Britskou modernistickou autorku Virginii Woolfovou (1882–1941) českému čtenáři není nutné sáhodlouze představovat. Kromě jejího druhého románu Night and Day (Noc a den) byly všechny ostatní přeloženy do češtiny, a to včetně těch nejznámějších, jako jsou Paní Dallowayová a K majáku, objevujících se mimo jiné na středoškolských seznamech četby k maturitě. Kromě románové tvorby se Woolfová proslavila též esejemi, v nichž se buď zaměřuje na feministická témata (Vlastní pokoj a Tři guineje), nebo na literární kritiku (ta u nás vyšla v roce 2000 ve sbírce Jak to vidí současník). Autorčinu povídkovou tvorbu v našem prostředí zastupují výbory Smyčcový kvartet (1982) a Strašidelný dům (2006). Dále Woolfová napsala také jednu vánoční hru s názvem Freshwater (Sladká voda) a velmi rozsáhlé deníkové dílo, jehož výbor u nás vyšel poprvé v roce 2006 v překladu Kateřiny Hilské a v loňském roce znovu ve třetím, revidovaném vydání. Deníky jsou překladem výboru z několikasvazkové deníkové tvorby Woolfové, který po spisovatelčině smrti sestavil a v roce 1953 vydal její manžel Leonard Woolf. Kniha obsahuje aktualizovaný poznámkový aparát a nově také velmi podrobný jmenný rejstřík, o němž se překladatelka a redaktor knihy domnívají, že českému čtenáři může „usnadnit orientaci v textu i dobových souvislostech“. 

Woolfová si deník začala pravidelně psát již v roce 1915, kdy vydala svůj první román Plavba, a s malými přestávkami v jeho psaní pokračovala až do roku 1941, kdy se rozhodla svůj život ukončit. Jak píše Leonard Woolf v předmluvě původního vydání deníků, Woolfová nejdříve psala záznamy na volné papíry, zpočátku spínané kroužky a poté již výlučně vázané a opatřené tvrdými deskami, potažené barevným italským papírem, který manželé používali ve svém nakladatelství Hogarth Press a který měla Woolfová velmi ráda. Leonard Woolf z tohoto výboru vynechal velmi osobní pasáže, aby se nedotkl těch, kdo v době jeho vydání ještě žili. Tematicky lze záznamy v Denících rozdělit do několika kategorií: zápisky o tvůrčím procesu Woolfové a přemítání o kritice vydaných knih; každodenní záznamy o klíčových událostech a setkáních, jež mohly mít přímý či nepřímý vliv na její tvorbu, a nakonec pasáže, kde autorka reflektuje dojmy z četby jiných autorů. Vzhledem k různorodosti a obsáhlosti všech záznamů se právě na tyto tři tematické okruhy zaměří i následující odstavce.

Role deníku v hledání tvůrčí jistoty

V prvních záznamech se Woolfová jeví jako velmi nejistá tvůrkyně, jež hledá svůj styl psaní, a deník jí slouží jako místo, kde si může vyzkoušet nové nápady, vypsat se ze stresu spojeného s každým novým literárním počinem, nebo naopak úplně obrátit list a psát o něčem zcela jiném. Jak sama přiznává, v neposlední řadě je pro ni psaní deníku také jakési uvolňovací cvičení, při němž nemusí hledět na formu, a pouze píše, co jí zrovna přijde na mysl, jelikož si na ně vždy vyhradila maximálně půlhodinu. Takové rychlé a spontánní psaní pak Woolfové pomáhá i při psaní prózy, kde má vždy tendenci zbytečně prodlévat u každé věty: „A ještě případnější je má víra, že návyk takhle psát pouze pro sebe představuje užitečnou praxi. Uvolní to vazivo. Na vynechávkách a klopýtnutích nesejde. Tímto tempem se musím do svého tématu trefit pokud možno přímo a okamžitě, a tudíž se musím zmocňovat slov, vybírat je a vystřelovat bez přestávek, které by zabraly dobu delší než namočení pera do inkoustu.“ Na druhou stranu však autorka přiznává obavu, že takto nedbale psaný deník bude v porovnání s jejím vycizelovaným psaním působit amatérsky a může se stát terčem posměchu. K tomu však nedošlo a v současnosti deník podává velmi důležité svědectví o tom, jakým způsobem a rytmem autorka pracovala. Nejprve si vždy novou knihu v hlavě nejméně rok promýšlela, a to i během dokončování předchozí knihy, a když pak nápad dostatečně uzrál, pustila se do zdlouhavého procesu psaní a pak ještě delšího martyria přepisování a korektur, přičemž s výslednou verzí skoro nikdy nebyla spokojená a pokaždé při publikování díla trnula, jakého přijetí se dočká v prvé řadě od Leonarda, následně přátel, literárních kritiků a nakonec čtenářů. Největší nervozitu autorka cítila při dokončování románu Roky, který se po všech krátkých experimentálních prózách opět vrací k tradiční románové formě a rozsahu: „Sotva jsem kdy trpěla horší mizérií, než když jsem si včera večer kolem půl sedmé pročetla znovu tu poslední část Roků. Takové plané žvásty – drby vykládané vpodvečer, tak mi to najednou připadalo. Přehlídka vlastní zchátralosti, a na tolika stránkách!“ Woolfová často připodobňuje práci na knize k těhotenství a následné publikování k porodním bolestem, nicméně u svých pozdních knih začíná konečně nabírat nějaké sebevědomí a ani kritika ji už tolik nezraňuje. Zmíněný rytmus psaní pak dobře vysvětlují záznamy, v nichž autorka mluví o potřebě prokládat psaní literárních děl jinými žánry, například recenzemi a kritickými statěmi pro literární přílohu Timesů nebo esejemi do sbírek Common Reader I a II. 

Od subjektivního ke kolektivnímu

Druhý typ deníkových zápisků líčí každodenní situace a běžné činnosti, například zahradničení v Monk’s House, práci v rodinném nakladatelství nebo procházky po Londýně a sussexském venkově. Zde si podobně jako v románech Woolfové můžeme povšimnout autorčina smyslu pro detail v měnící se přírodní či urbánní scenérii. V jiných pasážích se zase dozvídáme o návštěvách, které Woolfovi přijímali v Londýně a v Rodmellu. Některé z nich obsahují i převyprávěné dialogy mezi Woolfovou a její sestrou Vanessou Bellovou nebo jinými členy slavné skupiny Bloomsbury, například E. M. Forsterem, z jehož úsudku o každé nové knize měla spisovatelka snad největší strach, nebo malířem a kritikem umění Rogerem Fryem (v posledních letech svého života se Woolfová s jeho životopisem doslova prala).

Kromě setkání s přáteli nebo slavnými umělci, jakými byli například T. S. Eliot a Thomas Hardy, však Woolfová komentuje také dějinné události, zejména vlastní prožívání první světové války, období před druhou světovou válkou a první roky tohoto celosvětového konfliktu. Deník ukazuje, že Woolfová některé události prožívala přímo niterně. A buď se podepisovaly na zhoršení jejího psychického zdraví, nebo se propisovaly do jejích děl. Sama říká, že ve svých prvních knihách (například v Paní Dallowayové či K majáku) se zaměřovala na subjektivní zkušenost jednotlivce, zatímco na konci třicátých let, kdy se celý národ semkl ze strachu z nepřítele, se uchýlila k psaní zaměřenému na prožitky kolektivní a osobní zkušenost vyměnila za tu sdílenou: „Náznaky zoufalství. Těžko se pracuje… Někde vespod jsou samozřejmě studny pesimismu. Mladíci roztrhaní granáty – matky v situaci jako Nessa přede dvěma roky. Ovšem nějaký prudký posun doprava může přijít každou chvíli. Společně sdílený pocit na nějakou dobu zastíní to soukromé, pak ovšem ustoupí.“ Zvláště působivé jsou zápisy popisující nálety německých letadel nad Rodmellem a pocity spisovatelky, když se dozvídá, co bylo při nočním bombardování zničeno, včetně jejich domu na londýnském Mecklenburgh Square. Tyto scény v deníku střídají myšlenky Woolfové na to, že jako autorka pomalu vychází z módy (dle jejích slov za války stejně nikdo nemá chuť číst) a že stárne. S jejím zhoršujícím se psychickým zdravím jsou poslední záznamy deníku čím dál pochmurnější a čtenář možná začne chápat, jaké důvody mohly autorku dovést až k sebevraždě.

Woolfová jako čtenářka a literární kritička

Jak již bylo zmíněno, z dalších zápisků čtenář získá představu o různorodosti četby Virginie Woolfové, sahající od antických autorů až po její současníky, a rovněž o uvažování spisovatelky coby literární kritičky. Na nemálo stranách se například objevuje jméno Jamese Joyce a Woolfová formuluje svůj názor na jeho dnes už „klasický modernistický román“ Odysseus. Přestože spisovatelka podporuje novátorské přístupy k literární tvorbě, Joyceův román, který recenzovala, je podle jejích slov „mimo“, psaný zbytečně složitě a jeho autor v něm pouze předvádí akrobatické kousky a staví na odiv svou vzdělanost (zde lze možná vycítit jistou závist a autorčinu nenaplněnou touhu po prestižním vzdělání). Často v kriticky zaměřených pasážích nalezneme i ironii a vtip, které si neodpustila ani u výše zmíněného Joyce: „Člověk pak doufá, že z toho vyroste, ale jelikož je Joyceovi čtyřicet, tak asi těžko.“ Zajímavé je také číst, jak některé zápisky reflektují vztah Woolfové k jejím vlastním kritikům. Přestože její psaní, konkrétně to, jak zachází s postavami, bylo zcela odmítnuto Arnoldem Bennettem, předním spisovatelem té doby (na což Woolfová břitce zareagovala ve své eseji Pan Bennett a paní Brownová), autorka spisovateli přesto projevuje úctu a po jeho smrti i smutek a uznává jeho přednosti: „Včera večer zemřel Arnold Bennett a já se nad tím rmoutím víc, než bych čekala. Sympatický, opravdový muž; jako by mu cosi bránilo; trochu nešikovný v životě… Skutečná schopnost porozumět, stejně jako olbřímí schopnost vstřebávat… Je zvláštní, jak člověk lituje zmizení kohokoli, kdo vám připadal – jak už jsem řekla – opravdový. Kdo udržoval přímý styk s životem – vždyť za to mě napadl –, a přesto bych byla radši, kdyby mě urážel dál; a já jeho. Jeden kousíček života – i toho mého, který mu byl tak vzdálený – zmizel. Tohle člověku vadí.“ Ostatně velmi podobně se Woolfová v deníku staví i ke smrti jiných spisovatelů a svých přátel. Vždy se zamýšlí nad tím, co jejímu životu přinesli, jak ovlivnili její tvorbu a co s jejich odchodem ztratila. Smrt, ústřední téma všech románů Woolfové, tak zaujímá významné místo i v autorčině deníku.

V Denících se Woolfová ukazuje jako vysoce inteligentní a citlivá žena s vřelým zájmem o vše kolem sebe, což nabourává vžitý obraz této autorky jako do sebe zahleděné elitářky, zajímající se jen vlastní psaní a úspěch. Všechny deníkové záznamy spojují vnitřní s vnějším a naznačují, jak moc Woolfovou ovlivňovalo vše, co se okolo ní dělo: „Pokoušela jsem se rozebrat svou depresi – jak můj mozek trpí tím, že se v něm svářejí dva typy myšlení: kritický a tvůrčí. Jak mě trápí nesváry, spory a nejistota ve vnějším světě.“ V neposlední řadě se v Denících Woolfová jeví jako empatická žena, již trápí veškeré bezpráví kolem ní. Kniha tak nadšeným čtenářům próz Woolfové nejen přináší vhled do toho, jak tato nejslavnější modernistka psala a jak se její tvorba postupně vyvíjela, ale také dokresluje část autorčiny osobnosti, s níž se v její literární tvorbě nesetkáme a která by jinak zůstala skryta.