umyvadla. Za oknem vrčí posunovací mašina, co přetahuje z jednoho nádraží na druhé poštovní vagony. Zakloním hlavu a dívám se nahoru nad bojler, cítím, jak mi hořká a lepkavá šťáva obaluje zevnitř krk. Plesnivý flek na stropě připomíná Austrálii.
Bojler monotónně hučí a zastavuje čas.
Zamkl jsem a hodil klíče do schránky. Za půlminutu jsem ji nožem vylomil, vzal klíče, otevřel byt a zkontroloval, jestli neteče voda v koupelně.
Netekla. Ani plyn neutíkal. Telefon neprotestoval. Rádio nehrálo. Pod oknem nabíral rychlost ostravský rychlík. Devět, ne deset vagonů! Zabouchl jsem. Vyšel z domu a seběhl Příběnickou pod natažené nohy mostů k tunelu, který polyká tramvaje a vypouští oblaka prachu.
Za ním je park, u parku nádraží. Z nádraží jezdí vlaky do města, odkud kdysi přijel strýc, který nebyl úplně strýcem, aby nám před domem nechal auto, které nebylo úplně autem, a přelezl zeď západoněmeckého velvyslanectví, kde uprchlíkům nerozdávali coca-colu ani trička Dead Kennedys a pravé levisky, jak jsme si tehdy všichni mysleli, ale jen čaj, kafe a obložené chleby.
Šel jsem rychle. Přitisknut těsně ke stěně tmavého tunelu.

PANCHO DIRK
Já a Pancho Dirk se známe už dva měsíce. S Katrin se známe měsíc. Nejdříve se s ní poznal Pancho Dirk. Byl jsem u toho, jak ji sbalil. Málem mě to stálo život. Byl jsem u toho, když se ji pokoušel dostat do postele. To ho málem stálo čest. Ale Pancho Dirk je z těch, kteří kopačky neberou jako rány osudu.

Potkali jsme se v úbánu, jak se tady říká metru. Potkali jsme se na úpětce, na nádraží Weberwiese. Oba jsem měli kytary, já cigarety, on zapalovač.
Zeptal se, odkud jsem, a byl jsem první Čech, kterého v životě viděl, pak z něj vypadlo, že až v životě po roce 1989, protože předtím byl několikrát s rodiči na Máchově jezeře a ve Vysokých Tatrách. Určitě byli z těch východoněmeckých turistů, co si ke svíčkové omáčce objednávali hranolky, k řízku knedlíky a zelí, číšníky z toho může i dnes chytnout amok, stejně jako chytal amok československé turisty, když na Rujaně museli stát před hospodou dvě hodiny ve frontě, aby dostali řízek s hnědou omáčkou a malé pivo se zeleným sirupem. Můj táta říkal, že na tomhle se pozná, jak rozdílné jsme kultury, Češi a východní Němci.
Pancho Dirk říkal, že teď prý nejsou na cestování prachy, a když jsou, tak radši jede k moři nebo do Amstru, že východ je čím dál tím víc na východ. Ptal se mě, co je v Česku zajímavého, kromě Prahy, zlatého města na Vltavě – a pronesl to tónem agenta cestovky Neckermann.
Zeptal jsem se, co je zajímavého v Berlíně. Ani jeden jsme nic nevykoumali. Nic, co by bylo zajímavější a přitažlivější než obyčejné věci jako staré mosty, pivo, jídlo nebo hezké holky, jen to, že v Praze vypadají stanice metra jako obřadní síně krematoria a v Berlíně jsou stanice úbánu různorodější – třeba romantické bavorské hrady, opuštěné bunkry nebo staré vykachlíčkované koupelny. Jako třeba právě Weberwiese.
Pancho Dirk se zeptal, jaké mám plány, kde tady bydlím a tak, já na to, že jsem přijel před týdnem, spím na pokoji v jednom hostelu ve Friedrichshainu se třemi Američany, kteří nepijí pivo, hulí brka a nad mapou se hádají, kde přesně ležel západní a kde východní sektor, a za jak dlouho by se dala překonat berlínská zeď, kdyby tedy ještě stála. Hulí a z Berlína zatím neviděli víc, než tu mapu.
Říkám Panchovi, že mám plán nemít žádný plán, a on mi nabídl, že u něj můžu přespat, a druhý den, že můžu zůstat, že to stojí dvě stě osmdesát měsíčně, jen v zimě že musím přihodit něco za uhlí, ale že zima je zatím daleko, ale že jak je teď daleko, tak je taky potom dlouhá, ať jsem na to připravený, ale že teď je teprve září, že můžu mít ten pokoj i gauč a skříň a stůl a židli.
A tak jsem do toho šel.
Za další týden mi nabídl, že s ním můžu občas stěhovat, že jim vypadl jeden kluk, že si tak za deset dní vydělá na měsíc pohodlného žití, že hraním v úbánu jen ladí formu, a pak jsme se dohodli, že bychom mohli zkusit založit kapelu, když máme stejné hudební vzory, jako Bowieho, Ramones nebo Iggy Popa, že má utajenou zkušebnu.
Byl to on, kdo řekl, že by se mohla jmenovat U-Bahn, podle úbánu, kde jsme se potkali a který vyjadřuje všechno důležité pro punkrockovou kapelu, tedy potemnělost, hluk a rychlost, a tak jsem do toho šel taky.

Teď stojí vedle mě a vaří si kafe. „Správný kafe musí zvonit v srdci, stejně jako v něm zvoněj dobrý akordy,“ plní mokakonvičku až po střechu, přišroubuje vrchní díl, zapne sporák, opře se o něj a čeká.
Pancho Dirk pořád na něco čeká. Na holku, na práci, na kapelu, se kterou by mohl konečně prorazit. Je o rok mladší než já. Narodil se v Durynsku, v Mühlhausenu, má gympl a trpí na holky.
Proč si říká Pancho Dirk, když se jmenuje Dirk Müller? Protože to je velký hráč.
Říkala mi jedna jeho kamarádka, že prý byl jako pomocník Červeného kříže půl roku v Macondu. Říkala to plná obdivu.
„Rozumíš? Půl roku tam stříhal obvazy, bojoval s komárama, rozdával vitaminy indiánům. Na to já bych teda neměla,“ říkala ta holka, která se jmenovala Ulrike, nořila nos do piva, oči namířený k Panchovi, který si jí nevšímal.
Pěna jí tekla po bradě.
„Na to já bych neměla,“ opakovala.
Ulrike blbá nebyla. Macondo se jí v hlavě dlouho převalovalo. Nikdo ho prý na mapě Jižní Ameriky nikdy nenašel.
Řekl jsem jí, že to nemusí nic znamenat. Mapy občas lžou, jak si to přejí dějiny. Třeba mapy endéer. Ty přece ukazovaly místo Západního Berlína jen bílý flek. Jako by uprostřed města civěl kráter nebo obrovské jezero. Za zdí leželo něco, co neexistovalo. A přece bylo slyšet a cítit, jak to dýchá, vzdychá a řve, jak se to kroutí, napíná, páchne a voní.

Jak říkám, Pancho Dirk trpěl ženami. Jeho vášní sice byla hudba, ale největším koníčkem píchání. Punkrock byl prostředek k dosažení cíle. Podobně jako Hitlerovi kluci brali do rukou pancrfausty, aby zastavili ruské tanky v berlínských ulicích a zachránili vůdce, bere Pancho Dirk do ruky kytaru, aby obnažil holčičí srdce a bodal a bodal.
Obojí není daleko od sebe. Nikdo to nepřizná, ale všechny důležité kapely byly založené kvůli píchání. Jen proto se Stouni nebo Beatles na pódiu potili, aby ze sebe vydolovali slušnou, zpěvnou písničku a nahodili s ní udičku… A jen ti, kdo to dělají s opravdovou vášní, doběhnou do cíle.
Ti, jako třeba já, co říkají, že to dělají jen pro radost, lžou. I nám jde o jedno. Ale přiznejte si to.
Způsob balení, zpracování, podmanění a odstranění ženy Pancho dělil do tří fází.
První z nich nazýval Kontaktýrunk.
Znamenala vše od zachycení pohledu přes navázání kontaktu, flirtování až po předestření plánu opustit klub nebo bar a nechat se zmizet za dveřmi jeho bytu v Zelterstrasse 6. Ve stejném vchodě prý kdysi bydlela Nina Hagen, což Pancho bral jako přízeň osudu a několik holek na to utáhnul.
Montýrunk již znamená samotný úkon.
Jelikož se jednalo o nejdůležitější součást celé hry, měla část Montýrunk řadu podkapitol, které musely či nemusely být splněny. Jednotlivé kroky si Pancho zapisoval do notesu, který měl zastrčený pod postelí.
Poslední fáze se jmenovala Demontýrunk.
Zahrnovala vypuštění ženy zpět do světa. Pokud došlo k únavě materiálu, selhání výstuží nebo byl výrobek smontován příliš rychle a rutinérsky, šlo o to, jen ženu vypustit a občas ji i přinutit, aby se nevracela. Pokud Montýrunk proběhl zajímavě a nově, Pancho Dirk dal dívce telefonní číslo a rozhodl se v tělesném Montýrování dále pokračovat.
V ideálním případě uložil dívku do polohy stand-by, jako se do ní večer ukládá televize, aby se druhý den mohla pustit u snídaně.
„Tohle je největší dřina,“ řekl mi.

Pancho Dirk si říká Pancho Dirk, protože chce být cool.
Jeli jsme úbánem a Pancho Dirk si potřeboval urychleně odskočit, protože jsme zavítali do Café M, kde jsme probírali strategii naší kapely, pili pivo a koukali po holkách, které koukaly po nás, nebo spíš po něm.
Chtěl si odskočit, ale nemohl, protože jsme viseli bez proudu v tunelu na údvojce mezi Alexem a Rosa-Luxemburg-Platz. Trčeli jsme v prvním voze soupravy bezmocně jako dvě mouchy chycené v pavučině a odkázané na pomoc shora, ale záchranné lano nám nikdo nehodil.
Deset minut.
„Prosíme o trpělivost,“ zašramotilo v reproduktoru.
Pancho Dirk kroutil nohu přes nohu a já viděl, jak se trápí, a tak jsem mu předčítal z jednoho bulvárního deníku, které v našem městě Berlíně i mém městě Praze patří k nejoblíbenější úbánliteratuře.
Četl jsem mu, abych rozptýlil jeho nutkání. Zpráva, že se ředitel zeměkoule málem udusil preclíkem při sledování fotbalu, nezabrala. Ani informace, že na parkovišti u supermarketu ve čtvrti Steglitz spatřila důchodkyně M. D. vousatého teroristu, jak hází do kufru metrák brambor. Nerozveselila ho zpráva, že policie musí nechat popravit čtyřiačtyřicet policejních koní, protože radnice našeho města je na mizině, a to tak, že úplně, a nechce dát peníze na jejich další koňský život, protože má peníze sotva na jejich cestu na jatka.
Osmnáct minut.
„Na odstranění poruchy se intenzivně pracuje.“
Pancho Dirk puchnul, kousal se bolestí do rtů, jako by právě dostal koňskou injekci a měl to být on, kdo bude za minutu odstřelen.
Nepomohla mu zpráva, že s koňskou jednotkou radnice zruší i policejní orchestr, který šířil slávu policistů v Petrohradě, Madridu a na Kmochově Kolíně. Kdyby tady byla nějaká holka, viděla by, jak se Pancho Dirk trápí. Ale Hrdina z Maconda byl rád, že tu teď žádná holka nezevluje.
Nepobavilo ho, že proti tomu všemu chtějí policisté demonstrovat a že si noviny položily otázku, kdo proti demonstrantům zasáhne, poruší-li zákon. Pancho Dirk jen přikyvoval, kroutil se na lavici, poulil oči, rudnul a každou chvíli jako by měl padnout do mdlob. Jo, už vůbec nebyl cool.
Dvacet pět minut.
„Bohužel, proud stále nenaskočil. Zachovejte prosím klid.“
Pancho Dirk vstal a zabušil na kabinu strojvedoucího. Pošeptal mu něco do ucha, ale fíra zakroutil hlavou.
„Nein?“ vyjekl Pancho Dirk a ještě více zrudnul.
„Ani nějakou plechovku, třeba od coly? A nemohl byste mě pustit do tunelu? Já fakt nemůžu.“
„No… To teda ne. Teda za normálních okolností ne. Hlavně pozor na dráty. Co nejdál od vagonu!“ radil fíra, když viděl, že v celém voze jsme jen dva.
Boční dveře sykly. Pancho Dirk taky. Prohnul tělo do oblouku, rozepínal si poklopec, nějak mu to nešlo, zatracené knoflíky, vlak houkl a dal se do pohybu. Dveře se zavřely.
„Kurva,“ zařval. Tím se mu ulevilo.
Zeptal se: „Co že to má americkej prezident v plánu s těma koňma?“ A odjel se domů převléknout.
Já si dal kebab.
Zpátky byl za půl hodiny. Na sobě modré široké džíny, černý rolák, koženou bundu. Hodil patkou a byl zase cool.
Ta holka, která stála v prosklených dveřích Spolku polských smolařů, si toho určitě všimla, protože si nevšimla ani trochu mě. Byla pohublá a vysoká, trochu nahrbená, oblečená v černém tričku s rudou hvězdou, v úzké sukni, se světlými vlasy, které jí kolem protáhlého obličeje svítily jako koruna. Babička by řekla, že se tváří trochu mlsně a že takové holky za nic nestojí. Proč ale kvůli takovýmto ženám opouštějí muži jiné ženy, mi vysvětlit nedovedla, a já se na to stejně styděl zeptat. Vůbec se často stydím zeptat.
Pancho Dirk se snažil tvářit, že se vůbec nijak netváří, ale já ho znám už příliš dobře. Oči se mu zaleskly.
Objednali jsme si vodku. V reprobednách se pletly rytmosmyčky polské skupiny Stojíme tváří v tvář civilizaci. My stáli tváří tvář nízkému baru, který zalévalo tlumené modré světlo. Na ledničce byly naházené lahve alkoholu. Pivo bylo špatně vychlazené. Na sporáku se vařil bigos, celá místnost voněla nakysle, trochu jako po plísni, kterou jsem nechal za sebou v koupelně na Žižkově. Poručili jsem si ještě dvě vodky. Pancho Dirk někam odtančil. Zavřel jsem oči, vzpomněl si na jedno léto u Mazurských jezer cestou do Estonska a na tu statnou polskou holku, se kterou jsme se propíjeli nocí k rozednění.
Leželi jsme na zádech, nosy ponořené do nebe, padala nám do nich tma a ta holka, Marina se jmenovala, hodně vyprávěla.
„V Polsku jsou dva typy mužů. Jedni se naroděj s lahví vodky, celej život chlastaj a kouřej a umíraj na rakovinu plic, stejně jako můj děda. Pak jsou takoví, který se naroděj s cigaretou u huby a umřou s lahví vodky v podpaží na ztvrdlý játra. To bude případ mýho fotra.“
Ti, co jsou tady, o tomhle musí něco vědět. Možná o tom vědí úplně všechno.
Hudba pluje z ucha do ucha, proplétá se mozkem a zanechává smutek na duši, protože je melancholická. Zaklonil jsem hlavu a otočil do sebe pohárek.
Když jsem polknul a otevřel oči, stála přede mnou ztrhaná čtyřicítka v rozpadajících se šatech na tenkých ramínkách a bílém kožichu. Nic neřekla. Jen mi před obličej rázně strčila vydání časopisu bezdomovců Stütze. Zdvořile jsem odmítnul.
„Jen si to kuup sráči. Nebo už viš, co je to Baautzeen?“ zařval na mě z kouta podsaditý čtyřicátník s krátkými kudrnatými vlasy a docela malýma očima. Vlastně jsem je ani neviděl.
„Viš, co je to Baautzeen, ty pitomčee? Vo tom ses ve škole neučil! A vo tom si tam přeečteš! Nebo to už snad viš jako?“
Všichni to věděli, jen já ještě ne. Byl to Igor. A Igor je magor.
A Bautzen?
Listoval jsem hard-diskem uvnitř hlavy v adresářích Zeměpis a Dějepis. Šlo to, i když ztuha, protože mozek se nořil čím dál tím hlouběji do zubrovky.
Bautzen? Bautzen… …Bautzen!

Tak tedy:

1) Město v Lužici, které kdysi patřilo k zemím Koruny české. Nyní východní konec Eurolandu.
2) Česky Budyšín.
3) Mají tam krásný hrad a věž, která se chystá zřítit do údolí. Jednou jsme tam byli se strýcem
na výletě. Koupil nám bratwursty bez chleba, protože chleba u stánku neměli.
4) Důležitá železniční křižovatka.
5) Stále tam žijí Lužičtí Srbové a někteří z nich mluví srbsky a píšou srbské knihy.
A za
6) býval to vyhlášený politický kriminál endéer, prý horší než Valdice a hnusnější než Mírov.

Nikdo nevěděl, proč Igor s Bautzenem pořád začíná. Ne že by se ho báli zeptat, ale nikoho to nezajímalo.
Igor je citlivý. Igor je ruský Žid. Je z Moskvy, kde zkoušel psát do novin. Igor nemá rád Němce, kteří pobili půlku jeho předků. Nemá rád ani Rusy, kteří za Stalina vystříleli druhou polovinu. Igor ale nesnáší hlavně západní Němce. Digitální náfuky, co všechno vědí, co si umějí představit život za dráty, asi jako my si umíme představit život na Marsu, frajírky, co tu všechno dirigují, i jeho jako emigranta, žijícího ze sociálních podpor.
Na začátku devadesátých let sbalil kufr a do něj kufříkový psací stroj, nasedl na vlak, aby spustil kotvy v místní panelákové čtvrti Marzahn, jejíž jméno nemá nic společného s marcipánem, ale spíše s marností. Je to berlínský Jižák. Kořeny nezapustil. Psaní mu nešlo, do práce se nehrnul, jeho němčinu unášel dál a dál na východ rozevlátý slovanský akcent. Igor to věděl, a tak moc nemluvil. Jen sám k sobě a k pár kamarádům.
Hodně mlčel, chodil ke Sprévě a viděl svou tvář odrážet se na hladině Volhy. Jedl německou soljanku s nakrájenými párky a čichal ruský boršč. Žil tu a nežil. Ale vrátit, to se taky nechtěl. Upadal do rozmrzelosti. To všechno mi později Pancho Dirk vyprávěl.
Když se Igor napil, otevřel pusu a vylil na okolí všechen svůj vztek, aniž se ptal, jestli to někoho zajímá. A napil se často. A když se napil, vodka mu netekla do žaludku a jater, ale šla mu do tváří. Tak byl vždy napuchlý a bezoký.