Tvůrce známý u nás jako vynikající americký romanopisec je teď představen i svou prací historickou: Chaim Potok (1929-2002) byl celým svým životem i dílem ukázkovým příkladem "Zwischenmensche" (anglicky in-between person) - tedy člověka mezi dvěma světy. V roce 1954 se stal rabínem, stejně tak ovšem toužil po špičkovém vzdělání světském. O jedenáct let později zakončil postgraduální studium filozofie na Pensylvánské univerzitě. Ve svých prózách známých také v českých překladech čerpá z vlastního dědictví ortodoxního judaismu a snaží se řešit otázku, jak by se měl věřící člověk pohybovat v moderní kultuře, což je podle něj ústřední problém jakéhokoli systému víry ve světské společnosti. I romanopisec je podle něj "mezičlověkem", protože zprostředkovává kontakt mezi sebou a čtenáři, mezi skutečností a imaginací, mezi minulostí a přítomností. A totéž lze pak tvrdit o Chaimu Potokovi jako autorovi svazku nazvaného Putování, s podtitulem Dějiny Židů.

Pražský kompromis
Ve Spojených státech se Putování vyskytuje ve dvou základních mutacích. Když vyšlo roku 1978 poprvé, připomínalo by nám formátem i množstvím kvalitních ilustrací a fotografií na křídovém papíře (Rembrandtovy obrazy, nejrůznější sochy, divoké skály a pouště Sinaje atd.) nejspíše Pijoanovy Dějiny umění. Následně se objevovalo ve verzi paperbackové. Pražské nakladatelství Argo se rozhodlo pro kompromis - kniha je vázaná, avšak bez barevných příloh; místo sekundární literatury, jež by v České republice byla povětšinou nedostupná, nechalo pořídit výběrovou bibliografii a z nepochopitelných důvodů nepřevzalo mapku vypovídající o tom, kolik kde v současnosti žije Židů. Jinak ovšem dílu na rozsahu ani hodnotě neubralo nic: nechybí Potokovo věnování otcům ani poděkování učitelům a kolegům, tedy uznání těch typů vztahů, jaké známe především z jeho tvorby beletristické. Nechybí ani úvod, v němž spisovatel charakterizuje sám sebe, to jest pozici, z níž historii přibližuje a vykládá.

Vítězové i poražení
"Jsem Američan, Žid." Tak zní první věta úvodu, jíž autor předznamenává fakt, že při psaní pracoval nejen s biblí, ale také s moderními výzkumy archeologickými, s filologií, se starými jazyky a vůbec s poznatky, které dnes máme o kulturách dávného světa. Na jedné straně tedy píše jako příslušník vyvoleného národa, pro jehož sebedefinici byl po tisíciletí putování centrální právě biblický text (viz pojem národ Knihy, anglicky people of the Book), na druhé straně však moudře využívá přístupu interdisciplinárního, přičemž se nebojí přiznat, že ten či onen jev interpretuje očima západní civilizace. Nutně nás tak Chaim Potok upozorňuje na jisté anachronismy (kupříkladu v časech Abrahámových se nejezdilo na velbloudech, nýbrž na oslech, a v době, kdy se o hradbách v Jerichu zmiňuje bible, tam žádné hradby nebyly) a připouští, že bible se nám nepokouší nabídnout objektivní obraz civilizace v Kenaanu. Zdůrazňuje, že útěk otroků z Egypta známe výhradně z bible, zatímco egyptští písaři o něm mlčí, a mnohdy si Chaim-vykladač dovolí i svobodu a volnost romanopisce (když vysvětluje postavu Mojžíše). Hovoří o dějinách vítězů i poražených, na rozdíl od valné většiny svých předchůdců se však nevěnuje pouze králům a vojevůdcům, tedy osobám mocným. Podstatné části pojednání se týkají snad nikdy nekončícího utrpení obyčejných lidí, a to nezřídka i těch, které judeokřesťanská tradice označuje za pohany.

Utrpení a (ne)smysl
U pohanství a utrpení se musíme na chvíli zastavit, neboť právě zde pocítil Potok na vlastní kůži dramatickou konfrontaci kultur. Jak sám na jiném místě vzpomíná, učitelé ho vždy vedli k tomu, že pohanství je svou podstatou hrůza a hnus a že Řecko je "odporný kulturní přízrak", neboť znamená "modlářskou hrozbu". On však později objevil, jak může být pohanské Řecko kupříkladu svou prózou a poezií či městskou samosprávou přitažlivé. Navíc mladého Chaima otec učil, že Židé hledají morální vizi světa a jako předvoj lidstva mají největší ztráty, a jejich utrpení má tudíž smysl (Potokův otec bojoval v 1. světové válce a rád používal vojenskou terminologii). V letech 1955-57 byl však Chaim coby armádní kaplan v Koreji svědkem utrpení, jaké si předtím nedokázal ani představit, a ono utrpení nemělo vůbec žádný smysl - lidé byli vyvražďováni jen proto, že se ocitli v cestě velmocím. Judaismus Chaima Potoka se tak - podobně jako svět kolem něj, s nímž se neustále střetával - vyvíjel a měnil a stejně klíčovou roli jako v osobnostním vývoji podle něj konfrontace kultur hraje v dějinném vývoji obecně. Jak tedy vypadá Potokovo pojetí dějin?

Čtyři knihy Potokovy
Rozebírá-li autor jednotlivé kulturní konfrontace v dějinách lidstva, dochází k závěru, že nejprve se vstřebají takzvané povrchové elementy jako oděv či jazyk, zatímco takřečené jádro, to jest způsob myšlení a nazírání světa, přichází na řadu nakonec, anebo dokonce vůbec ne. Kdykoli se tedy objeví nové ideje, staré náboženské představy mizí jen pozvolna - často nadále bok po boku přebývají ve stejné kultuře, a nezřídka i v témž člověku. Výsledkem takového procesu může být i kulturní šok - jako třeba gymnasion v Jeruzalémě, kde cvičili nazí knězi, židovští mladíci. Kulturně-náboženské sváry ovšem hojně přerůstají v boje a války o území a politickou moc. A naopak. Autor to výborně ilustruje na případu Judy Makabejského a vyjadřuje přesvědčení, že je to jev v historii zcela běžný. Potokově koncepci pak logicky odpovídá i celkové rozvržení více než čtyřsestránkového svazku. Rozdělen je do čtyř knih. Ta první se zaobírá pohanstvím antického věku; druhá se probírá pohanstvím klasického věku; třetí kniha sleduje časy islámu a křesťanství; kniha čtvrtá, nazvaná V časech moderního pohanství, obsahuje jedinou kapitolu, výstižně pojmenovanou Sekularismus. Kontroverzní postava falešného mesiáše Šabtaje Cviho (známého také ze Singerova románu Satan v Goraji), zrození chasidismu či židovské osvícenství a odpadlík Spinoza autora příliš nezajímají. A o dvou zásadních událostech židovských dějin 20. století - o holocaustu a o existenci Státu Izrael - se dozvíme jen nepřímo, z narážek.

Koho všeho nepotěší
Je pravděpodobné, že Putování nepotěší arabisty, neboť Potok tvrdí, že "arabská civilizace" nevznikla mezi Araby - veškeré učení podle něj přinesli křesťané a Židé, Syřané, Peršané a Egypťané, z nichž mnozí k islámu konvertovali a používali arabský jazyk. Potom však nezalichotí ani křesťanům, jelikož cituje výroky papeže Innocenta III. o vině Židů za ukřižování Ježíše Krista a o jejich odsouzení "k tomu, aby žili v trvalém područí... bez domova", a rozebírá mysterijní hry zobrazující Židy coby pijavice půjčující na úrok, z nichž pramení i pozdější antisemitské portréty Židů v literatuře (kupříkladu Shakespearův Kupec benátský). Tím, jak se Potok pokouší skloubit či naopak kontrastovat pohled víry s pohledem vědy, tedy judaismus se zastřešující kulturou západního světského humanismu, patrně neuspokojí ani určité teology, kteří by chtěli vidět takzvané svaté dějiny (německým termínem Heilgeschichte) jako daný souhrn událostí, jež jsou vůči vnějším vlivům imunní. Jak se totiž Potok opakovaně vyjádřil ve svých přednáškách, je důležité střetávat se s myšlenkami pocházejícími mimo vaši kulturu, ale ne se jimi nechat zahltit - přičemž byste měli zůstat ukotveni v kultuře, z níž pocházíte, a se světem se setkávat na bázi znalosti a odpovědnosti, nikoli ignorance. Nebo jinými slovy, jak to naznačují hrdinové autorových próz, je důležité být sám před sebou intelektuálně poctivý. A právě o to vůdčímu židovskému mysliteli, filozofovi a romanopisci v Putování šlo.