Pokusů o odpověď je celá řada, zábavné jsou zejména psychoanalytické teorie, porůznu spekulující o tom, jak moc si četbou detektivek sublimujeme touhu někoho doopravdy zabít. Osobně dávám přednost názorům zdůrazňujícím roli společenského kontextu. Britský spisovatel Julian Symons si třeba povšiml, že klasická detektivka stála výhradně na straně práva, což má být dáno tím, že mezi jejími čtenáři dominovaly vzdělané střední a vyšší vrstvy, kterým záleželo na fungujícím společenském řádu. Detektivky nabízely přehledný a srozumitelný svět, ve kterém sloužící věděli, kde je jejich místo, a ženy spaly výhradně se svými manžely. Kdo řádem otřásl, byl potrestán.

Současně se společnost na začátku století děsila anarchistů, jimž se ve jménu „dobrých pracujících lidí“ podařilo spáchat několik spektakulárních atentátů: roku 1894 zavraždili francouzského prezidenta Carnota, roku 1900 italského krále Umberta I. A o rok později i amerického prezidenta McKinleyho. Bombové atentáty na osoby a majetek děsily konzervativní společnost, protože státní aparát byl proti nim bezmocný. Detektiv se tak stal hrdinou bojujícím proti děsivým rozvracečům, a jelikož šlo mnohdy o soukromou osobu, nebyl součástí ustrnulého aparátu a zároveň mohl sám (bylo-li to nezbytné) porušit zákon. Jinými slovy: detektivky nejsou náhražkou uspokojení vražedných tužeb, naopak jsou reakcí na strach, nejistotu a násilím vnucovanou pravdu všemožných světlonošů pokroku, a zdůrazňují statickou povahu společnosti, kde je každý špatný skutek po zásluze potrestán. Šly by tyto teze vztáhnout i na příčiny současného boomu příběhů o zločinu?

Jednodušší je pro mě na otázku, proč to pořád čteme, odpovídat bez zobecnění, jen sám za sebe. Líbí se mi to proto, že ty nejlepší detektivky jsou současně vždycky zprávou o své době. Vlastně právě toto mě na detektivkách zajímá víc než efektní zápletky nebo kdo to udělal. Duchovní – anebo ideové – milieu, které dalo příběhu vzniknout. Společenská podmíněnost zločinu. Znovu mi to připomněl právě Hughesové román V osamění, i když se nejedná o detektivku v pravém slova smyslu.  Atmosféra poválečných Los Angeles je zde zachycena tak intenzivně, že jsem měl pocit, jako bych ty dlouhé jízdy autem, návštěvy drive-inů, procházky po podzimní pláži zažíval sám. Právě přes příběh o zločinu je zde brilantně zachycen stav americké společnosti. Vojáci se vrátili z války a zjistili, že Amerika jejich mládí je pryč. Nemůžou už zpět k původní práci, k původním ženám, do stavu předválečné nevinnosti. A nevědí, co s tím. Hlavní hrdina je frustrován nespravedlností světa – ovšem nikoli v rovině morální, ale ryze zištné. Je frustrován, že nepatří k těm vyvoleným, kteří mají setrvalý příjem peněz, vidí tu nespravedlnost, nezasloužilost, prožívá bezmoc, a to jej přivádí k záchvatům vzteku, žárlivosti, nezvladatelné misogynie, což není v knize vnímáno jen jako příznak osobního psychického rozkladu, ale jako symptom doby.

Detektivkou, která mě osobně v poslední době skutečně potěšila právě pro ono vystihnutí zeitgeistu, pro společenský přesah, je debut Veroniky Bálkové Přechodné období. Je to ten typ románu, který umožňuje různé typy čtení. Můžete si jej užít jako detektivku, anebo tuhle linii ignorovat a číst jej jako psychologický román ze současné vesnice. Hlavní hrdinka najde při procházce se psem otráveného orla, pořádně se naštve a rozhodne se přijít na to, kdo dravce zabil. Protože je inteligentní a vysoce sebereflexivní, pátrání ji přivede k přemýšlení o vlastním životě a osobních postojích. Ale nejde tam jen o řešení záhady; román bych označil za realistickou sondu do života současné vesnice.

Daniel Mukner na webu ČT art píše, že jako detektivka Přechodné období úplně nefunguje; já se naopak domnívám, že funguje skvěle. Případ a jeho vyšetřování jsou ukotveny v realitě (natolik, že se rozhodně nebude jednat o oblíbenou četbu členů mysliveckých spolků), rozumíme motivaci hrdinky i jejímu vzrůstajícímu naštvání. Zde je soudím klíčová i osobní zkušenost, kterou s Bálkové hrdinkou sdílím: Rád se se psem vydávám mimo město a už se mi podařilo dostat se do absurdních sporů s mužíky v zeleném, kteří cítí potřebu chodit za bílého dne s flintou po lesích a důležitě pořvávat na lidi. A závěr románu je pádný a úderný. Víme, kdo to udělal, ale jeho motivace se vzpírá racionálnímu uchopení. Udělal to… prostě proto.

Autorka Přechodného období je právnička, což mi připomnělo esej u nás neznámé spisovatelky Frances Fyfieldové, která pracuje pro britskou Královskou prokuraturu a s kriminálními činy se tak setkává z první ruky. Detektivky začala psát nikoliv proto, že ji práce poskytla efektní náměty, ale protože se o tom, co dělá, chtěla dozvědět víc. Při kriminálních procesech pracovala s důkazy a fakty vždy pečlivě a poctivě seskládanými, ale zjistila, že fakta sama o sobě příčiny zločinu nevysvětlí. Podobně jsem já přečetl konec Přechodného období.

Zaplnit mezery a přinést do chaosu řád dokáže pouze imaginace a schopnost vcítit se do kůže někoho jiného, nikoliv důkazy. Nejspíš tedy i proto pořád rádi čteme detektivky.