Není až zas tak běžné, aby autor románu už v prvních odstavcích prozrazoval, jakým směrem se bude jeho dílo vyvíjet. V případě Londýnských polí tomu je přesně naopak. „Toto je příběh vraždy. Ještě k ní nedošlo. Ale dojde,“ poznamenává suše jeden z protagonistů Amisovy knihy, a připravuje tak čtenáře, na co se mají na příštích 440 stranách románu zaměřit. Londýnská pole jsou skutečně románem o vraždě, vraždě, která se prozatím nestala, a aby toho nebylo ještě málo, již naplánovala sama oběť, 34-letá Nicola Sixová. Může se to zdát poněkud zvláštní, oběť, která sama usiluje o vlastní smrt, román, který už na samém počátku prozrazuje hlavní pointu. V případě Martina Amise však bývají věci málokdy tak jednoznačné, jak se na první pohled může zdát, za banálními příběhy se skrývají hlubší souvislosti, zdánlivě ploché postavy, skoro až karikatury lidí, odkrývají nečekaná tajemství a šokují nejen svým přístupem k životu, ale mnohdy také překvapivým rozuzlením spletitých osudů.

Martin Amis je dnes, po více než třiceti letech úspěšné literární a kdysi i žurnalistické kariéry, málem něco jako národní památka. Jeho jméno se spolu se jmény generačních souputníků Iana McEwana, Juliana Barnese, Kazua Ishigura a také Salmana Rushdieho pravidelně objevuje v nominacích nejrůznějších cen, jeho knihy se od nepaměti slušně prodávají a hojně překládají. Pokud bychom však zůstali u Amisových slavných kolegů, neušlo by patrně naší pozornosti, že co se týče úspěchů, Amis přece jen malinko zaostává. Kromě jediné ceny Somerset Maugham Award, již získal v roce 1974 za prvotinu The Rachel Papers, mu výraznější ocenění po celou dobu jeho lit. kariéry stále uniká. Pro mnohé to může být překvapením, obzvláště pokud vezmeme v potaz neustále omílaný fakt, že je synem literární hvězdy první velikosti Kingsleyho Amise a že tedy měl, jak to aspoň tu tam někdo z kritiků škodolibě vytáhne, ty nejlepší předpoklady pro to stát se podobnou celebritou jako jeho otec. Možná i to byl jeden z důvodů, proč se Martin Amis nevydal vyšlapanou cestičkou společenského či univerzitního románu, ale zabrousil do mnohem pochmurnějších vod – do moderního velkoměsta plného násilí, sexu a především místa spějícího nezadržitelně ke zkáze – do vod, jež bohužel nejsou natolik líbivé, aby oslnily porotce literárních cen.

Román Londýnská pole, vydaný již v roce 1989, patří spolu s románem Peníze: Zápisky o sebevraždě (1984) alespoň podle kritiky k tomu nejlepšímu, co Amis napsal. Amis ho situoval do blízké budoucnosti, do roku 1999, tedy roku, který předcházel novému miléniu, jež bylo nejen v Anglii, ale po celém světě, vyhlíženo s jistými obavami. Amisův svět leží na prahu jakési nepojmenované katastrofy (nabízí se zcela jasná paralela s nukleární hrozbou); Londýn má daleko k oné idyle, kterou evokuje samotný název Londýnská pole – je spíše jen kulisou blížící se apokalypsy, ať již skutečné, či v přeneseném smyslu té, jež zasáhne životy čtyř hlavních postav románu.

Amis, nejednou nazývaný enfant terrible britského románu, je po všech stránkách předurčen k tomu, aby vystihl proměnlivost, rytmus a i jistou zvrácenost konce dvacátého století; má talent zachytit ponurou atmosféru i nejrůznější libůstky obyvatel moderního velkoměsta, je schopen přizpůsobovat jazyk nejrůznějším žánrům i tématům. To, co bývá v jeho díle kromě celkové atmosféry dané knihy nejpůsobivější, jsou jednotliví protagonisté: jejich vykreslení je mnohdy dotaženo ad absurdum, lidé přestávají být lidmi, jsou spíše karikaturami sebe sama. Nejinak tomu je i v případě čtveřice hrdinů Londýnských polí: každý z nich je do určité míry typickým, byť poněkud jednostranným představitelem své doby: Guy Clinch trošku natvrdlým a naivním zazobancem, kterým se dá lehce manipulovat, spisovatel Samson Young zase předobrazem samotného Amise, Keith Talent (nomen omen) zase nadmíru talentovaným kriminálním všeumělem a mužem, jejž díky povaze a stykům s podsvětím od samého počátku „pasujeme“ do role vraha, kterého tak rafinovaně hledá krásná Nicola Sixová.

Ostatně její postava je ze čtyř protagonistů nejzajímavější: ona je tou, která manipuluje všemi třemi muži, hraje si s nimi jako kočka s myší, záměrně je klame. Je proměnlivá jako město, v němž žije, dokáže být přesně tím, co od ní každý z nich chce: nestydatou courou pro věčně neukojeného Keithe, samaritánskou pannou pro Guye i inspirací pro literárně vyhořelého Samsona. Tahle femme fatale naruby má vše do puntíku naplánováno – chce přesně v den svých 35. narozenin skoncovat se životem, který jí, jak je přesvědčená, nepřinese dál už nic jiného než vrásky a ošklivost stáří. Hraje vabank a zatraceně to umí, a to tak, že to zaskočí nejen čtenáře, ale i některé z hrdinů.

Román Londýnská pole bývá nazýván černou komedií. Mnohé peripetie značně černobílých hrdinů skutečně nemají ke komedii daleko. Čtenář však nikdy nedostane šanci podlehnout tomuto klamu nadlouho, již od první scény ví, k čemu musí na samém konci dojít, navíc město samé, které je neméně důležitým aktérem, vše komické a šťastné už svou podstatou ničí. Je to místo plné představ, zvrácených tužeb a znechucení, kde ani sny nedocházejí naplnění a i děti jsou spíše monstry než obecně proklamovanou nadějí pro budoucnost.

Amisovi se ne nadarmo dostalo nálepky kronikář 20. století. Právě doba a prostředí jsou tím, co je v románu Londýnská pole stěžejní. Lidé a jejich příběhy přicházejí a odcházejí, ale duch doby zůstává.

© Markéta Musilová