Jenže vždy se jen mluví o době tady a teď, ale už ne o tom, jak jsme se do tohoto stavu dostali. Dnes je snadné něco opublikovat. Ale jak tomu bylo třeba před dvěma sty lety? Vydat knihu nepředstavovalo ani v první čtvrtině devatenáctého století nějaký zásadní problém, a to ani pro debutanty, přinejmenším na Západě, v té civilizovanější části Evropy. Nejčastěji si autoři mohli vybrat mezi komisním vydáním a prodejem autorských práv. Oba způsoby měly svá pro a proti. V prvním případě autor nesl všechny náklady sám, vydavatel za smluvní podíl (obvykle deset procent) obstarával technické aspekty vydání a distribuci. Veškeré riziko vydání zde přecházelo na autora. Ovšem v případě úspěchu byl zisk jistý. Prodání práv zajišťovalo pevnou částku od vydavatele bez ohledu na úspěch (či neúspěch) knihy. Proto se někteří autoři jistili stanovením limitu, na kolik výtisků práva na román prodali. Náklady na vydání před dvěma sty lety zahrnovaly především cenu drahého papíru. Proto bylo výhodnější knihy tisknout v menších nákladech a v případě úspěchu dotiskovat z existující sazby.

Spisovatelé tak museli zvažovat, jaká forma vydání je pro ně finančně výhodnější, a to i navzdory tomu, že zejména ve vyšších společenských kruzích stále přetrvával aristokratický předsudek, že brát peníze za uměleckou práci je jaksi nedůstojné. Tento předsudek ostatně rezonuje dodnes např. u pořadatelů různých kulturních akcí, byť sami spisovatelé se od něj už dokázali oprostit.

Před léty jsem četl poutavý článek o Jane Austenové, který slavnou britskou autorku představoval nikoliv jako tichou amatérku, která si v koutku a sobě pro radost píše romány, nýbrž jako ženu, jež se o finanční stránku vydávání knih zajímala a pečlivě ji promýšlela. Ostatně za oním původním obrazem stály společně bratr Henry Austen a právě onen dobový předsudek o nevhodnosti vydělávání peněz psaním, a už vůbec ne, když jste žena. Pohlíželo se na to jako na ztrátu ženskosti. Ostatně ženy ani nemohly vykonávat právní úkony spojené s vydáváním svých knih. Na smlouvách se jako autor oficiálně uváděl manžel (otec, bratr), který jako jediný mohl vyjednávat s vydavatelem a inkasovat honoráře.

Takže jak své knihy vydávala Jane Austenová? Rozum a cit publikovala komisionálně, tedy za vlastní peníze. Prodalo se 750 kusů a spisovatelka se radovala ze zisku 140 liber. V Anglii tehdy neznámí autoři nebo debutanti začínali s nákladem 500 kusů, literární hvězdy pak zhruba s 3000 exempláři. Takže 750 kusů představovalo solidní start a následující Pýcha a předsudek pak jednoznačný úspěch. Jenže Austenová na svůj druhý román prodala práva (jen) za 110 liber. Při nákladu 1750 výtisků ve dvou vydáních si nakladatel připsal 450 liber. Proto následující Mansfieldské panství si Austenová opět vydala komisionálně. Náklad 1250 kusů se prodal v rekordním čase šesti měsíců a spisovatelka tržila 310 liber, největší honorář ve svém životě. Emmu se rozhodla vydat u slavného skotského nakladatele Johna Murraye (podnik založený v roce 1768 funguje dodnes). Ten ji za autorská práva na Emmu, Mansfieldské panství a Rozum a cit nabídl 450 liber. Autorce se to zdálo málo, a tak se rozhodla znovu pro komisionální vydání. Jenže druhému vydání Mansfieldského panství se nevedlo dobře, a ačkoliv se Emma v rekordním nákladu dvou tisíc kusů skvěle prodávala, po odečtení ztráty Austenová dostala jen 72 liber. Zbylé dva romány, Northangerské opatství a Přesvědčování (česky známé jako Anna Elliotová) vydal Murray už po autorčině smrti společně v nákladu 1750 kusů a roku 1819 za ně (spolu s dodatečným ziskem z Mansfieldského panství a Emmy) její sestra Cassandra obdržela 784 liber.

Informace o nákladu a zisku pochopitelně sotva co řeknou o literární kvalitě. To ostatně platí dodnes. I když výjimky samozřejmě existují: Když se Vladimiru Nabokovovi konečně podařilo najít pro Lolitu amerického vydavatele, za první tři týdny se prodalo sto tisíc kusů, čímž padl dvaadvacet let starý rekord Jihu proti Severu.

Takže co napsat závěrem? Snad jen to, že kdyby Jane Austenová vydávala knihy dnes a u nás, vydělala by si podstatně méně, protože distribuce by si neodečetla jen deset procent, ale lačně by schlamstla pětinásobek. Jako spisovatel tohle číslo považuji za nemravné.