Cože? Tak ty nepůjdeš? No dobrá! řekne si pan Vodseďálek a začne mlátit polenem o špalek, až se z dveří dřevníku práší. Poleno ale ne a ne povolit. Pan Vodseďálek obrátí sekeru a snaží se pro svoji práci využít gravitaci, poleno ale drží. Pan Vodseďálek zasekne sekeru tak hluboko, že v polenu úplně zmizí, poleno ale drží. Do prdele krucinál, prohlásí pan Vodseďálek – poleno se ale nelekne.

Po chvíli už toho má pan Vodseďálek dost a otráveně si řekne, že sekeru z polena vypáčí. Jenomže ouha, ani to nejde: poleno odmítá sekeru vydat a pan Vodseďálek se tak dostane do klasické trapné situace. Už toho má tak akorát, už by se rád věnoval něčemu jinému, jenomže nemůže – nemůže ani práci dokončit, ani se na ni vykašlat. Sekera vězí pevně v polenu, jako by čepel chytila ruka nějakého lesního bůžka, která byla v polenu ukrytá.

Pan Vodseďálek tedy mlátí polenem dál. Přejde pět minut, přejde deset minut, přejde půl hodiny. Zajde za ním manželka, potom podruhé, potom chodit přestane. Přejde dopoledne, přejde víkend, přejde listopad. Nasněží, u dveří zazvoní tři králové, sníh zase sleze. Objeví se pampelišky, všude je zeleno a už je tu zas listopad.

Přejde čtyřiačtyřicet let.

Dřevěné chalupy zmizí a všude stojí zděné penziony.

Z manželky je stařenka nad hrobem.

Pan Vodseďálek osloví své dítě – a on je to vnuk.

Pan Vodseďálek s hrůzou zjistí, že mu někdo ukradl svět. Už nepoznává ani vesnici, ani výhled do kraje, ani uličku do dvora. Všechno je teď takové jiné a divně čerstvé a veselé a k němu to nemá vůbec žádný vztah. Dřív se občas podíval dveřmi dřevníku ven, ale ani to už nedělá, protože nepoznává ani dvůr. Kde byla ušlapaná půda, kdosi bůhvíkdy položil novou zámkovou dlažbu a její novota ho děsí.

A nepoznává ani lidi. Zatímco dřív se dělili na staré (generace rodičů pana Vodseďálka), dospělé (generace pana Vodseďálka) a děti (generace dětí pana Vodseďálka), nyní se věci změnily. Staří a děti ho neznervózňují, ti vypadají víceméně stejně, ale neví si rady s těmi ostatními. Svět se totiž teď hemží jakýmisi jinými, divnými, zbrusu novými dospělými. Kde se vzali, tu se vzali, nikdy tu nebyli, ale jsou na světě evidentně dobře zařízení, zřejmě tu žijí už dlouho. Tváří se zodpovědně a světaznale, sebevědomě si sedí na úřadech i v kavárně pana Vodseďálka, jako by jim to všechno taky patřilo, dokonce mají i děti a někteří dokonce už i začínají stárnout. Pan Vodseďálek má pocit, že od doby, co umřeli jeho staří kamarádi, nezná na světě už vůbec nikoho. Dokud byla naživu manželka, mohl si s ní o kamarádech aspoň popovídat, manželku ale odvezli na hřbitov a pan Vodseďálek má dojem, že jeho svět se nachází už jen v koutku jeho vlastního mozku.

Prostě – zatímco se pan Vodseďálek obíral polenem, někdo mu za zády ukradl úplně všechno.

Ne.

Něco mu přece jenom zůstalo.

Dřevník a špalek a poleno.

Pan Vodseďálek po všech těch desetiletích snahy pochopí, že poleno rozseknout nechce.

Že chce až do konce života mlátit sekerou s polenem do špalku ve svém dřevníku.

Protože kam by proboha šel – a co by tam dělal –, kdyby se mu to povedlo?