Kniha světel, Jsem hlína
Potok, Chaim: Kniha světel, Jsem hlína

Kniha světel, Jsem hlína

Název románu Kniha světel odkazuje jak na vnitřní světlo, duchovní zdroj židovského mysticismu, tak na ničivé světlo moderní vědy, která vyvinula atomovou bombu...

Dalším z Potokových románů je Kniha světel (The Book of Lights, 1981), svazek, který končí otázkami a nikoli odpověďmi. Název odkazuje jak na vnitřní světlo, duchovní zdroj židovského mysticismu, tak na ničivé světlo moderní vědy, která vyvinula atomovou bombu a použila ji v Hirošimě a Nagasaki, a celý román se opírá o autorovy osobní zážitky z Asie. Otec a učitelé Chaima Potoka učili, že pohanství je svou podstatou hrůza a hnus, a přitom právě v Japonsku a Koreji viděl spisovatel krásu, o jaké se mu nikdy ani nesnilo – ironicky se tak krásu světa Božího naučil vnímat v pohanské zemi. Otec jej učil, že Židé hledají morální vizi světa a jako předvoj lidstva mají největší ztráty, a jejich utrpení má tudíž smysl (Potokův otec bojoval v 1. světové válce a rád používal vojenskou terminologii). Na Dálném Východě se Chaim stal svědkem utrpení, jaké si předtím nedokázal ani představit, a toto utrpení mu nedávalo vůbec žádný smysl – lidé byli vyvražďováni jen proto, že se ocitli v cestě velmocem. Navíc se Chaim Potok jednou procházel ulicemi Kjóta a uvědomil si, že se pohybuje ve světě, kde neexistuje antisemitismus, a když vešel v Tokiu do šintoistické svatyně, spatřil tam modlícího se starce s dlouhým bílým vousem. Stařec měl v rukou knihu a pohyboval se dopředu a dozadu a ihned mu připomněl starce v synagoze, jak je znal z dětství. Intenzita jejich modliteb byla stejná a autor tak na vlastní kůži pocítil dramatickou konfrontaci kultur. Jak si vybavil později, sám sebe se tehdy ptal: „Naslouchá Bůh, k němuž se modlím já, i modlitbě toho starce? Proč ne?“

Roku 1992 se spisovatel beletristicky vrátil ke své korejské etapě a vydal román Jsem hlína (I Am the Clay). Oproti Knize světel zde však hlavní důraz neklade na konfrontaci, nýbrž pohlíží na zjevně nesmyslné utrpení Korejců zevnitř, z perspektivy tradiční korejské společnosti. Postava vojenského rabína tu v běhu událostí hraje jen podružnou roli, zatímco korejskou společnost nepatřící k judeokřesťanské tradici ničí během války v Koreji technologie Spojených států. Válkou devastovanou krajinou utíká dvojice starých lidí, jež s vědomím rizika a s velkým úsilím zachrání těžce zraněného malého chlapce a spolu pak všichni cestují ve tmě, přičemž je ustavičně pronásleduje smrt.

Titul Jsem hlína se vztahuje k několika biblickým textům a celý román tak lze číst jako moderní alegorii o lidském utrpení a přežití, což ještě podtrhuje skutečnost, že tři ústřední hrdinové jsou bezejmenní, nazýváni pouze univerzálnímu slovy „stařec“, „stařena“ a „chlapec“.

 

Anotace

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Témata článku: