Chceme-li zhodnotit význam a přínos Potokovy tvorby, nelze zamlčet, že někteří kritikové Chaimu Potokovi vyčítají přílišnou jednoduchost stylu, nepřirozené dialogy, nedostatek ironie a humoru a nepřítomnost sofistikovaných her s jazykem. Samotný autor ovšem na obdobné výpady odpovídal tak, že hodlá zvýraznit komplexnost svých témat, a proto usiluje o maximální formální prostotu. Chce dosáhnout bodu, kdy je jazyk nejkomunikativnější, a konečná podoba textu je u něj vždy výsledkem mnoha přepisování.

Potokova široká popularita se pak často vysvětluje v duchu psychologie Carla Junga: jeho postavy a situace jsou archetypální, univerzální, neboť čerpají z kolektivní zkušenosti celého lidstva, a jsou tudíž relevantní pro všechny kultury – všichni se můžeme identifikovat s archetypálním hledáním identity nebo kořenů, jakož i s nacházením místa ve světě a čehosi smysluplného. Spisovatel pouze tento vzorec hledání, tj. cestu od nevinnosti ke zkušenosti, naplnil velice konkrétními detaily, které lze poté zpětně převést na obecnou zkušenost. Sám Potok v této souvislosti rád citoval svého oblíbence Jamese Joyce, který prohlásil: „Pokud se dostanu k srdci Dublinu, dostanu se k srdci všech měst na světě.“ Autorovy romány navíc zpravidla končí mírně optimisticky, což je dáno hned dvěma faktory: jsou americké a jejich protagonisté jsou tudíž ovlivněni étosem amerického snu, a optimismus je vlastní i židovské tradici filozofického idealismu (podle níž se sice na tomto světě může zdát, že život nemá smysl, úlohou člověka je však tento smysl hledat).

Zároveň je nutno zdůraznit, že právě téma hledání identity bylo ve 20. století dramaticky podtrženo 2. světovou válkou (zejména holocaustem, a rovněž svržením atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki). Takové dosud nevídané a nepředstavitelné hrůzy volaly po radikálním přehodnocení lidského údělu a traumatické následky těchto událostí se promítají do všech Potokových děl. Nezajímají ho pouze trýznivé stavy postav, ale také teologické a filozofické problémy soustředící se na nezodpověditelnou otázku, proč Bůh dovolil, aby ve světě, který stvořil, existovalo takové fyzické a morální zlo. Reb Saunders se po holocaustu ptá Boha, jak mohl něco takového dopustit, třebaže dodává, že Boží vůli musíme přijímat za všech okolností. Proti Bohu rebeluje Ašer Lev, jelikož jeho přítel Lucien Lacamp, spravedlivý „gój“, zemřel při bombovém útoku na pařížskou židovskou restauraci. Samotný Potok pak v roce 1992 navštívil Osvětim a často je citován jeho výrok, že „Osvětim je místem, kde nikdy nebyl Bůh“.

Pokud se Potok v přednáškách zabývá otázkami přítomnosti a budoucnosti, zdůrazňuje, že je důležité střetávat se s myšlenkami pocházejícími z oblastí mimo vaši kulturu, ale ne se jimi nechat zahltit. Nejlepší způsob, jakým toto střetávání může probíhat, je zůstat pevně ukotveni v kultuře, z níž pocházíte, a se světem se setkávat na bázi znalosti a odpovědnosti, nikoli ignorance. Potok si vůbec nemyslí, že by fundamentalismus musel nutně tvrdit, že je jediným možným způsobem, kterak interpretovat lidskou zkušenost, ba právě naopak – buď se jako lidstvo naučíme naslouchat, nebo jako druh zmizíme. Zásadní téma, kterému se musíme věnovat v 21. století, pak zní, jak vytvořit myslící, morální bytosti tváří v tvář tomu, co se patrně stane bytostně technologickým věkem. To ovšem neznamená, že umění v technologickém věku zmizí – podle autora je hlad po umění základem lidského vyjádření, jedním z nejdůležitějších prostředků lidské komunikace a jedním z klíčových způsobů, kterým naše zkušenost získává smysl.