Virginia Woolfová (1882–1941) je českému čtenáři známá především jako autorka částečně autobiografických modernistických románů Paní Dallowayová, K majáku a Vlny, ale také jako autorka povídek, česky vydaných ve sbírce Strašidelný dům (Odeon 2006). Daleko méně je už známá jako brilantní esejistka a recenzentka. Ve svých esejích se zaobírá celou škálou témat od literární historie po vynálezy dvacátého století a projevuje se v nich rovněž coby velmi zdatná pozorovatelka společnosti své doby. Podobně jako ve svých románech a povídkách se Woolfová i v esejích, ze kterých se postupně staly základní texty feministické literatury, inspiruje vlastním životem a rozebírá témata, jež se jí bezprostředně dotýkají.

Spisovatelka se narodila jako nejmladší dcera svých rodičů a stejně jako jejím sestrám Stelle Duckworthové a Vanesse Bellové se jí na rozdíl od bratrů nikdy nedostalo formálního vzdělání. Ačkoli svůj intelekt rozvíjela četbou knih z otcovy knihovny, psaním, účastí na přednáškách a diskusemi s cambridgeskými spolužáky svých bratrů, rozhořčení nad odsouzením žen k nevzdělanosti a roli viktoriánského „anděla v domě“ vyjádřila právě v esejích Vlastní pokoj a Tři guineje. V druhém jmenovaném textu navíc kritizuje tehdejší patriarchální společnost obecně a odkrývá své pacifistické smýšlení. Přestože válka v autorčině próze nepředstavuje ústřední téma, jako motiv dílčí se objevuje v téměř všech jejích nejoslavovanějších románech. Jak je známo z jejích deníků a posmrtně vydaného díla Mezi akty, Woolfová velmi špatně nesla propuknutí druhé světové války, bombardování Londýna včetně jejího bydliště a život v ústraní venkova a děsila se německé invaze. Okupace Británie by totiž znamenala jistou smrt pro ni i pro jejího židovského manžela Leonarda. Navzdory tomu ve Třech guinejích nedává nacistickému Německu nálepku viníka a úhlavního nepřítele, ale poukazuje na to, že podobná agrese je vlastní i anglické společnosti, jež vychovává z mladých mužů soutěživou a bezcitnou elitu.

Esej Vlastní pokoj vznikla jako rozšíření dvou přednášek na téma žena a literatura, které Woolfová v roce 1928 přednesla na ženských kolejích Cambridgeské univerzity. Přednášky začínají zdánlivým odbočením od hlavního tématu, když Woolfová hned v úvodu předjímá závěr svého proslovu, a to konkrétně tezi, že „pokud má žena psát literaturu, musí mít peníze a vlastní pokoj“. Tato myšlenka vzápětí autorce poslouží jako odrazový můstek k tomu, aby rozebrala společenskoekonomické podmínky, které z ženy dělají podřadné, nerespektované a nevzdělané pohlaví, jež je sice opěvováno v literatuře, ale v reálném životě představuje pouze němé stvoření postrádající vlastní hlas: „Ve sféře imaginace má svrchovaný význam, ale v praxi je naprosto nepodstatná. Básnictvím proniká od první do poslední stránky, leč do dějin takřka nezasáhla. V literatuře ovládá životy králů a dobyvatelů a ve skutečnosti otročila každému hošíkovi, jehož rodiče jí vnutili prsten. Z jejích úst někdy vycházejí nejpamětihodnější slova, nejhlubší myšlenky literatury, zatímco v reálném životě obvykle neuměla číst, neovládala pravopis a byla majetkem svého manžela.“ Woolfová v eseji uvádí příklady skutečných nebo smyšlených žen, jejichž intelekt není opačným pohlavím rozvíjen, ale naopak omezován. Jedním z těchto příkladů je Shakespearova imaginární sestra Judith, která na rozdíl od bratra není poslána do školy, ale má vstoupit do předem sjednaného manželství, před nímž uteče do Londýna, kde chce začít hrát v divadle a psát. Její snaha však ztroskotá na tom, že je žena, která nemá rovnocenné podmínky pro seberealizaci jako muž. Ze skutečných žen se Woolfová zaměřuje například na Aphru Behnovou, první ženu, která si na živobytí vydělávala psaním, Jane Austenovou, jež tvořila své romány v prostředí sdíleného obývacího pokoje, nebo Charlotte Brontëovou, která podle Woolfové přespříliš imituje mužský způsob psaní.

Právě ženské psaní a ženství jsou dalším klíčovým tématem eseje. Přestože se Woolfová pokouší definovat povahu ženského psaní, podobně jako později francouzská feministka Hélène Cixous v eseji Smích medúzy selhává a dochází k závěru, že charakteristiku ženského a mužského rukopisu nelze jasně vytyčit. Tvrdí, že ženský text je méně autoritativní, je zaměřen na vztah postav k realitě a popis vnitřního života protagonistů, přičemž jako příklad uvádí spisovatele „androgynní mysli“, například Shakespeara nebo Coleridge, u nichž jsou zastoupeny ženské i mužské rysy. Woolfová se tak vyhýbá gynokritice Elaine Showalterové, jež se pokoušela o ustanovení čistě ženské literatury a kánonu, a také esencialismu, podle něhož jsou mezi ženským a mužským pohlavím zásadní biologické a kulturně-společenské rozdíly. Místo vyzdvihování ženského nebo mužského pohlaví Woolfová trvá na nutnosti spolupráce mezi pohlavími, jejich vzájemného doplňování se a pochopení. To ilustruje obrazem ženy a muže společně nastupujících do taxíku, ve kterém dochází k „přirozenému spojení“ či „sňatku protiv“. V druhé části eseje Woolfová tvrdí, že žena musí jednou provždy přestat být „chráněným“ křehkým pohlavím a musí začít vykonávat stejné činnosti a profese jako muž, k čemuž potřebuje právě onen soukromý prostor a vlastní příjem: „Za dalších sto let, říkala jsem si, docházejíc k vlastnímu prahu, ženy přestanou být chráněným pohlavím. Logicky se zapojí do všech aktivit a námah, které jim společnost kdysi upírala.“

Ve Třech guinejích, eseji pojaté jako odpověď na dopis muže, který od Woolfové žádá radu, jak by ženy mohly zabránit válce, spisovatelka dále rozvíjí myšlenky z Vlastního pokoje a zaměřuje se převážně na otázku vzdělání. V odpovědi na další dopis, ve kterém ji jiná žena žádá o příspěvek jedné guineje na výstavbu nové ženské koleje, Woolfová představuje svůj koncept výchovy mládeže, který se značně liší od tradičního soutěživého prostředí elitních středních škol a univerzit. Text eseje je doplněn o fotografie, které zobrazují plody britského vzdělávacího systému, například soudce ve svých ctihodných hábitech, kněží v ornátech, profesory a vojáky, kteří se bohužel svým autoritativním vzezřením podle Woolfové jinak zvlášť neliší od fotografií Hitlera, Mussoliniho nebo jiného patriarchálního diktátora a tyrana. Je škoda, že v českém vydání tyto ilustrace chybí. Nakonec autorka slibuje příspěvek na novou ženskou kolej pouze s tou podmínkou, že její vzdělávací metody nebudou podporovat soutěživost, podněcovat povyšování se nad slabší a méně vzdělané a vylučovat na okraj ty odlišné, ale podporovat vzájemnou spolupráci a pomoc druhým a rozvíjet všestranné nadání chudých studentek, které se svým studiem připravují na službu prospěšnou společnosti: „Chudá kolej musí vyučovat jen umění, jaká lze naučit lacino a mohou je pěstovat chudí, například medicínu, matematiku, hudbu, malířství a literaturu. Měla by vyučovat umění lidského dorozumívání, umění chápat životy a smýšlení jiných lidí a drobná umění rozmlouvat, strojit se a vařit, jež s tím souvisejí. Cílem nové, laciné koleje by nemělo být oddělovat a specializovat, nýbrž spojovat. Měla by zkoumat způsoby, jak mohou mysl a tělo spolupracovat, objevovat, jaké nové kombinace vytvářejí z lidského života dobrý celek.“

Místo návrhu, jak může žena konkrétními kroky zabránit válce nebo dopomoci k vítězství mužů bojujících za svou vlast, Woolfová tedy v eseji postupně rozebírá politické, vlastenecké a psychologické důvody k válčení, které bylo vždy výsadou mužů. To však není dáno tím, že by se muži nějak výrazně biologicky lišili od žen, ale spíše tím, že žena tyto důvody nikdy neměla šanci sdílet. Až do roku 1918, kdy jí bylo přiznáno volební právo, neměla možnost politicky se podílet na chodu vlasti, neměla žádný důvod k patriotismu, jelikož pro Anglii byla na rozdíl od vzdělaných bratrů pouze „chudou nevlastní sestrou“, a netrpěla psychologickou potřebou projevovat svou nadvládu nad jinými lidskými tvory. Namísto podpory tehdejší válečné propagandy tedy spisovatelka v množném čísle mluví za všechny ženy a zpochybňuje základy, na kterých je společnost postavena, přičemž zdůrazňuje, že to, jak se chováme například v rámci rodiny, proniká i do rámce celospolečenského.

Na konci eseje se Woolfová znovu vrací k Hitlerově fotografii, která v nás vyvolává vztek a hrůzu. Právě tato fotografie, jak naznačuje, evokuje myšlenku, že „svět veřejný je nerozlučně spojen se světem soukromým“ a že se od tyrana na fotografii nemůžeme distancovat, jelikož „jsme tou postavou my sami“. V samém závěru Woolfová nabádá čtenáře, aby si uvědomili ontologické spojení mezi nimi a ostatními lidmi, konkrétně existenci „jednoho světa, jednoho života“. Podobně jako román The Years (Roky) a poslední dílo Mezi akty tak esej dostává jistý utopistický nádech, což badatelé zkoumající autorčino dílo často buď kritizují, nebo naopak vyzdvihují. Zajímavé je, že toto existenciální spojení mezi lidmi Woolfová zdůrazňuje i v románu K majáku, ve Vlnách a konečně i v autobiografické eseji A Sketch of the Past (Náčrt minulosti), kde tuto myšlenku dokonce nazývá svou „osobní filozofií“.

I přes vážná témata obou esejí Woolfová čtenáře baví svým osobitým vtipem a ironií, například když ve Třech guinejích prohlásí, že „žena je tou nejaltruističtější bytostí na světě“, jelikož s úsměvem na tváři obskakuje svého manžela a rodinu, aniž by žádala jinou finanční odměnu než střechu nad hlavou a stravu. Pozoruhodné je, že ačkoli obě eseje vznikly bezmála před sto lety, dodnes jsou považovány za základní texty feministického hnutí nebo genderových studií. Ačkoli Woolfová doufala, že za sto let bude situace žen a vzdělání naprosto jiná než v její době, je politováníhodné, že dosud žijeme ve společnosti, jejíž vzdělávací systém sice ženám umožňuje nabýt stejné kvalifikace, jakou získávají muži, avšak výukové metody a akademická soutěživost se zase tolik nezměnily. Navíc ještě stále v mnoha cizích zemích i u nás platí, že žena za stejnou práci dostává jinou odměnu než muž a že mateřství ji nadále na trhu práce výrazně znevýhodňuje. Dokud tyto společenské problémy a rozdíly mezi pohlavími nevymýtíme, je jisté, že eseje Virginie Woolfové nás budou nadále nutit k zamyšlení a nabádat k tomu, abychom se angažovali ve veřejném dění.