„Money, money, must be funny in the rich man´s world“, zpívala kdysi Abba. V románu Martina Amise Peníze (Money, v originále 1984) rozhodně není o legraci či komično nouze – ale místy je to humor černý, ba cynický a úsměv se často změní ve škleb. Peníze zachycují moderní svět, v němž peníze fungují zčásti jako fetiš, zčásti jako symbol, virtuální modla a měřítko, ale také jako všeprostupující a všudypřítomný živel.

Autor románu Martin Amis si k českému čtenáři hledal (či hledá) cestu jen obtížně – na rozdíl od svých vrstevníků Iana McEwana, Juliana Barnese či Grahama Swifta. Důvody? Snad příliš silné sepjetí s popisovanou realitou, ale určitě i obrovská jazyková (a samozřejmě překladatelská) náročnost: spousta narážek, odkazů, jazykových hříček. Proto dosud vyšly z Amisovy tvorby spíše „komornější“ dílka: skvělý román Úspěch, už ne tak povedená raná kniha Jiní lidé a zajímavá, byť rozporuplně přijímaná pocta/parodie na americkou detektivku Noční vlak. To ovšem nejsou romány, které Amisovi vynesly obdiv a reputaci jednoho z nejbrilantnějších autorů sklonku dvacátého století – tu si získal skvělými romány z osmdesátých let: experimentálně napsaným historickým příběhem Šíp času a dvěma v ledasčem příbuznými freskami ze života moderního velkoměsta Peníze a Londýnská pole. Na ty jsme dosud marně čekali. Tedy až do teď, kdy Peníze v překladu Věry Pourové vydal Volvox Globator.

Děj tohoto skoro čtyřsetstránkového románu by šlo shrnout do pár vět: hlavní postava románu, Angličan John Self (jméno paradoxní i ironické, protože Self, tedy „já“, „ego“, téměř žádné vlastní já nemá, zároveň je vyprázdněnou postavou, jakýmsi „Everymanem“ neboli každým z nás) přijíždí pln naděje a opojen vlastním rádoby úspěchem, jehož dosáhl coby autor televizních reklam, natočit svůj první „velký“ film. V následujících šesti měsících, které v Americe prožije, se ovšem ukáže, jak nestálá je štěstěna v zábavním průmyslu. Self, který o sobě prohlašuje, že „trpí závislostí na dvacátém století“, a hlavně na jasně proklamovaném materialismu a požitkářství, je podváděn a manipulován všemi – od svých milenek, přes podřízené až po spolupracovníky (jedním z nich je i postava brilantního spisovatele jménem Martin Amis, k němuž Self chová „bezmezný obdiv“). Důležitou roli hraje v románu pornografie – ta zde funguje jako určitý model, na němž je postaven celý zábavní průmysl. A pornografie je pro téma knihy samozřejmě zajímavá i tím, že v ní je vztah mezi zábavou či rozkoší a penězi nejzjevnější. To, že v knize vystupuje i postava, která se jmenuje stejně jako autor (a jezdí ve sporťáku jménem Iago666) není jen bezvýznamná hříčka, nýbrž text tak poukazuje na skutečnost, že i román Peníze je do jisté míry součástí zde popisovaného světa – i kdyby jen tím, že si od něj vypůjčuje jazyk. Text románu vstupuje do jazyka showbusinessu a sám začíná opisovat stejné postupy jako popisovaný fenomén. Román je tak sám nucen s pornografií pracovat, byť jí nepoužívá jako model nevědomě, nýbrž vědomě a cíleně. Esenci populární kultury zdařile vystihuje známá reklama na Coca-Colu: „The real thing“, to pravé, nebo taky skutečné, opravdové – populární kultura trpí obsesí nabídnout spotřebiteli více reality. Oproti tomu Amis (a to, co je označováno jako postmoderní román) chce být upřímnější – hříčkami a nejrůznějšími narativními strategiemi nám naznačujeme, že to, co čteme, skutečnost rozhodně není: třeba text skutečnost zdařile odráží, ale má od ní odstup, je výmyslem autora. A taky jeho duševním vlastnictvím, což je další rozměr – v případě Amise zvlášť výrazný – oné všudypřítomnosti peněz.

Jakkoli cynicky může román znít, anebo alespoň vypravěčův hlas, přesto se nelze nakonec ubránit dojmu, že jde vlastně o moralistickou komedii, snad i satiru; a asi není náhodou, že Self bydlí v hotelovém pokoji s orwellovským číslem 101. Jedinými lidmi, kteří by mohli Selfovi pomoci, totiž jsou spisovatel Amis a především intelektuálka Martina. John Self je ale natolik závislý na pornografii, že nedokáže s Martinou zůstat a znovu utíká ke své milence Selině, která je doslova zosobněním hladu po penězích. Je otázka, nakolik moralizování knize prospívá či škodí – osobně mám za to, že kdyby ho tu bylo méně, vyzněl by román silněji.

Největším trumfem této knihy je bezesporu jazyk. Amisovi se podařilo skvěle zachytit atmosféru velkoměsta, přesvědčivě líčí zákulisí filmového průmyslu (to měl ostatně sám možnost poznat, když kdysi pracoval na filmovém scénáři) a dokáže v jazyce najít spoustu často netušených rozměrů. Kingsley Amis kdysi prohlásil, že se mu romány jeho syna nelíbí a že za to může Nabokov, kterého Martin zbožňoval. Podle Amise staršího Nabokov trpěl posedlostí dát najevo, jak dobře vládne angličtinou. I když o oprávněnosti takového tvrzení by se dalo úspěšně diskutovat, něco na něm možná je – rozhodně v případě Martina Amise, kdy se člověk při čtení originálu skutečně nemůže ubránit dojmu, že méně by bylo více. Čtenář se v hříčkách, nezvyklých spojeních a zřídkakdy používaných slovech doslova topí – na druhou stranu, text tak zdařile replikuje onu živelnost populární kultury a pulsujícího velkoměsta. O to obdivuhodnější je odvaha překladatelky se do takového díla pustit.

Peníze patří ktomu nejlepšímu, co Martin Amis napsal. Je to úžasný román, který stojí za to číst, a to ne jednou – je to kniha na čtení několik, a jako taková jistě bude mít své místo mezi nejpozoruhodnějšími literárními díly britské literatury sklonku dvacátého století.