Ještě horší scénář nastává, pokud se dítě rozhodne jít ve stopách jednoho z rodičů a vydobýt si ostruhy v oboru, v němž tento exceloval. Přesně takovouto trnitou cestu si vybral uznávaný britský prozaik Martin Amis, když vstoupil v roce 1973 na literární scénu románovým debutem The Rachel Papers.

Horší už to být nemohlo. Jeho otcem nebyl nikdo jiný než Sir Kingsley Amis, všemi opěvovaný miláček celé jedné generace a jedna z klíčových osobností tzv. Rozhněvaných mladých mužů. Jeho syn Martin musel již od samého počátku své kariéry počítat s tím, že ať už napíše cokoliv, bude vždy srovnáván se slavným otcem, a že bude muset udělat vše proto, aby nebyl nařčen z toho, že jde v otcových stopách. Tento nelehký úkol mu ztěžoval i sám otec, který se dlouhá léta vyjadřoval k synově tvorbě nadmíru kriticky, a přirozeně i literární kritika, která vše, co mladý Amis v počátcích kariéry vytvořil, porovnávala nejen s ranými, ale i vyzrálými díly jeho otce, a především poněkud zpátečnicky nahlížela na tvorbu začínajícího autora v kontextu literatury padesátých a šedesátých let.

Martin Amis vydal svou prvotinu přesně dvacet let po slavném debutu otce, Štastném Jimovi. Za tuto zdánlivě krátkou dobu se však britská literatura zásadně proměnila. Ty tam byly romány z univerzitního prostředí, pasé už byla i díla o honbě za společenským uznáním a cestě do tzv. lepší společnosti. Humor vystřídala břitká ironie, laskavou, jen lehounce jízlivou nadsázku zase nahradilo zhnusení a skepse, tradiční realismus ustoupil postmoderním tematickým i stylovým hříčkám. Ne všichni však vítali tyto změny s nadšením. Sám „velký“ Kingsley popsal synovy knihy jako bohapusté porušování veškerých pravidel, pohrdání čtenářem a samolibou exhibici. Martin Amis se skutečně neostýchal. Nechal se slyšet, že píše tak, jak do té doby nikdo nepsal, že jedinou jeho větu nenajdete v díle nikoho jiného. Byl posedlý stylem, vybroušeným jazykem, ale také, co se týče tématu, 20. stoletím, koncem milénia, velkoměstem, jeho temnými zákoutími, skrytými tajemstvími, vášněmi a zvrácenostmi.

Vše toto platí z větší míry o jeho nejznámějších románech z pozdější doby, především o knihách Peníze (1984) a Londýnská pole (1989). Jeho literární debut The Rachel Papers, který se po dlouhých 36 letech, jež uplynuly od jeho vzniku, dostává pod názvem Věnováno Ráchel do rukou českému čtenáři, je v mnoha ohledech jiný, mnohem smířlivější, přímočařejší a optimističtější. Prozatím v něm nenajdeme takovou sexuální otevřenost ani fascinaci násilím jako v následujících dílech, díky nimž si Amis vysloužil přezdívku „Bad Boy“ anglické literatury. I když náznaky by se jistě i v tomto románu najít daly. Hlavní hrdina Charles Highway je posedlý sexem, mluví o něm bez okolků, na svůj věk dost překvapivě. Nekompromisně si jde za svým, ať již se to týká budoucí školy, nebo dívky, kterou se rozhodl „ulovit“. Udolá ji, poblázní, a když už mu nemůže přinést nic nového, odkopne ji, především proto, že přestala být v jeho očích nedobytnou pevností a éterickou múzou, ale stala se obyčejnou lidskou bytostí s běžnými problémy a stejnými tělesnými projevy, jaké mají všichni ostatní. Stejně nesmiřitelný postoj zaujímá ke svému okolí, vůči matce, kterou hodnotí víc než drsně, sestře, která se záhy provdala, podle všeho „pod svou úroveň“, a v první řadě vůči otci, který si našel na stará kolena milenku a způsobil v rodině značný poprask.

K sobě samému už Charles tak kritický není. Považuje se za nadmíru talentovaného, takže ani nepočítá s možností, že by nebyl na vysněný Oxford nakonec přijat, hýčká se a opečovává, často až nezdravě. Spíš než sympatickou postavou je antihrdinou, který sice „neprovádí“ nic závažného, ale který přesto stoprocentní sympatie čtenářů nezíská. I to je jeden z rozdílů mezi tvorbou začínajícího Martina Amise a jeho populárního otce. Třebaže postavy Kingsleyho Amise nikdy nespadaly do škatulky vyhraněně kladných hrdinů, vždy se o nich dalo říct, že jim jsou čtenáři nakloněni, že s nimi prožívají jejich strasti i okamžiky úspěchu, že jim fandí. Postavy Martina Amise jsou mnohem spíše karikatury; autor si vybere nějaký povahový rys a žene ho do extrému. Jeho Charles Highway prozatím takový nebyl, ale v každém případě již na něm bylo patrné pozdější spisovatelovo směřování.

Román Věnováno Ráchel rozhodně nepatří k tomu nejlepšímu, co Martin Amis za skoro čtyřicet let své literární kariéry napsal. Toto dílo v žádném případě nedosahuje kvalit jeho nejznámějších románů, v čele s dnes již kultovní knihou Londýnská pole. Na druhou stranu je však třeba říct, že debut to byl zdařilý, který v mnohém předznamenal další literární vývoj autora i britské literatury jako takové. Je proto dobře, že se dočkal českého překladu. Čtenáři díky němu mají možnost poznat dílo Martina Amise téměř ve vší úplnosti, podobně jako třeba tvorbu Amisova vrstevníka Iana McEwana.