Něco cirkusového coby titul povídkové sbírky básníka a výtvarníka Viktora Špačka není jednoduché prokouknout. Jeho mnohoznačnost je trochu zúžena v titulní povídce, v níž jde o vhled do života opuštěného, respektive opouštěného muže, který se prostřednictvím mobilního telefonu snaží spojit se svou partnerkou; „něčím cirkusovým“ je zde střídavě se napřimující a padající nafukovací panák-reklamní poutač, jenž muži zvenčí nahlíží do bytu. Nad celou knihou pak snad slovo „cirkus“ můžeme chápat obecněji – jako výstižnou charakteristiku světa, jejž autor čtenáři předkládá. Některé povídky koneckonců pracují s prvky, které si s cirkusem můžeme spojovat (sebeprezentace, přetvářka, manipulace); i jejich postavy bychom v rámci této metafory mohli vykládat: jde o hrdiny, kteří touží zažít rozlet a slávu artistů, nakonec ale setrvávají v roli smutných klaunů. Jsou zde ale i principy, které se s cirkusovým prostředím spojovat nedají, jako pozornost vůči vnitřnímu ustrojení a prožívání člověka a zájem o jeho privátní, ba intimní věci.

Jednotlivé Špačkovy texty mají různý rozměr, od jednostránkových črt, zaměřujících se na takřka nepatrný okamžik ústící z hlediska postav většinou v jakési dílčí poznání či uvědomění si něčeho – snad – důležitého (povídky Mezi ním a smrtí stojí děti, Je tam někdo?, Jezinky aj.), až po rozsáhlejší studie zejména partnerských vztahů, které však končí také tak (např. Každý svoji bublinku, Víra, Skutečnost, Orion). V těchto textech pak kolmo vstupujeme do napjatých partnerských situací, které se v určité chvíli vyjeví jako rozhodující, ať už na první pohled (odhalení nevěry, fyzická agresivita vůči druhému), či nenápadněji (společná dovolená, rozhovor v kuchyni apod.). Objektivní dramatičnost takových momentů vyvstává zvláště tehdy, když se Špaček drží své oblíbené metody, tedy dialogu. Myšlení a motivace postav jsou tak často prezentovány „přímo“ v řečové interakci s druhými; ne že by mluvený jazyk svou stylizací a formou měl za každou cenu charakterizovat osobnost mluvčího (většinou se jedná o reprodukci dobře odposlouchané obecné češtiny), ale skrze něj dobře vnímáme, jací opravdu hlavní hrdinové jsou, co sledují a jak se jim (ne)daří vyjádřit a sebe-vyjádřit. Kupříkladu v povídce Predikce, konstruované skoro výhradně z replik dospělého, rozvádějícího se syna a dominantní matky, nám vyvstanou psychologické charakteristiky obou: nesebevědomý, nervózní a jaksi příliš dobromyslný muž oproti komandující a uzurpátorské silné ženě, maskující svou agresivitu starostí o dobro svého „dítěte“. Lakonické završení, které prozrazuje, že jsme vlastně byli svědky jakéhosi zvláštního rozloučení před sebevraždou, tvoří silnou pointu tohoto kusu.

V menší míře se také objevují texty nedialogického typu – k nejlepším patří Sám a Pan Klíšťák. V nich se naopak postavám míří rovnou pod kůži: bezprostředně vnímáme neartikulovanou nespokojenost hlavních hrdinů se světem, přesněji řečeno se sebou samými, a také to, jak se s ní vyrovnávají. Mladý knihovník, nucený pracovat v podzemním skladu, kam nezasvítí slunce, i postarší paní, která se v osamocení přejídá a opíjí, to jsou lidé ve své situaci bytostně nešťastní. Za horizontem každodenního života sice tuší něco lepšího, ale možná i proto, že to nejsou schopni jednoznačně pojmenovat (natožpak sledovat), se potácejí v jakémsi nenápadném, avšak přesto (nebo možná právě o to více) ubíjejícím zoufalství.

Pokud bychom chtěli ještě trochu upřesnit už naznačená hlavní Špačkova témata, nebude od věci podtrhnout zaměření na člověka nejistého a (aspoň momentálně) tápajícího, člověka vykolejeného či přímo v krizi. I zdánlivě vyrovnaní jedinci jsou zastiženi jaksi v nedbalkách, jako by se nacházeli v určitém mezičase, kdy v jejich životě nastává anebo brzy musí nastat nějaká zásadní změna. Dvojice nepraktických třicetiletých studentů loučící se ve svém spartánském bytě po flámu s dívkou, která u nich přespala, v jisté chvíli vytuší, že takto se napořád žít nedá (Duhový pstruh); žena připravující se na večer, kdy její muž dostane významné ocenění, přemítá, jaký smysl mělo to, že mu celý život oddaně stála po boku (Hra); muž, který zoufale telefonuje své nepřítomné partnerce v obavě, že ho opustila, se nám i onomu reklamnímu panákovi civějícímu do oken v závěru titulní povídky dokonce přímo proměňuje před očima – upravuje svůj vzhled poté, co ho žena ujistí, že se ze své služební cesty brzy vrátí…

Přestože se v souboru objevuje pár textů čímsi sice zajímavých, avšak svým záměrem ne zcela srozumitelných, a možná proto i postradatelných (např. Tatínek a maminka, Balón, Vypravování), lze říci, že Špačkův soubor je – vzhledem k množství texů i zřetelné snaze variovat způsoby podání – až překvapivě soudržný. Většinou vážně laděné, noetické texty sice občas zazní nějakým tónem připomínajícím možné inspirace (Jan Balabán, Emil Hakl, občas i Milan Kundera), ve svém celku však má sbírka Něco cirkusového přece jen suverénní, a proto cenný vlastní hlas.