Nejde jen o českou specialitu. Vladimir Nabokov popisoval postavení ruských klasiků jako setrvalý boj na dvě strany – jednak čelili vládní moci, církvi a ostražité cenzuře, z druhé strany na ně útočili zástupci radikální (dnes bychom řekli progresivní) kritiky. Graham Greene zase vnímal Shakespeara jako ztělesnění loajálnosti vůči konzervativnímu establishmentu. Výměnou za šlechtický erb a pohodlný dům ve Stratfordu nabídl mocným svou slepotu a opatrný jazyk.

Představa umělce trpícího setrvalým útlakem je nesmírně lákavá. A naopak pozice režimního, oficiálně protežovaného básníka krajně podezřelá. Génius uvláčený necitlivými současníky, talent zadušený nepřízní moci… – není divu, že tento vděčný obraz vytvářejí sami umělci jako svého druhu autostylizaci. Asociativně mě napadá jeden český hudebník, který navzdory obrovským prodejům nahrávek a setrvale vyprodaným koncertům sám sebe prezentuje jako umlčovaného disidenta.

Mám pocit, že na obrazu umělce bojujícího s útlakem (ze strany Němců, Rakušáků, konzervativců, kolaborantů…) stojí snad celé školní osnovy týkající se našich národních klasiků. Následující drobná „příkladová studie“ snad ukáže, že skutečnost bývá mnohdy lidsky zajímavější. 

O učitelském působení mladého Aloise Jiráska na reálce v Litomyšli se traduje, že spisovateli přinášelo konflikt s maloměšťáky, reprezentovanými okresním hejtmanem, či s ředitelem školy s příznačně německým jménem Böhm. Sám Jirásek ve svých pamětech píše, že Böhm „pro literaturu a humanitní vzdělání neměl vůbec smyslu“. V Krškově životopisném filmu Mladá léta dokonce musí zasáhnout prostý litomyšlský lid, jenž se za utiskovaného a nemocného autora postaví. Direktor Böhm totiž projevoval pramalé nadšení, že má v učitelském sboru spisovatele, a všemožným způsobem mu házel klacky pod nohy. Například Jiráska pověřil inventarizací školní knihovny a přepsáním seznamu položek, což mu spolu se školními povinnostmi, redaktorskou prací pro Ottovu Lacinou knihovnu a vlastním psaním přivodilo oční chorobu: „(…) pokoj, ve kterém jsem pracoval, byl tmavý. Psal jsem za kalných, podzimních odpolední, večer do noci.“ Sotva se Jirásek vzpamatoval z očního onemocnění, schvátil jej břišní tyfus, život ohrožující onemocnění. V řadě publikací se lze dočíst, že za zdravotní potíže mohl stres vyvolávaný Böhmem. A nakonec ještě ředitel spisovatele přinutil vzdát se vlasteneckého úkolu redigování Laciné knihovny.

Jenže padoušství pana ředitele získá odlišné obrysy, opustíme-li jiráskocentrický náhled. Dnešní optikou je to Böhm, ke komu se přiklánějí sympatie – zejména pro to, že se zaměřoval na podporu chudých studentů. Škole řediteloval celých sedmnáct let. Jeho podřízení jej sice neměli v lásce, zato studenty byl milován. Věnoval se jejich hudební výchově, sestavil a řídil školní orchestr a v činnosti jej držel z vlastních finančních prostředků. Pro studenty pořádal výlety do přírody. Po nedělích se svým bratrem Dominikem vyučoval místní učně a tovaryše kreslení.

A pak došlo na lámání chleba. Den před dvě stě šedesátým výročím porážky na Bílé hoře propukly v Litomyšli drobné nepokoje spojené s protirakouskými hesly, do nichž se zapletl i žák reálky. Byl zadržen, ale soudem následně zproštěn viny. Přesto se jej rada profesorského sboru rozhodla vyloučit. Jakkoliv se sám ředitel Böhm usilovně snažil hocha na škole udržet, hlasování dopadlo v jeho neprospěch. I Jirásek hlasoval pro vyloučení – s odůvodněním, že by se studentův čin mohl stát vzorem pro ostatní. Konflikt nakonec stál křeslo i samého Böhma.

Zajímavý na tom celém je způsob, jakým se události chopili Jiráskovi životopisci. Buď o ní cudně pomlčeli, anebo sestavovali konstrukce, jimiž Mistrovo hlasování kostrbatě zdůvodňovali. Zdeněk Nejedlý studenta obětoval velkému národnímu úkolu: „(…) pevnost národní nesmí býti vázána ničím, co jest výsledkem denní neb vůbec dobové situace.“ Pozdější autoři přišli s klidem na práci, pro minulý režim příznačným. Ale je tak obtížné přiznat, že se třeba Mistr ve chvíli, kdy se mu rok po sňatku čerstvě narodila první dcera, prostě jen bál, že by jakákoliv podoba neloajality vůči moci mohla ohrozit finanční zajištění rodiny? Anebo se třeba chtěl takto vypořádat s neoblíbeným nadřízeným? Kauza představovala Böhmovu porážku. Kromě ztráty ředitelského místa navíc dopadla i na jeho syna: i ten musel kvůli drobnému přečinu reálku opustit. Nejde mi o to zde Jiráska obviňovat, nebo naopak omlouvat. Zaráží mě neochota jeho životopisců přiznat, že se jejich autor zachoval špatně, ale že to nic nezmění na kvalitě jeho díla. A netýká se to jen biografistů národního klasika, ale i obdivovatelů autorů moderních.

Skutečnost, že i dobrý umělec mohl v krizové situaci lidsky selhat, někoho jednorázově udat nebo třeba dlouhodobě donášet státní bezpečnosti, jako by představovala v myslích mnohých (zde záleží na početnosti fanouškovské základny) pomyslnou slepou skvrnu. Nebo se nám jen nechce přiznat, že jsme osobní energii vložili do obdivu k někomu, kdo si ho zas tak úplně nezaslouží?

A závěr k Jiráskovi? Sympatizovat s rebely v literatuře a podpořit je v reálném životě, to jsou dvě rozdílné aktivity. Každá vyžaduje jinou formu odvahy.