Budím se ze zlého snu, ve kterém moje milovaná žena hrála roli největšího padoucha, obracím se k ní, dávám dobré ráno. Odpovídá mi vyhaslým pohledem neúspěšného houbaře. Zapátrám v paměti, proč bych tohoto nádherného dne měl vůbec vstávat, a vybavím si svůj koutek u Berounky, kam chodím číst Klostermanna. Hlavně, že tam budu sám.

Nedávno jsem vypozoroval zajímavou věc. Když vejdu do našeho bytu, do týla se mi zatnou kovové hrabičky a zatočí se mi hlava. Když z bytu vykročím, hrabičky se uvolní.

Vymátožíme se z postele a dáme si snídani. Pod okny projde sousedka. „Hele, sousedka,“ okomentuju to duchaplně. „Hm,“ nepřijme má žena podanou ruku. Co jí to visí na nose? Rád bych se jí zeptal, jako jsem se ptával před lety, jenže na to nemám sílu. Největší tíha vztahů je snad už jen v pouhé nutnosti spoluprožívat všechny emoce blízkých, na které jsi tak těsně přilepený.

„Zdálo se mi o tobě,“ objasní mi důvod své špatné nálady. Radši se jí neptám co. Z jejího tónu je to jasné. Nakonec mě tedy bude obviňovat ještě ze svých snů?

Těším se na svého Klostermanna. Když svítí slunce, pod stromy bývá hnědý stín a po hladině plynou veselé a lehké vlnky. Nejsem náhodou skutečně samotář, jak mi to nedávno manželka vmetla? Lidé jako já by možná vůbec neměli mít rodiny, nejsou v nich šťastní a dělají nešťastnými i ostatní.

Naše sousedka se vrací po chodníčku pod okny. I když kořeny jejího rodu vedou hlavně do Německa, jako by v ní bylo něco z Maďarky anebo cikánky. Snad to dělá její oblečení: zpod obvyklého tmavého kabátu většinou vlaje něco červeného nebo pestrobarevného. Nebo to dělají její černé, vždy poněkud střapaté vlasy kolem padesátiletého obličeje, který jako by byl stále za šedivým závojem. Rodinu nemá, sama se stará o umírající matku. Když pečuje o záhon macešek před domem, často se div nesvalí opilostí. 

Když nám občas v té opilosti nadává, nejdříve ji pomlouváme, potom ale vždycky dodáváme, že má hrozný život, chudák. Pomlouváme ji s velikou vervou, dodatek o jejím životě říkáme bez větších emocí. Většinou si jí však nevšímáme a nemyslíme na ni; je to prostě jeden z těch zoufalců, které minul život.

S jakým pocitem se nám, pětičlenné rodině, asi dívá do oken? Otočím hlavu a střetnu se s jejíma očima. Ona se dívá toužebně dovnitř, já se toužebně dívám ven.

Každé jaro sousedka se zvláštní nadějí vyndává na zanedbaný dvorek plastový stoleček a staví kolem něho židle. Nikdo k němu nesmí, je tu jenom pro ni! Bude si tu číst! Že by si ale k stolu sedla s knížkou, to jsem nikdy neviděl. Židle tam stojí prázdné a dívají se na sebe, klíny plné zeleného prachu z bříz. O nic nejde, jenom na to čtení prostě dneska není nálada, říká si sousedka – a tak uplyne deset let.

Pro doopravdy osamoceného člověka není možné „dát si nohy nahoru“ a vrátit se s knihou do dětství; cosi v něm takové gesto vyhodnotí jako pokus o únik, útěk z reality tak tíživé, že se z ní dá prchnout pouze za pomoci alkoholu.

Jaká by v našem bytě měla být atmosféra, když sem přicházíme ze svých špatných snů, plných nelásky? říkám si, když konečně beru knihu a vyrážím na své místo u řeky. U vody ještě chvíli dumám, jak jsou ty vztahy vlastně hrozné, potom ale všechno pustím z hlavy, a aniž bych si uvědomil, co právě dělám a co to o mém životě vypovídá, s velikou chutí se začtu do svého Klostermanna.