Pomalu, ale jistě se v českých překladech z angličtiny zaplňuje výrazná mezera a český čtenář má možnost se postupně seznamovat s dílem Martina Amise, nepochybně jednoho z nejvýznamnějších současných britských autorů. V posledních třiceti letech se možná na britské literární scéně objevili významnější, hlubší či rafinovanější prozaici než Amis. O žádném z nich se však nemluvilo tolik; a žádný z nich neměl takový vliv. Rushdie, McEwan, Swift, Ishiguru, ti všichni se ocitli společně s Martinem Amisem v roce 1983 na seznamu „Nejlepších mladých britských prozaiků“; a o všech se hovořilo jako o „amisovské generaci“.

Enfant terrible a obrat v tvorbě

Amis byl tak významný i proto, že rád provokoval, a to nejen literaturou, ale i svým životním stylem. Enfant terrible britské prózy udivoval bizarními dekadentními a vysoce stylizovanými příběhy, psanými ovšem velmi inventivním jazykem. Mistrovským dílem je v tomto ohledu román Peníze (1981), který v překladu vyšel předloni. Stejný nakladatel teď připravil o deset led mladší autorův román Šíp času (1991). Ten představuje – společně s knihou povídek Einsteinovy příšerky a románem Londýnská pole (ten má teprve vyjít) – jistý obrat v autorově tvorbě. Na sklonku osmdesátých let Martin Amis opustil pole společenské satiry a začal se zabývat tématem zkázy a utrpení. Londýnská pole a Einsteinovy příšerky jsou apokalyptická díla odehrávající se ve stínu hrozby, Šíp času je román o těch největších hrůzách, jež lidstvo zažilo – holocaustu a druhé světové válce.

Tuto knihu vypravuje dvojník – americký lékař německého původu Odilo Unverdoben umírá na nemocničním lůžku a místo sebe vysílá do světa svého dvojníka, „parazita“. Ten opouští svého „hostitele“ a cestuje časem zpět, aby čtenáři nabídl příběh lékařova života – jenže pozpátku. Chvíli trvá, než čtenář této vypravěčské fintě přivykne: chronologie je totiž obrácena skutečně důsledně, takže i dialogy jsou psány pozpátku a v příčinných vztazích vždy nejprve vidíme následek, pak příčinu. A takto postupně, krok za krokem, luštíme osobní příběh Unverdobena. Ten není nikterak sympatický. Ukazuje se, že tento americký doktor má velmi nechutnou nacistickou minulost, že byl žákem samotného Mengeleho (zde přezdívaného „strýček“ Pepi), že zabíjel v Osvětimi a že na samotném sklonku války se mu podařilo uprchnout přes Vatikán do Spojených států, kde si byl nucen několikrát změnit jméno, aby před svou minulostí uprchl (Amis mu dává tak trefná jména jako třeba Tod Friendly, neboli „přátelská smrt“).

Vypravěč románu je „tabula rasa“, je naprosto nevinný, neví nic o historii, ani nikdy nepociťuje hrůzu. On ale vlastně nemá proč – veškeré emoce, zhnusení nad nacistickými hrůzami je ponecháno na čtenáři, který text překládá do normální chronologie. Z pohledu vypravěče se totiž hrůzy koncentračních táborů jeví úplně obráceně: postupuje chronologicky opačně, a tak v jeho verzi dr. Unverdoben nebohé zajatce vlastně zachraňuje a posílá do svých domovů (podobně jako je tomu v krátké, překvapivé epizodě ze Schindlerova seznamu). Naopak není schopen pochopit, proč doktor tolik trápí své americké pacienty, které ve skutečnosti léčil – vypravěč totiž vidí zdravé lidi, kteří od doktora odcházejí „zpět“ domů s krvácejícími ranami.

Dvojníci a schizofrenie

To, že knihu vypráví dvojník, není vůbec náhoda. Amis zde velice přímo navazuje na knihu svého známého, psychologa Roberta Liftona, který pořídil rozhovory s několika válečnými zločinci, nacistickými lékaři, a přišel s teorií „zdvojování“. Lifton tvrdí, že v každém z nacistických doktorů se vytvořilo jakési „druhé já“, které existovalo vedle toho původního a když se doktor dostal do situace, kdy začal zabíjet, toto druhé já se zmocnilo celé osobnosti.

Šíp času není nejčtivější Amisův román, ovšem ono o takovém tématu asi jen sotva lze psát čtivě. Rozhodně to je kniha nadmíru zajímavá a hluboká.