Romantický příběh v podání Virginie Woolfové
Romány Virginie Woolfové, představitelé vrcholného modernismu, jsou v českém prostředí dobře známé. Její esejistická tvorba a prvotiny, v nichž teprve objevovala svou specifickou poetiku, zůstávaly dosud v pozadí. V letošním roce však vyšel první překlad jejího debutu Plavba, v němž hrdinka, podobně jako autorka sama, teprve objevuje svou identitu a lásku a poznává svět skrze citlivé vnímání.
Virginii Woolfovou (1882–1941), přední modernistickou autorku, není v českém literárním prostředí třeba představovat, a to hlavně díky vynikajícím překladům jejích románů, kterých se zhostili Kateřina Hilská, Martin Pokorný a Zuzana Mayerová. Naposledy zmíněná překladatelka dokonce za převod románu Roky (Odeon 2021) do češtiny získala Cenu Josefa Jungmanna. Letos ve stejně kvalitním překladu vyšel i autorčin debut, román Plavba (The Voyage Out). Woolfová sice tento román vydala až ve svých třiatřiceti letech, v roce 1915 v nakladatelství svého nevlastního bratra Geralda Duckworthe, ale pracovala na něm převážně mezi lety 1910 a 1912, kdy prožívala velmi těžké období. Smiřovala se se smrtí matky a otce a přestěhovala se z prominentního Kensingtonu do bohémské čtvrti Bloomsbury, kde žila se svou sestrou a dvěma bratry, kteří si na Cambridgeské univerzitě vytvořili intelektuální kruh přátel, z něhož vznikla slavná Bloomsbury Group. V roce 1912 si Virginia (tehdy Stephenová) vzala Leonarda Woolfa, s nímž později založila vlastní nakladatelství Hogarth Press, což jí umožnilo publikovat vlastní experimentální romány a kritické stati. V roce 1913 se její duševní zdraví zhoršilo natolik, že se pokusila o sebevraždu a krátce po vydání Plavby pokus zopakovala.
Autorčina prvotina se původně měla jmenovat Melymbrosia a byla k tehdejší britské společnosti daleko kritičtější než její významně zrevidovaná publikovaná verze. Duševní nevyrovnanost Woolfové, neúplné rodinné zázemí a hledání vlastního já se do Plavby významně promítá, a to hlavně do postavy hlavní hrdinky. Dvacátnice Rachel Vinraceová, podobně jako protagonistky pozdějších románů, ztratila matku, a tudíž postrádá někoho, kdo by jí předal základní životní pravdy. Její otec je lodní kapitán a dobrodruh, a tak ji vychovávají svérázné tety. Aby dívka, které se kromě výuky hry na klavír nedostalo žádného formálního vzdělání, získala větší rozhled a zkušenosti, vydá se s otcem, tetou a strýcem na plavbu do Jižní Ameriky. Tato cesta za dobrodružstvím však v románu představuje spíše metaforu pro Rachelin duševní a emocionální růst, v jehož rámci se z přihlouplé a naprosto nezkušené dívky stává žena, která si konečně uvědomí své vlastní já a zažije první milostné vzplanutí. Z tohoto hlediska lze Plavbu považovat za bildungsroman či „coming-of-age“ příběh o duševním zrání hlavní hrdinky.
Téma mezilidských vztahů a lásky prostupuje celým románem, čímž debut Woolfové připomene autorkou tolik kritizované „edwardiány,“ například Johna Galsworthe nebo Arnolda Bennetta. U Woolfové však nemůžeme mluvit o laciných milostných zápletkách či emotivních líčeních rodinných propletenců. Popisy milostných vztahů v Plavbě autorka používá na jednu stranu jako odrazový můstek pro analýzu niterných pocitů hlavní hrdinky a na druhou stranu za účelem kritiky instituce manželství. Rachel se v románu poprvé setká s milostnou zkušeností již během plavby, kdy její přítomnost začne vyhledávat ženatý poslanec Richard Dalloway, který dívku pod vlivem nostalgie po mládí políbí. S Dallowayovými se samozřejmě setkáváme v pozdějším románu Woolfové Paní Dallowayová, kde autorka dále rozvíjí Richardovy sklony k misogynii a intelektuální nadřazenosti, projevující se již v Plavbě: „Dobrá tedy; víte, žádná žena nemá, já tomu říkám cit, pro politiku. Vy jistě vynikáte mnoha ctnostmi; doufám, že jsem první, kdo to uznává; nicméně ještě nikdy jsem se nesetkal s ženou, která by měla aspoň nějaké tušení, co je to státnickost.“ Polibek Richarda Dallowaye nicméně v Rachel probudí její ženskost a zároveň zažehne touhu zažít další dobrodružství, které jí bylo dosud upíráno: „Jako by jí život nabízel nekonečné možnosti, na které dosud nikdy nepomyslela.“
Toto dobrodružství Rachel zažívá díky Terenci Hewetovi, mladému studentovi literatury, jenž se chce stát spisovatelem a s nímž se Rachel seznámí po připlutí do Santa Mariny. Rachel Heweta svou přemýšlivostí a vnímavostí uchvátí, mladík se do ní vášnivě zamiluje a na výletě do exotické divočiny jí nabídne manželství, přestože je vůči této instituci sám velmi skeptický.
Ačkoli se Woolfová v románu vysmívá tradičnímu genderovému stereotypu, že ženy jsou stvoření „citová“ a muži naopak „rozumová“, v Plavbě je to hlavně Terence Hewet, kdo se zamýšlí nad city mezi muži a ženami, analyzuje manželství a spekuluje o ženské otázce. Manželství popisuje jako klec, která stejnou měrou omezuje svobodu ženy i muže, což ještě umocňuje fakt, že v románu většina tradičních manželství nefunguje. Toto Terencovo přesvědčení navíc předjímá osud jeho vztahu s Rachel. Hewet také podporuje právo žen volit a zastávat rozličné profese, nicméně si je vědom, že se jedná o běh na velmi dlouhou trať a že pouhým přiznáním volebního práva ženám se nic nezmění, zvláště pokud budou k mužům neustále chovat zbožný a ničím neopodstatněný respekt, což v mnohém připomene pasáže z eseje Tři guineje:
„Obdiv a respekt, které mužům prokazují i velmi vzdělané a schopné ženy,“ pokračoval. „Zřejmě máme nad vámi stejnou moc, s jakou údajně ovládáme koně. Koně nás prý vidí třikrát tak velké, než jací ve skutečnosti jsme, jinak by nás nikdy neposlechli. Z tohoto důvodu mám spíš sklon pochybovat, že vy ženy někdy vůbec něco dokážete, i když dostanete volební právo… Bude potřeba nejmíň šest generací, než si vypěstujete takovou hroší kůži, abyste se dokázaly uplatnit u soudu nebo v kanceláři. Jen si vezměte, jací jsou průměrní muži surovci,“ pokračoval.
Rachel na Terencovu úvahu pouze odvětí „Volební právo?“, čímž přizná, že o těchto věcech vlastně nikdy neuvažovala a v podstatě ji nezajímají. Může se tedy zdát, že Hewet, který v mnohém připomene samotnou autorku, je v románu vlastně větším feministou než ženské postavy. Ženská otázka se však v různých obměnách objevuje v celém románu, například když jedna z postav reflektuje mezigenerační posun k větší míře emancipace žen:
„Když vidím, jak velice se svět proměnil jen za mého života,“ pokračovala, „neumím si představit žádné hranice, které by omezovaly, co všechno se může stát v příštích padesáti letech. A ne, pane Peppere, v tom s vámi nesouhlasím,“ přerušila se smíchem jeho škarohlídskou poznámku, že věci se mění zásadně k horšímu. „Já vím, že bych si to měla myslet, ale nemůžu si pomoct, zkrátka si to nemyslím. Budou z nich mnohem lepší lidi, než jsme my. Všechno tomu nasvědčuje. Je stále více žen, mladých i žen v domácnosti, které se osmělují a začínají dělat věci, na které bychom si my nikdy netroufly.“
Dalším důležitým tématem románu je „angličanství“ a národní hrdost, které Woolfová kritizuje hlavně ve svých pozdních románech Roky a Mezi akty. Většina postav je loajální ke svému impériu a nedovede si představit život jinde:
„Víš, Dicku, já musím pořád myslet na Anglii,“ pravila jeho manželka zadumaně a opřela si hlavu o prsa. „A tady na té lodi si to všechno uvědomuji mnohem živěji – co to opravdu znamená být Angličankou. Člověk si říká, co všechno jsme dokázali, naše námořnictvo a naši lidi v Indii a Africe, a jak to všechno trvá už staletí, jak do světa vysíláme naše chlapce z těch nejzapadlejších vesniček – a muže, jako jsi ty, Dicku, až má člověk pocit, že by prostě nesnesl nebýt Angličan!“
V tomto ohledu lze román číst postkoloniální optikou jako příběh o skupině patřičně hrdých Angličanů, která se vydává na dobrodružnou cestu do exotické mimoevropské destinace, kde si sice vytvoří takovou „malou Anglii“ a nadále se chovají jako na domovském souostroví, ale setkávají se s překážkami, například místním počasím či nedostatkem odborníků. Woolfová však selhává v popisu místního koloritu a exotika, koncentrovaná do plavby po řece k domorodé vesnici, jí slouží spíše jako paralela k objevování dosud neobjeveného nitra hlavní hrdinky, podobně, jako je tomu v románu Srdce temnoty Josepha Conrada.
Debut Plavba z celkem zřejmých důvodů nelze považovat za vrchol poetiky Virginie Woolfové, avšak můžeme v něm hledat zárodky témat a stylu, jež rozvíjí v dalších románech a esejích. Co se týče jeho estetických kvalit, za zmínku rozhodně stojí popis pralesního prostředí, jenž připomene nádherná líčení přírody ve Vlnách či románu K majáku: „Kráčeli do hloubi pralesa, světlo se zvolna měnilo v příšeří a zvuky obyčejného světa vystřídalo praskání a vzdychání, jež průkopníkovi tropické džungle zní, jako by se procházel po dně moře. Cesta se zúžila a stočila do oblouku lemována hustými liánami, které splétaly mezi kmeny stromů uzlovité sítě, kde tu a tam zářily hvězdicovité karmínové květy.“ Podobně živě autorka popisuje i halucinace, jimiž trpí hrdinka v závěru románu a které připomenou nejen esej O nemoci, ale hlavně záchvaty deprese válečného veterána Septima v románu Paní Dallowayová.
Odkazů na jiná autorčina díla v Plavbě nalezneme nespočet, například na esej Tři guineje, kterou připomene odstavec věnovaný odlišnému vzdělání mužů a žen, nebo na feministický manifest Vlastní pokoj, když Woolfová zmiňuje, že jedna z ženských postav románu „věděla, že ve čtyřiadvaceti je vlastní pokoj víc než pouhý pokoj; je to celý vlastní svět“. Plavba tak nadchne převážně čtenáře znalé celé autorčiny tvorby, avšak potěší i ty, kteří hledají romantický příběh, exotiku a kvalitní literární jazyk a rádi nahlížejí do vnitřních úvah románových hrdinů. Právě myšlenkové pochody protagonistů, které ještě nejsou líčeny pro Woolfovou typickým „proudem vědomí“, mají v Plavbě zdaleka největší význam. Jako to ostatně platí pro každý román této autorky.
Kupte si knihu:
Podpoříte provoz našich stránek.