Orhan Pamuk je patrně nejznámějším žijícím tureckým autorem. Pro české čtenáře je to především postmoderní romanopisec, tvůrce tematicky odlišných děl, která epickou šíří a dalšími vnějšími znaky mohou připomínat díla např. Prousta nebo Dostojevského, v nichž však Pamuk přináší vždy něco nového. Proslavily jej v první řadě romány, jejichž společným tématem jsou existenciální otázky, na něž se evropská literatura snaží nalézt odpověď už celá staletí. Spojuje je také Pamukova láska k Turecku, kvůli níž pravděpodobně není děj žádného z děl zasazen do jiné země, přestože autor sám má se životem v zahraničí zkušenosti a téma emigrace by dozajista našlo odezvu. Vedle rozsáhlých románových děl však Pamuk píše také eseje a fejetony do tureckých časopisů a novin. Jejich výbor pod názvem Jiné barvy vydalo v loňském roce nakladatelství Argo.

Tvoří jej sedmdesát tři esejí, rozčleněných do tematických celků a doplněných o dosud nezveřejněnou povídku, rozsáhlý rozhovor, jenž vyšel v literárním časopisu Paris Review, a děkovnou řeč, kterou autor pronesl v roce 2006 při přebírání Nobelovy ceny za literaturu. Eseje, které vycházely v rozpětí let 1986 až 2006, se tematicky pohybují od prostých črt ze soukromého života, jejichž ústředním bodem je především Pamukova láska k dceři Rüye, přes zápisky reagující na aktuální události, z nichž vynikají především ty věnované zemětřesení, které v Turecku v roce 1999 připravilo o život na čtyřicet tisíc lidí, po vyznání lásky ke knihám, psaní a literárním autorům, kteří Pamuka ovlivnili a formovali. Nevyhýbá se však ani politickým otázkám, přičemž některé, jako například otázka vstupu Turecka do Evropské unie, o němž autor vůbec nepochyboval, už jsou dnes passé. Především fanoušci Pamukových románů pak ocení články, v nichž se autor vrací k některým svým dílům a přibližuje mnohdy velmi zajímavé okolnosti jejich vzniku.

Autor se před čtenářem nijak neschovává, naopak se mu představuje v řadě dosud nepříliš známých poloh: je tu muž, jehož formovala potemnělá schodiště starých istanbulských domů, v nichž – obklopen rodinou – vyrůstal a prožíval intenzívní okamžiky dětství. Tak jej známe z autobiografického Istanbulu nebo z Černé knihy. Potkáte tu milovníka knih, jenž napsal Nový život, ve kterém ústřední postavu zásadně ovlivní záhadná kniha. Je tu spisovatel, jenž k tomu, aby mohl být v životě skutečně šťastný, potřebuje „každý den jistou dávku literatury“ (s. 13), a který zároveň popisuje, jak po ničivém zemětřesní vybral dvě stě padesát knih ze své knihovny a bez zaváhání je vyhodil. Balancuje mezi láskou ke knihám a jistým pohrdáním jak současnými tureckými autory, tak intelektuály hromadícími knihy, mezi něž by jej bylo možné bez potíží počítat: „Rád bych totiž řekl pár slov o své knihovně, ale strašně nerad bych se vychloubal jako bibliofilové, co se vyznávají z lásky ke svým knihám, ale přitom vlastně naznačují, jak jsou jiní, jak jsou kultivovaní a výjimeční, nebo jako ti, co vyprávějí, jak v maličkém antikvariátu v jakési postranní uličce v Praze objevili tu a tu vzácnou knihu“ (s. 131).

V Jiných barvách najdeme i tvůrce politického románu Sníh, který sám čelil obvinění podle paragrafu 301 tureckého trestního zákona. Poté co se během rozhovoru pro švýcarský deník rozhovořil o tabuizovaném tématu desítek tisíc mrtvých Kurdů a milionu obětí arménské genocidy, k níž došlo za první světové války, stanul Pamuk před soudem pro údajné veřejné hanobení turectví.

Je tu však i spisovatel, jenž se nebojí kritizovat Západ i Východ: „Nic neživí podporu ‚islamistů‘, stříkajících ženám do obličeje žíravinu, protože se dovolily odhalit, tak jako tahle agresivní nechápavost Západu“ (s. 274). Pamuk si však neidealizuje nikoho, ani představitele vlastní země, a nebojí se problémy současného Turecka jasně pojmenovat: „Podobně slouží povrchní antiamerikanismus například v Turecku k tomu, aby zakryl, jak ti, co zemi vládnou, korupcí a vlastní neschopností marnotratně rozhazují peníze, které získali od mezinárodních finančních institucí, a aby zastřel propast mezi bohatými a chudými, dosahující v zemi nesnesitelných rozměrů“ (s. 272). Výsledný obraz připomíná tak trochu asociálního podivína, člověka, pro něhož je běžný život jen nástrojem a zdrojem toho správného druhu „nudy“, která mu umožňuje snít a spřádat příběhy.

Stejně jako v románech, i v esejích se projevuje, jak zručně umí Pamuk pracovat se slovy. Všechna jako by perfektně zapadala na místo, nikde nic nechybí ani nepřebývá, a právě díky tomu se pětisetstránkový, tematicky velice pestrý výbor čte nesmírně lehce. Dlouhé, spletité věty plynou a mnohdy stačí se jen těšit autorovým jazykem, o jehož zdařilý překlad se opět postaral Petr Kučera. Ani v Jiných barvách se ale Pamuk, stejně jako jeho oblíbenec Nabokov, nestal autorem pro čtenáře, „kteří při čtení pohybují rty“ (s. 186).

Sám autor v předmluvě píše, že by se jeho výbor mohl klidně jmenovat „Okamžiky bytí“. A o tom Jiné barvy jsou v první řadě: o životě tak, jak ho autor sám vidí, o světě, jejž, jak sám píše, „vidí slovy“ a do kterého teď dává svému čtenáři možnost nahlédnout.